Soud o Lucernu se táhne už deset let a vtěsnat na několik stránek, co se od začátku této etapy Lucerny událo, by vydalo na samostatnou knížku. Rozhovor s manželkou Ivana Havla probíhal na její farmě Košík. Dagmar Havlová hospodaří na ekofarmě nedaleko středočeského Nymburka a doufá, že se spory ohledně Lucerny definitivně vyjasní.
Když se vysloví vaše jméno, většině lidí se vybaví spory o Lucernu. Jak jste k ní přišla?
Všechno okolo Lucerny začalo snahou navázat na rodinné tradice. Na začátku devadesátých let přišli do Koordinačního centra Občanského fóra (OF) zaměstnanci Lucerny s informací o připravovaném prodeji tehdejšího státního podniku nizozemské společnosti, která chtěla ve velkém sále Lucerny zřídit kasino, s žádostí, aby OF tomuto kroku zabránilo. Dostala jsem v rámci svého působení v Koordinačním centru za úkol tuto situaci řešit a přirozeně jsem oslovila přímo zřizovatele – pražský magistrát – v osobě Jaroslava Kořána. V té době se vše řešilo jednoduše, tak mě pan Jaroslav vyzval, abych našla spolehlivého člověka, kterého by magistrát jmenoval novým ředitelem a mně jmenoval za OF do dozorčí rady státního podniku Lucerna Barrandov. Jinými slovy, nebýt lidí, kteří v Lucerně působili od dob rodičů Ivana a Václava, bylo by dnes v Lucerně kasino.
Pak přišel zlomový okamžik restituce.
Václav restituovat nechtěl. Bál se, že se mu bude vyčítat, že dělal revoluci kvůli majetku. Ivan si naopak na tradicích zakládá, restituce považoval za důležité, ale nechtěl se o majetek osobně starat. Doufal, že konečně bude pořádně a legálně dělat tu svoji vědu.
Václav nechtěl restituovat?
Nechtěl. Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit. Ale napsal mi, že to dělá jen kvůli mně a neví, jak to bude vysvětlovat zdejším politikům. Já jsem již ze svého působení v státním podniku o Lucerně něco věděla a záleželo mi na tom, aby se její původní funkce zachovala. To jsme pokládali za nemožné. Po rodinné poradě bylo rozhodnuto, že jednak starost o restituované majetky zůstane na mně a jednak pro Lucernu vytvořím společnost s ručením omezeným, která převezme státní podnik se všemi zaměstnanci. Jak na to? S vytvořením právního rámce pro nový podnik jsem byla zcela odkázána na právníky. Vystudovala jsem matematicko-fyzikální fakultu, později jsem se specializovala na kybernetiku a se založením obchodní společnosti jsem zkušenosti neměla. Samotná transformace státního podniku na fungující společnost mi již obtíže nedělala, na to skutečně stačila vcelku jednoduchá analýza situace a rázné kroky. Ale nechtěla jsem být „zaměstnankyní“ svého muže. Takže jsem Ivanovi řekla „Ano, jdu do toho, ale budu to dělat, jen když k tomu budu mít vlastnický vztah“.
Jak jste přesvědčila Ivana, abyste k „tomu“ měla vlastnický vztah?
Ivan zpočátku váhal. Říkal, že to lidé špatně vezmou a budou si myslet, že chci získat rodinný majetek na úkor Ivanových dětí z prvního manželství. A to jsem zase nechápala já. Byla jsem přece Havlová. A dědit je možné i ze závěti. Nechápala jsem, že bych mohla být brána jako cizí, jako vetřelec. To mě zaskočilo.
Co byste odpověděla, kdyby vám někdo „předhodil“, že jste se chtěla dostat k majetku?
Lucernu jsem nechápala a ani dnes ji nepovažuji za zdroj bohatství. Já se navíc nepotřebovala k majetku dostávat. Sama pocházím z významné a dobře situované rodiny. Můj otec profesor Dionýz Ilkovič byl světově známý fyzik. Vyrůstala jsem ve velice kulturním a tvořivém prostředí a k tvořivosti jsem i byla vedena.
Neřekl vám manžel někdy po tom všem, co následovalo, „To jsem neměl dělat, to byla chyba“?
