Žádný soukromý kapitál by nebyl ochoten něco takového financovat
Počet pracovníků v hutnictví klesl v Evropské unii od roku 1980 z 900 tisíc na 280 tisíc v roce 2000. Tyto změny nebyly laciné ani nekonfliktní, byly však naprosto nezbytné. Poválečná obnova Evropy a růst kupní síly obyvatel vyvolal v padesátých až sedmdesátých letech vyšší poptávku po oceli a budování výrobních kapacit. Na konci sedmdesátých let však nastal citelný zlom v poptávce po řadě hutních produktů, způsobený hospodářským útlumem, nasyceností potřeb v předchozích letech i technickým pokrokem. V osmdesátých letech přispěl k tlaku na evropský ocelářský průmysl i prudký růst výrobních kapacit v nově industrializovaných mimoevropských zemích a liberalizace mezinárodního obchodu s ocelí. Z veřejných prostředků. Od začátku osmdesátých let začaly proto členské státy Evropské unie, na jejichž území působily velké hutnické podniky, sestavovat a provádět plány na pomoc a restrukturalizaci celého odvětví. Šlo především o Itálii, Francii, Velkou Británii, Německo a Belgii. Důvodem, proč se do celé věci musely vložit i vlády, nebylo pouze to, že hutnické podniky byly více než z poloviny státní. Způsobila to především potřeba veřejných financí, neboť žádný soukromý kapitál by nebyl ochoten něco takového financovat. Restrukturalizace vyžadovala peníze na tato opatření:
- Zaplacení dluhů, případně krytí provozních ztrát po určitou dobu.
- Náklady na zavření a demontáž kapacit včetně sociálních výdajů.
- Investice do nových technologií umožňujících růst produktivity a uspokojení poptávky po výrobcích s vyšší přidanou hodnotou.
- Zajištění alternativního hospodářského rozvoje regionů původně závislých na hutnictví.
Vzhledem k tomu, že pro státní pomoc v oblasti hutnictví (a těžby uhlí) platí velmi přísná pravidla Evropského společenství uhlí a oceli, musely být veškeré programy státní pomoci předloženy ke schválení Evropské komisi. Pravidla umožňují schválení státní pomoci pouze za splnění následujících podmínek: 1.Peníze jsou použity v rámci jasně definovaného a časově omezeného programu restrukturalizace, na jehož konci je podnik schopen obstát v tržním prostředí. 2.Program vede ke snížení výrobních kapacit. 3.Jde pouze o prostředky v prokazatelně nezbytné výši. Druhá vlna. V letech 1980 až 1985 schválila Evropská komise státní pomoc ve výši kolem 37 miliard dolarů. Přesto restrukturalizace nepřetvořila hutnictví v Evropské unii do podoby, ve které by bylo schopno čelit bez závažných potíží tržním silám. Alespoň částečnou příčinu tohoto neúspěchu lze nalézt ve dvou rysech. Jednak bylo silným politickým tlakem dosaženo dočasné změny striktních pravidel pro státní pomoc v tom smyslu, že bylo dovoleno poskytovat i prostředky na běžný provoz. Za druhé nebyla restrukturalizace doprovázena privatizací. Vlády zůstaly ve velké míře rozhodujícími vlastníky hutních podniků a zaměřily se spíše na udržení co největší zaměstnanosti, než aby usilovaly o co největší produktivitu a ziskovost. Nedůslednost první vlny vyvolala na počátku devadesátých let novou krizi v hutnictví Evropské unie a novou vlnu restrukturalizace, která dobíhala až do konce devadesátých let. Státní pomoc vydaná v tomto období činí zhruba osm miliard dolarů, z nichž byla většina použita v Itálii a ve Španělsku. Tuto vlnu provázela privatizace, která umožnila mnohem razantnější racionalizaci, což se projevilo i slučováním podniků do větších celků. O rozsahu privatizace svědčí vývoj hutnictví ve státním vlastnictví: v roce 1985 představovalo v Evropské unii 53 procent, v roce 1997 pouhých dvanáct procent. O rozsahu koncentrace vypovídá jiné srovnání: v roce 1993 připadalo na pět největších firem 23 procent celkové výroby, v roce 1999 to však již bylo přes 60 procent. Tendence ke slučování stále trvá, o čemž svědčí současná usilovná jednání o fúzi francouzského Usinoru, španělské Acelarie a lucemburského Arbedu. Tanec miliard. Je třeba připomenout opomíjenou skutečnost, že více než 90 procent celkových nákladů na restrukturalizaci nesly jednotlivé státy, nikoliv rozpočet Evropské unie. Ten se podílel pouze na sociálních nákladech a na rozvinutí alternativních hospodářských aktivit v příslušných regionech. Pro konkrétní představu o celém procesu uveďme tři příklady. Prvním je restrukturalizace portugalské společnosti Siderurgia Nacional. Na základě plánu schváleného Evropskou komisí v roce 1994 měla snížit do roku 1997 produkční kapacitu v dlouhých výrobcích z 880 tisíc tun na 740 tisíc tun a počet zaměstnanců z 3200 na 1400. Komise na to schválila státní pomoc ve výši 60 miliard escudů (asi jedenáct miliard korun). Z toho byly více než čtyři miliardy korun použity na odepsání dluhů a přes šest miliard šlo na investice. Při sloučení podniků Ensidesa a Altos Hornos de Vizcaya ve Španělsku do integrovaného podniku Corporacion de la Siderurgia Integral předpokládala restrukturalizace snížení výrobních kapacit v jednotlivých sortimentech o 20 až 50 procent a pokles počtu zaměstnanců z 24 500 na 10 300. Celkový objem pomoci dosáhl 3,3 miliardy dolarů (asi 125 miliard Kč), z toho dvě miliardy dolarů představovaly investice, půl miliardy sociální výdaje a další půlmiliarda šla na úhradu provozních ztrát. Restrukturalizační plán Irish Steel – jediného hutního podniku v Irsku, který byl v roce 1994 ve stoprocentním držení státu (kapacita 500 000 tun oceli a 400 pracovníků) – obsahoval státní pomoc v maximální výši 38 milionů irských liber a garance na půjčky ve výši dvanácti milionů liber, odprodej podniku firmě Ispat za jednu irskou libru a závazek podniku nepřekročit určitou výši produkce a určitou výši prodeje na trhu Evropské unie. Je zřejmé, že restrukturalizace hutnictví se neobejde bez sociálního dopadu ani v Česku. O tom, že je nejvyšší čas restrukturalizaci provést, ale není pochyb.
