Schůzky papalášů z G7 a vtíravého Ruska už nejsou, co bývávaly. Schopnost efektivně jednat evidentně přechází na širší klub vyvolených, takzvanou G20. Přesto ale realita dnes už bývalým nejmocnějším z mocných nemá sílu sebrat vítr z plachet. Loni zástupci skupiny slíbili zemím miliardy dolarů pomoci a kde nic tu nic. Krize plány spláchla jako nedávná povodeň plány a naděje tisíců obyvatel Česka. Letošní schůzka se odehrávala v podobném duchu jako ta loňská. Místo dvaceti miliard je naslibovaných hned pětadvacet, ať se černoušci pomějí. Nechutné.
Kostky másla na hlavách lídrů G8 dosahují velikosti Mount Everestu už celé generace. Zaměřme se třeba na Afriku, kde je problém nejviditelnější. Titíž politici, kteří ročně hodí přes rameno na vyprahlou zem střední Afriky pár promile svých rozpočtů, aby se pak ve světle kamer plácali po zádech, jací jsou to kladní hrdinové, jsou dlouhé desítky let přímo zodpovědní za katastrofální situaci afrických zemí. Po násilné kolonizaci a stejně tak násilném importu katolické odnože křesťanství se uskutečnila brutální kulturní genocida na domorodých obyvatelích. Následné znovunabytí svobody jednotlivých národů bez kontinua morálních, filozofických či politických elit v čele pak zkázu dokonalo. Důsledkem je naprostá závislost na zbytcích z euroamerického stolu a současně krásný příklad do konce dotažené levicové představy o světě. Plošná distribuce levicového ideálu rovnosti (každému jednu plechovku a pytlík mouky) a potlačení jakékoliv individuální snahy vymanit se z tohoto marasmu pomocí celních bariér, importních přirážek či nemožnosti získat investiční úvěr, se proměnila v plošnou distribuci smrti hladem či syndromem získaného selhání imunity, popřípadě kombinací obojího. Ten, kdo nyní drží prst na tepně potravinové a jiné „humanitární“ pomoci, ten je skutečným vládcem Afriky.
Stovky hlasů už v minulosti křičely, seč jim stačily síly, aby si šéfové G8, OSN, různých charit a jiných parazitů demokracie nechali od cesty svou oblíbenou kratochvíli, tedy házení prošlých konzerv na hlavy polomrtvého davu. Afrika je kolébkou života, tak k čemu je jí mix kuřecího a krysího separátu z typické české, rumunské, mexické et cetera konzervárny? Kdo Afričanům házel na hlavy šišky „turisťáku“, kilo za třicet kaček, když se po Evropě potulovala banda loupeživých Čechů s okovanými cepy? Dokud bude platit současný status quo, nic se nezmění. Ani po opatrném – a přesto přelomovém – výroku amerického prezidenta, který konečně řekl to, co průměrně inteligentní Evropan přinejmenším tuší. Afrika si musí pomoci sama.
Jenže Obama už nedodal, že my jí to musíme umožnit. Což nepůjde do té doby, dokud se bude v Evropě pěstovat cukrová řepa, z níž se vyrobí cukr za maloobchodní cenu dvacet korun za kilogram. Půjde to tehdy, když se uráčíme poslat naše extrémně drahá tři procenta populace živící se neschopným (dáno lidskými zdroji) a nekonkurenceschopným(dáno geograficky) zemědělstvím do háje a nakoupíme cukr z cukrové třtiny, jež se leckde sklízí třikrát do roka a cukr z ní se dá maloobchodem prodat za méně než desetikorunu za kilo, a to i s luxusním ziskem pro pěstitele. Totéž se týká desítek a desítek dalších produktů, které by Afrika dokázala prodat, kdyby o ně někdo měl zájem.
Nepochopená mentalita a pokus naroubovat na africké geny evropský styl myšlení pak vede k neuvěřitelným excesům, jako například projekt rybníků, které přestaly fungovat okamžitě, jak mizungu s pocitem dobře vykonané práce práskl do bot. Chceme pomoci Africe? Pak odstraňme celní bariéry a „dovolme“ Afričanům import zboží do Evropy. Peníze přímé pomoci místo do prošlých konzerv investujme do škol a vzdělání obyvatel černého kontinentu. Tečka. Jenže tento pravděpodobně jediný smysluplný scénář nemá šanci projít přes politiky, vždyť by si pěstovali vlastní konkurenci. Takže konzervy nakonec zase poletí.