Ne. Ani já, ani on si nemyslíme, že to byla chyba. Bylo to těžké, protože odpor byl velký. Z různých stran a již v začátcích. Po rodinné dohodě, že se o restituce budu starat, jsem vytvořila společnost Lucerna-Barrandov, která přebírala do správy nemovitosti, které se postupně restituovaly. Záhy však na podnět naší společné právničky Eleny Hornové přišel Václav s návrhem, aby kvůli jisté symetrii do společnosti vstoupila i Olga. Ivanovi se to moc nelíbilo, ale já souhlasila s tím, že Olga bude spoluvlastnice společnosti, v níž já budu jedinou jednatelkou, přičemž podstatné věci budeme řešit v rámci valné hromady. Ovšem úřední dokumenty měla na starost doktorka Hornová. Dnes vím, jak velká to byla chyba. Hornová nechala Olgu zapsat do obchodního rejstříku jako druhou jednatelku, já sice protestovala, protože ona již žila v jiném světě, ale marně.
Myslíte, že to vzešlo z hlavy paní Olgy?
Ne. Myslím, že Olga o struktuře společnosti nepřemýšlela, ale že to vymyslela Elena Hornová. S Olgou jsem věci probírala na valných hromadách, ale podrobnostmi denního řízení sem ji nezatěžovala. Věděla jsem, že je hloupost, když v účtárně osmnáct lidí dělá práci, na kterou by stačili dva, a že je potřeba podnik maximálně zprůhlednit. Účtárnu jsem zavřela a najala si účetní firmu. Podobné změny ne každý lehce nesl a k Václavovi na mě přicházely stížnosti, začala jsem narážet. Pak navíc bez mého vědomí z účtu odešly peníze. Zjistila jsem, že k účtu, který jsem pro společnost založila, přibylo podpisové právo Olgy. Paní Hornová totiž zašla do banky a řekla, že si Olga jako jednatelka přeje mít také podpisové právo. V bance dali paní Hornové podpisový vzor, kde byl do té doby jenom můj podpis a pod ním čára, aby se tam už nic nemohlo doplňovat. Někdo pak jednoduše čáru zamazal bílým přepisovačem, aby se Olga mohla připodepsat. Pak stačilo, aby Olga podepisovala bankovní příkazy, a Hornová mohla hospodařit.
Řešila jste to v součinnosti s Václavem?
Nebylo to snadné. I když za necelé dva roky byl podnik kompletně funkční, střety s Elenou Hornovou byly čím dál častější. Olga se přestala řízení účastnit a bylo potřeba řešit koncepční otázky přímo s Václavem. Zpočátku byly schůzky s Václavem velice konstruktivní, ale co jsme domluvili, se mi přes zástupce nepovedlo realizovat. Později jsme stále víc řešili kompetence, formu správy, nájemní smlouvu a točili se pořád na místě. Nakonec Václav věc shrnul do dlouhého dopisu a napsal, že jsou jen čtyři možnosti: společný prodej Lucerny, vklad do akciové společnosti, nebo jeden z nás prodá svou polovinu druhému. Odpověděla jsem dlouhým vysvětlujícím dopisem a navrhla, aby mi prodal svou polovinu. Finanční odhad jsem měla a navrhla jsem i několik možností.
Jak Václav reagoval?
Myslím, že jej to trochu zaskočilo. Václav tvrdil, že jako prezident vedoucí národ k tržnímu hospodářství nechce vypadat jako člověk, který nerozumí trhu. Ovšem jak počátkem devadesátých let vypadal trh? A navíc se Václav rozhodl prodat i jiné restituované nemovitosti. Pak do toho vstoupila Olga s návrhem, abychom přizvali k řešení jako prostředníka a arbitra někoho nestranného, přičemž Václav navrhl Mariána Čalfu. Takže první Čalfův návrh zněl prodat rodičovský dům. Ivan se téměř nervově zhroutil. Po celou komunistickou éru se rodina v domě udržela a najednou… Pro dům si Čalfa cenu vymyslel odkazem na údajného kupce… U Lucerny jsme s Mariánem Čalfou o ceně mnohokrát mluvili. Z mé strany padlo omezující kritérium, že cena poloviny Lucerny nemůže být větší, než co je možné získat hypotékou se zástavou celé Lucerny. Pak nastalo jednání v bankách a úvěrové možnosti jasně nedosahovaly očekávání druhé strany. Na celou Lucernu se nedalo půjčit ani 150 milionů korun. Zkoušeli jsme různé modely, nic nevycházelo. Běžely týdny a měsíce a výsledek nikde. A Čalfa přitlačil, říkal „paní Dášo, uvědomte si, že i za méně než 30 milionů se vraždí“, nebo „pane Ivane, podepište to, jinak už svého bratra neuvidíte“. Ivan z toho měl zdravotní potíže a já uvažovala, jak postupovat dál.
