Evropská ekonomika se zase zadřela a bez zásadních změn nikdy hladce nepoběží
Byť to v české kotlině není moc vidět ani slyšet, chvěje se Evropa hrůzou z návratu recese a dějí se kolem toho věci, které by nám neměly uniknout. Že nadějné zvedání hlavy evropské ekonomiky v prvních měsících letošního roku nebude mít dlouhý dech, moc lidí nepředpokládalo. Evropské metropole hýřily optimismem vládních politiků a přesvědčováním občanů, že zlé doby jsou pryč a teď už bude líp. A jak je snadné uvěřit těm, co hlásí, že „bude líp“, tím těžší je pochopit, že líp být nemůže bez zásadních změn, které vždy a všude někoho bolí. Většinou toho, kdo si myslí, že si to nezaslouží, protože on přece žádnou krizi nezavinil.
Dočasný optimismus naočkoval Evropě Mario Draghi a jím vedená Evropská centrální banka, která pro uvolnění měnových podmínek evidentně udělá všechno, co udělat může. A teď by prý mělo nastat i ? skální uvolňování, protože měnová politika nestačí. A to především ? skální uvolňování v Německu. Němci by prý měli jít v čele, zvedat mzdy a více utrácet. Z nějakého záhadného důvodu jsou neněmečtí politici přesvědčeni, že v takovém případě by bohatí Němci začali s vervou nakupovat řecké olivy, italské ? aty a bungalovy na španělském pobřeží a krize evropské periferie bude de? nitivně zažehnána.
K pochopení, že je to zcela chybné východisko ekonomických úvah, nemusíte být zrovna německý jestřáb.
Vyrovnávat platební nerovnováhu mezi severem a jihem Evropské unie jde jen a pouze přesuny kapitálu či rozpočtovými transfery v nějakém federálním rozpočtu, a nikoli obchodem. To je ale nerealizovatelný projekt, protože ? skální transfery vyžadují i nějakou ? skální autoritu a tu by měl mít ten, kdo platí. Tedy Němec. A ten ji nechce. A i kdyby ji chtěl, tak ji evidentně nikdo respektovat nebude. Stačilo minulý týden slyšet reakci francouzského ministra ? nancí Michela Sapina na spekulace, že by třeba Evropská komise vrátila Paříži její rozpočet k přepracování, protože požadovat po deseti letech nedodržování pravidel prodloužení lhůty pro návrat k smluvní disciplíně o další dva roky je opravdu drzost.
„V našich demokraciích jsou díky bohu jedinými místy, kde přijímáme, odmítáme a upravujeme rozpočty, parlamenty příslušných zemí,“ pravil Sapin, a zlikvidoval tak už dva roky přifukovanou fatu morgánu nazývanou ? skální unie.
Mario Draghi je samozřejmě realistou a ví, že přímé ? skální transfery jsou politicky neprůchodné, a tak se snaží najít boční skulinky a protlačit potřebné přes bilanci ECB. Nemožnost ozdravovat domácí banky z domácích rozpočtů v problémových zemích, ale i těch zdánlivě zatím neproblémových je zjevná.
Peníze na to nejsou a dluh je skoro všude na hraně udržitelnosti. Při racionální konsolidaci po americkém vzoru prostřednictvím evropských institucí by se cílovými vlastníky většiny bank stali němečtí daňoví poplatníci, což je také politicky nepřijatelné.
Draghi chce proto toxická aktiva vykoupit do bilance ECB, a nafouknout ji tak o bilion eur. Ztráta se stane zátěží podílníků ECB, tedy zdaleka nejvíce opět Německa. Ale to samozřejmě u našeho západního souseda vyvolává značnou nevoli, protože Draghi zcela evidentně tímto postupem překračuje svůj mandát. Známý a vlivný německý ekonom Hans Werner Sinn hrozí, že pokud toto chování ECB nezastaví kancléřka Merkelová, udělají to samotní Němci žalobou k ústavnímu soudu, který vládě jasně zakázal ? nanční transfery do eurozóny.
Kdyby to tak dopadlo, museli by Němci asi hodně rychle natisknout marky, protože zastavení těchto procesů by zásadně rozložilo důvěru v udržitelnost společné měny. Že by k tomu ale došlo v nějaké dohledné budoucnosti, není moc pravděpodobné. Eurozónu nerozloží žádný ústavní soud. Vznikla z politického rozhodnutí a k jejímu rozložení bude třeba zase jen a pouze politické rozhodnutí.
Je takřka jisté, že ho budou muset udělat Němci. A ti ho udělají v okamžiku, kdy bude veřejnosti jasné, že náklady, které němečtí občané platí, jsou oproti přínosům enormní.
Ten okamžik jistě přijde. Ale do té doby se budou realizovat pokusy podobné Draghiho výkupům toxických aktiv, které ve výsledku k ničemu nepovedou, protože úvěrové zdroje, které tahle operace uvolní, nenajdou v reálné ekonomice svého adresáta. Privátní ? remní sektor totiž necítí privátní poptávku, a tudíž nebude investovat. A eurozóna se bude další roky plížit po dně a občas zapadne do recese.
O autorovi| PAVEL PĺRAL paralp@mf.cz
