Díky krizi jsme se mohli zbavit nekvalitních lidí, říká šéf firmy Hopax
V Července, malé obci dvacet kilometrů od Olomouce, stálo kdysi klasické zemědělské družstvo. Dnes je na jeho místě devět velkých hal, ve kterých vznikají pro laiky na první pohled nerozpoznatelné mnohatunové kusy kovu. „Třeba tohle je buben lodního jeřábu. Má třicet tři tun a přes pět metrů v průměru. Pojede do Norska,“ vysvětluje Jozef Pavlík. Majitel firmy Hopax, která vznikla před šestnácti lety a zabývá se výrobou svařenců, montáží hal a autodopravou, je původně vystudovaný elektrikář. A i dnes pravidelně začíná den tím, že v pět hodin ráno obejde všechny dílny. Kolečko mu trvá hodinu a půl, pak teprve zamíří do kanceláře. Letos ho za jeho úspěchy ocenila porota soutěže pořádané společností Ernst & Young titulem Podnikatel roku 2009 Olomouckého kraje.
Plevel pryč Když technikům v Hopaxu dodáte příslušnou dokumentaci, firma je schopna vyrobit ze strojírenství téměř cokoli. Od malých předmětů až po obrovské, několik desítek metrů dlouhé a mnoho tun vážící výrobky. Části železničního mostu, patky pod autojeřáby nebo součásti ropných věží. Výroba některých kusů trvá řadu týdnů i pár měsíců. Krize s sebou ale podle Jozefa Pavlíka přinesla výraznou změnu: zákazníci si dnes přejí, aby byla jejich objednávka hotová třeba do dvou týdnů. Důvodem není konec ekonomicky krušné doby a příchod konjunktury. Naopak. Zákazníci prý sami pociťují nejistotu, a protože jim banky půjčují s menší ochotou, rozhodují se o objednávkách na poslední chvíli. „A my musíme rychle reagovat. Kdybychom to nedělali, tak objednávky nebudou,“ konstatuje Pavlík. Splnit zakázku v tak krátké době je možné, stojí to ale víc úsilí a víkendové směny „chlapů na dílnách“. Firma dnes zaměstnává zhruba 250 lidí z celého regionu. Kvalitních zaměstnanců, kteří se vyznají ve sváření, zámečnictví nebo mechanice, je dle Pavlíka málo. Z tohoto pohledu byla finanční krize prospěšná. „Mohli jsme vzít dobré lidi a těch špatných se zbavit. Když byla konjunktura, brali jsme všechny, plevel neplevel. Dnes máme jen ty nejlepší a můžeme se na ně spolehnout,“ říká otevřeně. Hopax má smlouvu s několika učilišti, která k nim na praxi posílají mladé mechaniky, horizontkáře nebo zámečníky.
Horší doba ještě přijde Společnost začala fungovat před šestnácti lety v pěti lidech. Nejdřív se zabývala jen servisem vozů a výrobou a údržbou mostových jeřábů. Potom svůj arzenál rozšířila. Právě široká paleta produktů a služeb prý Hopaxu umožnila rozumně přestát finanční krizi, která jinak strojírenství poměrně zpustošila. „Jednou jsou pro nás nejdůležitější svařence, pak haly, potom zase jeřáby. Momentálně máme dostat zakázku na výstavbu haly v Moravské Třebové za 50 milionů korun, další bude v Otrokovicích.“ Proč ale o finanční krizi mluvit v minulém čase? Jozef Pavlík je přesvědčen, že to nejhorší teprve přijde. „Slabé podniky padly hned, nemohly nic vydržet. Teď to ale čeká i ty silnější,“ myslí si. Český trh je pro firmu důležitý, zahraničí ale nezaostává. Hopax exportuje do Německa, Švýcarska, Norska, Ruska nebo Číny. Nepřekvapí proto, že šéf firmy je zastáncem českého přijetí eura. Není ale aktuální situace v Řecku dostatečným varováním? „Když chodí do důchodu ve třiapadesáti letech, tak co by chtěli?“ rozohní se Jozef Pavlík. Složité makroekonomické problémy jsou podle něj ve skutečnosti prosté kupecké počty. „Měsíčně budete vydělávat 20 tisíc, ale utrácet 30. První půlrok vám bude půjčovat jeden kolega, pak druhý, potom banka a nakonec zjistíte, že jste na dně. Co pak budete dělat? To je přece tak hloupé, až to bolí,“ vrtí hlavou. Tato zákonitost platí i v makroekonomickém měřítku. O politicích „tam nahoře“ s přílišnou úctou nemluví. O to větší naděje vkládá Jozef Pavlík do blížících se voleb. Koněm, kterému temperamentní šedesátník entuziasticky věří, jsou Věci veřejné s Radkem Johnem.
Místo slepic penzion Firma měla loni obrat kolem 300 milionů a zisk přibližně patnáct milionů korun. Letošek by měl být ekonomicky ještě lepší. I Hopax ale uplynulý rok zbystřil. Zatímco dříve musel zakázky někdy odmítat, dnes to firma kvůli krizi nedělá. Patrná byla taky opatrnost bank. „Já jsem úvěr dostal a dokonce mi ho i banky samy nabízely. Vím ale, že některým známým už nechtěly půjčit ani korunu,“ říká muž aktivně zapojený do dění v Hospodářské komoře. V práci tráví, jak říká, pětadvacet hodin denně. A když mu bude sloužit zdraví, ještě pár let si chce podobný program zachovat. To, že by se uprostřed noci vzbudil a zapsal si na papírek právě vzniklý nápad, už prý ale nedělá tak často jako dřív. Před lety dostal nabídku na odkoupení Hopaxu finskou společností. Odmítl. Zároveň si ale nepřeje, aby jeho firma skončila. Dnešní s. r. o. plánuje proměnit na akciovou společnost. Podíly v ní zřejmě rozdělí svým třem dospělým dětem, které s ním dnes pracují. Na managementu firmy by se ale v budoucnu nemusely podílet. „Nechci, aby firma padla, a když jsou tři, mohlo by to být při rozhodování složité,“ myslí si. Zhruba před rokem koupila společnost blízké pozemky, kde dřív chovali slepice. Chystá se na nich vybudovat park, penzion a další výrobní prostory. Velké plány má Hopax také na Slovensku. Tamní vláda pro firmu připravila pobídky přesahující 250 milionů korun, aby na východě země vybudovala podobný závod jako u Olomouce. Kvůli krizi se ale plány pozdržely. „Závod v Července bychom si ponechali, daňově bychom se ale přesunuli na Slovensko,“ popisuje Pavlík. Ve své práci se řídí zásadou, že není nutné umět svařovat, obchodničit nebo znát cizí řeči. Důležité je podle něj mít na vše ty správné lidi. A každodenně u nich být. „Pro mě jsou důležití všichni. Já potřebuji vrátného, on mě taky. Dřív tu u vchodu stálo pár kol, dnes sem zaměstnanci jezdí auty. Mám radost, že si na to vydělali.“
Box: Jozef Pavlík (1950) pochází z východního Slovenska, z rodiny s devíti dětmi. Vystudoval střední školu pozemního stavitelství v Košicích. Před rokem 1989 pracoval v cizině, například v Sýrii nebo v Egyptě. Je majitelem společnosti Hopax, která vznikla v roce 1994 a zabývá se výrobou svařenců, jeřábů, konstrukcí a montáží hal či autodopravou. V soutěži pořádané společností Ernst & Young získal titul Podnikatel roku 2009 Olomouckého kraje. Je ženatý, má dva syny, jednu dceru a pět vnoučat. Rád sportuje, především hraje fotbal.