Začala jsem přemýšlet i o jiném modelu, a to získání financí od soukromého investora. Rozhodla jsem se odjet do Londýna a promluvit s Johnem Thompsonem, architektem prince Charlese. Věděla jsem, že Václav si prince Charlese velice váží, a doufala jsem, že řešení vzešlé z jeho okolí bude mít naději. Nakonec mi byla doporučena společnost Horsham Properties vlastněná Petrem Munkem a vstoupili jsme v jednání.
Důležité bylo zachovat viditelnou přítomnost ducha rodiny zejména ve společenských prostorách a zdálo se nám v této situaci schůdné řešení rozdělit Lucernu na komerční a na kulturně společenskou část. Zahraniční investor Horsham Properties by uspokojil Václava a investoval do rekonstrukce a společnost Lucerna-Barrandov by řídila hlavně společenské prostory: kino, Velký sál, Mramorový sál, Music bar. V jednáních jsme rychle pokračovali, během dvou týdnů byly připraveny smlouvy. V té době však ještě platil zákon o kulturních památkách, v němž bylo ustanovení o předkupním právu státu za účetní cenu, což bylo pro Horsham bez hlubší analýzy neprůchodné. Navíc Čalfa pro další jednání nebyl ochoten hledat prostor.
Pak všechno pachtění náhle ustalo. Rok na to přišla zpráva o možném vstupu Chemapolu do Lucerny. Snažila jsem se tomu zabránit, ale marně. Na jaře roku 1997 Chemapol (přesněji jeho dceřiná společnost Chemapol Reality, CHR) polovinu Lucerny koupil. Mně bylo již tehdy jasné, že Chemapol je fakticky předlužený a do Lucerny nemá z čeho investovat. S Václavem jsem neměla možnost mluvit a zřejmě nikdo z jeho spolupracovníků mu pravdu o Chemapolu neřekl. Až za dva a půl roku se mi podařilo Lucernu majetkově sjednotit a polovinu od Chemapolu odkoupit.
Jak došlo k situaci, která vedla k soudním jednáním? Tento týden vás čeká další…
Chemapol si na koupi Václavovy poloviny Lucerny půjčil 200 milionů, které nesplácel. Posléze se dostal do konkurzu. Stačilo pár dní a půlroční lhůta, kterou od návrhu na konkurz může konkurzní správce prozkoumávat a případné majetkové přesuny zpochybnit, by vypršela. Pět měsíců a tři týdny uběhlo od uzavření kupní smlouvy a podání návrhu na konkurz CHR. To vše šlo mimo mě a ani jsem o tom nevěděla. Až v únoru roku 2001 byl na CHR prohlášen konkurz a konkurzní správce koupi označil za nápadně nevýhodnou. Já jsem nemohla jinak, než podat žalobu na její vyloučení z konkurzní podstaty.
Soudy ovšem neprobíhaly klidně. Jak to snášíte?
Prostě to musím dotáhnout. Hned v roce 2001 jsem situaci konzultovala s právníky včetně autora konkurzního zákona, který mě poučil, že zákon o konkurzu a vyrovnání je vytvořen na ochranu věřitelů, a především proti tunelování. A také že v praxi si management při tunelování přesouvá majetek z firmy sám na sebe nebo příbuzné a známé, často za symbolickou cenu. Byla jsem ujištěna, že v mém případě se tak zřejmě nestalo a prodej nemůže být označován za nápadně nevýhodný. Až s blížícím se soudním stáním ve věci mé žaloby nabraly události rychlý spád. Jednání bylo nařízeno na 23. května 2003. Dvacátého byla na mě vznesena obžaloba za maření konkurzu a 23. 5. jsem dostala rozsudek, který mně odsoudil k peněžitému trestu ve výši milionu korun, nebo devíti měsíců odnětí svobody. To vše s náležitým mediálním doprovodem. K soudnímu stání ve věci mé žaloby, o jehož výsledku v můj prospěch nebylo proč pochybovat, jsem najednou přistupovala v očích veřejnosti jako zločinec.
Za co jste měla být trestně stíhaná?
Za údajné maření konkurzu. Ale jak jsem ho měla mařit, když jsem na jeho průběh neměla vliv, nebyla jsem nijak s Chemapolem spojena, nebyla jsem v jeho statutárních orgánech? Podala jsem odpor a soud jsem vyhrála. To však už v titulcích novin nebylo.
Kdo za tím podle vás stál?
(dlouze přemýšlí) Vzpomínám si, že mi doktor Peter Andris, který dával návrh na konkurz CHR, říkal, že přijdu o všechno, pokud nebudu jednat podle jeho pokynů. Dokonce mi to objasnil. Nejprve bych přišla o půlku Lucerny. Mám hypotéku, kterou jsem si vzala kvůli zaplacení CHR, ze samotné půlky bych ji nemohla splácet, a protože za ni ručím Lucernou, o všechno bych přišla. Konkurzní správce spolu s bankou by pak mohl prodávat celou Lucernu. Uvědomila jsem si, že již v návrhu na prohlášení konkurzu mohl být zárodek promyšleného plánu a že o prodej za nápadně nevýhodných podmínek se vůbec nejedná. Všechno mohlo vzniknout dohodou mezi navrhovatelem, konkurzním správcem a konkurzní soudkyní. Nemám pro to důkazy, jen indicie. Pravidla jsou taková, že konkurzní soudkyně určuje konkurzního správce a měly by to být osoby neznámé. Já však vím, že byli spolužáky, kamarádili se. A způsob, jakým deset let soudkyně Městského soudu protahovala spor, až jí byl nakonec odňat, byl ostudný. Těžko věřit na náhodu. Možná zájemci v pozadí čekali, až se Lucerna finančně vyčerpá.
Myslíte, že to režírovali sami?
Nevím, jestli a kdo případně mohl být v pozadí. Vím však jistě, že koupit polovinu Lucerny bez dohody s druhým majitelem nemá žádnou logiku a dát za polovinu Lucerny 200 milionů nemá ani ekonomické zdůvodnění. Polovina Lucerny se bez zvláštního důvodu prodat nedá. A aby měl konkurzní správce v konkurzním majetku polovinu Lucerny a snažil se ji prodat za víc než 145 milionů, o nichž tvrdil, že je to nápadně nevýhodná cena, je naprostý nesmysl. Aby mohl někdo Lucernu prodat, tak ji musí mít celou. Takže musel existovat plán, jak ji získat celou.
O čem konkrétně se bude jednat na nejnovějším soudním jednání?
Bude znovu o tom, zda se polovina Lucerny prodala za nápadně nevýhodných podmínek pro Chemapol, jinými slovy, jaká vlastně byla cena Lucerny v roce 1999. Původní pro mně nepříznivý rozsudek byl již dvakrát vrchním soudem zrušen, a protože městský soud pokyny vrchního soudu – zjistit cenu Lucerny v roce 1999 – nerespektoval, byla věc doposud jednající soudkyni odebrána a přidělena jinému soudci.
Co by se dělo, kdybyste soud opět prohrála?
Tak bych se znovu odvolala. Mohla bych pak jen doufat, že odvolací soud rozhodnutí znovu neuzná a vrátí zpět. Nyní to však vidím pozitivně, protože odvolací soud to vrátil jinému soudci. A ten si nechal udělat další posudek, který už byl podle zákona o oceňování nemovitostí, což ty předchozí vyžádané soudem nebyly, a cena mu vyšla reálně.
A kdybyste soud definitivně vyhrála? Najdete kupce a Lucernu jako celek prodáte?
(smích) Ne, ne, ne. V roce 1993, kdy jsem měla připravený plán na rekonstrukci, bylo vcelku reálné si vzít úvěr, Lucernu zavřít, rekonstruovat a pak otevřít. Jenže nyní je situace jiná, protože se směrem dolů posunuly ceny nájmů a směrem nahoru ceny stavebních prací. Těžko bych nyní hledala banku, která by mi dala úvěr na celou přestavbu Lucerny. Takže před několika lety jsme se rozhodli pro postupné opravy, z nichž také postupně již realizujeme ty menší.
Vydělává dnes Lucerna?
Musí! V rukou jednoho majitele se jednoduše rozhoduje. Nyní opravujeme věci s ohledem na vizi, jak by to mělo do budoucna vypadat.
Začala jste podnikat a otevřela biofarmu, ubytování a restauraci. To už se s Lucernou nudíte?
Ne , ale v Lucerně mám vynikající tým, takže tam nemusím být osm hodin denně. Co se týče pronájmů, máme dávno vypracovaný systém, pro běžnou údržbu je zaběhnutý tým a s managementem nám vyhovuje pravidelné týdenní jednání. No a farma? To přišlo postupně. Před revolucí jsme tu měli chalupu, oslíka. A pak jednou byl Ivan u večeře zvláště zamyšlený. Po dlouhém mlčení najednou prohodil „Koupil jsem louku“. To, co jsem stihla po kouskách pro oslíka pokosit, se náhle dvakrát rozrostlo, a tak jsme koupili sekačku. Tu jsme ale v malé chalupě neměli kam dát. Koupili jsme proto vedle druhou chalupu na sekačku. No a lidé ve vsi se mě ptali, proč jsme koupili druhou chalupu. Já jsem se styděla jim říct, že je to na sekačku, tak jsem říkala „Tam bude bydlet zahradník, který se bude starat o louky a sad“. Pak jsem opravdu najala zahradníka, ale chtěla jsem, aby si na sebe přivydělal. Navrhl, že obstará ovce a z prodeje jehňat bude nějaký přivýdělek. Souhlasila jsem, dovezli jsme patnáct jehňat, zahradník se nastěhoval do chalupy, přivezl si pračku, ledničku a přítelkyni, ale o ovce se nestaral, takže jsem ho vyhodila. Ovšem ovce mi zůstaly. To bylo v roce 2004 a tak to začalo.
Farma je tedy náhoda, vývoj, či únik od Lucerny?
Kombinace všeho. Pro mě je důležité zůstat nohama na zemi. Práce s půdou a zvířaty mě uklidňuje. A baví mě vytvářet kulturní krajinu. Za mlada jsem si přála studovat zahradní architekturu, ale rodinná tradice mě tehdy přivedla k fyzice…
Vydělá si na sebe farma?
Provozně ano. Je zaměřená na biopotraviny a agroturistiku, takže jako ekozemědělci pobíráme vyšší dotace, prodáváme jehňata, maso, sýry, kožešiny a další výrobky. Také restaurace a penzion jsou vyhledávané. Z původně víkendové chaloupky se stal seriózní podnik. Chystáme se postavit další ovčín, ovce se množí – teď jich je i s jehňaty více než pět set – a o sýry je veliký zájem.
Už vás na farmě navštívili Dagmar a Václav Havlovi?
Václav tady byl kdysi ještě s Olgou. Teď si jen prohlížel fotky.
Co přináší jmenovat se Dagmar Havlová a nebýt manželkou exprezidenta?
Těžko říct. Třeba když udělám něco zajímavého, pod čím je mé jméno, stává se, že dílo lidé připisují paní Dáše. O jejich svatbě a že bude další Dagmar Havlová jsme se dověděli od mé maminky v Bratislavě. Ivan byl překvapen a hned volal Václavovi.
Neříkejte, že jste nevěděli, že se Václav chystá oženit s Dagmar Veškrnovou?
Ne, opravdu jsme to nevěděli. Že jsou spolu, se vědělo, ale jak je to vážné, to jsme netušili.
Působí divně, že Václav nepozval svého bratra na svatbu. Jaký je vlastně jejich vztah?
Jejich vztah je… (dlouho přemýšlí) nestandardní. V normální společnosti je pěkný sourozenecký vztah emocionální, ale oni dva své city skrývají. Mezi nimi to je… Ne formální, ne chladné, ale… Nikdy jsem třeba neviděla, že by se objali. Ale taky jsem nikdy neviděla, že by se hádali. Je to takové věcné, jejich setkání jsou vždy konstruktivní.
Změnil se Václav Havel po svatbě s Dagmar?
Václav se především změnil, když nastoupil na Hrad.
Pozitivně, nebo negativně?
V něčem tak a v něčem onak. Václava vždy obklopovala spousta lidí a vždy se snažil od nich v diskusi něco získat. On je prostě typ intelektuála, diskutéra. Jenže v době disentu působil jakýsi filtr, protože ten, kdo mu byl na blízku, byl v existenčním – a nejen v existenčním – ohrožení. Proto za ním nešli lidé chtiví kariéry. Ti, kdo se s ním scházeli, věděli, že svou kariéru ztrácejí. Poté, co se dostal na Hrad, se to radikálně změnilo. V jeho okolí se objevili lidé, které v té rychlosti ani nemohl dobře poznat.
Vzpomenete si na nějaké jméno?
Jistě. Vždy mluvím jako o příkladu o Mariánu Čalfovi (smích). Je pro mne záhadou, proč si získal takovou důvěru. Další, jednu dobu blízký člověk, Miloš Červenka, mediálně známý spíše jako spekulant s pozemky nebo z kauzy biolíh, jehož v devadesátém roce vytáhl Čalfa z ministerstva zahraničních věcí a doporučil ho Olze jako poradce, působil i jako zástupce Olgy v Lucerně. Elena Hornová se také velice změnila. Sice přímo k disentu nepatřila, ale kamarádila s Václavovou přítelkyní Jitkou, u které jsme se občas setkávali, a po revoluci dělala kariéru právě přes Václava. Nebo Iva Taťounová, asistentka Olgy – všichni jsme věděli, že je to průšvih, ale Olga si nedala říct. Zřejmě bylo obtížné rozlišit, jestli upozorňování na někoho z jejich okolí není nepřejícnost či závist.
Mohla jste na začátku prezidentování Václavovi zavolat, zastavit se za ním na Hradě?
Ale ano. I když už byl prezidentem, tak jsme stále bydleli v jednom bytě a často spolu mluvili. Až později si koupili vlastní bydlení. Ale záhy po zvolení prezidentem došlo k jistému odcizení lidí Hradu a OF. Jednou Václav dostal dokonce zprávu, že OF proti němu připravuje puč. Bylo to dramatické. Zpráva údajně pocházela od Richarda Sachra (bývalý ministr vnitra – pozn. red.).
Prosím?
Vzpomínám si, že tehdy přišli Olga s Václavem domů velmi rozčileni a na náš dotaz, co se stalo, jsme nedostali pořádnou odpověď. Až později jsme se přes Zdeňka Urbánka o Sachrově zprávě dověděli. Bylo to absurdní. Myslím, že i Václav pochopil, že to byla hloupost, ale jakýsi stín pochybnosti zůstal. Ani vztahy s Olgou se už nebyly jako dřív. Uzavřela se. Zdálo se mi, že mají pocit, že se snažíme na té prezidentské funkci svézt. Není naší zásluhou ani vinou, že Ivana lidé obvykle představovali jako bratra a mě jako švagrovou prezidenta.
Máte dnes v paměti telefonu číslo na Václava Havla?
Ne. Když jsme bydleli společně, tak jsme ho nepotřebovali, a později fungovala „Z-linka“ na Hrad. Zvláštní linka, pozůstatek komunistického režimu.
Přijde vám normální, že nemáte číslo na bratra svého muže? Co kdyby se Ivanovi něco stalo, jak to dáte Václavovi vědět?
Když se ptáte, tak normální to není, ale nezabývám se tím. Zvykla jsem si komunikovat s asistenty. I to, že zemřela Olga, jsme se dozvěděli až z televize. To fakt nebylo normální. Teď, když se s Václavem setkáme, mluvíme spolu stejně jako za starých časů. Téma Lucerna však neotvírám.
Dagmar Havlová (60)
• Dcera významného Slovenského fyzika a pedagoga, profesora Dionýze Ilkoviče, po válce zakladatele vysokého školství na Slovensku. Vystudovala přírodovědeckou fakultu v Bratislavě, později studovala v Japonsku a v Kyjevě, kde získala v roce 1983 titul CSc. Po ukončení studií v důsledku styků s rodinou Havlových bez možnosti uplatnění v oboru.
• Aktivní v disentu, koncem osmdesátých let se provdala za Ivana M. Havla. Po revoluci působila v Občanském fóru a dodnes vede Nadaci OF, podporující obnovu historických památek.
• V roce 1997 absolvovala Hotelovou školu v Mariánských lázních a Japonskou školu aranžování květů, kde získala učitelskou licenci. Je spoluzakladatelkou a předsedkyní Prague Sógetsu Study Group.
• V roce 2005 si rozšířila vzdělání v oboru zemědělství na Vysoké odborné škole v Roudnici nad Labem.
• Ráda fotografuje a známé jsou její výstavy zejména z cest do Antarktidy.
