Prostředníček neukazuji

Kompromis nepovažuji za něco neslušného, říká předseda úřednické vlády

EURO: Při vstupu do vysoké politiky je důležité, jaký budíte dojem u veřejnosti. Zatím se zdá, že jste dostal nálepku tak trochu suchara. Jak vnímáte sám sebe? Máte rád vtipy? Neřekl byste nám nějaký přiléhavý, který by vystihl vaše náhlé povýšení?
FISCHER: Vtipy miluji, nevadí mi ani ty košilatější. Ze srdce se jim zasměji, ale mám problém si je zapamatovat, v tom jsem jako cedník. Možná že mne něco během rozhovoru napadne.

EURO: Veřejnost zatím neměla možnost vás lépe poznat, a tak není vyloučeno, že ten první dojem souvisí spíše s vaším povoláním statistika. Pro stejný vědní obor se rozhodl i váš syn Jakub, který rovněž vystudoval statistiku. Co je na něm tak úchvatného?
FISCHER: Na své webové stránce mezi jinými slogany mám i tento: „Je možné bezmezně lhát a používat přitom statistiku, ale je velmi obtížné říkat pravdu a nepoužívat přitom statistiku.“ Ve statistice čísla, evidence, záznamy, registrace jsou jenom prostředky, jak se zmocnit světa, a to mne na ní fascinuje. Není to příběh o tom, že po A nutně následuje B. Čísla jsou jen cesta, jak se dobrat podstaty při poznávání světa. Je v nich mnoho volnosti, neurčitosti, ba nejistot. Koneckonců právě tento způsob poznávání umožnil některým vědním disciplínám dosáhnout obrovského pokroku. Přínos statistiky pro fyziku, astrofyziku, astronomii byl právě v tom, že se tam vnořila neurčitost. Statistika umí z malého vzorku usuzovat na celek. Tak jako za údaji o hloubce se může skrývat světový oceán, tak se za nudnými statistickými daty skrývají neuvěřitelné společenské procesy – hospodářské, sociální, demografické. Je to neustálé intelektuální dobrodružství skýtající nekonečný prostor pro fantazii.

EURO: V čem konkrétně vězí ono dobrodružství? Není třeba v tom, že se čísla dají různě interpretovat a pak ten obraz světa je vždy tak nějak pokřivený? Jak je to s možností ovlivňovat, nebo dokonce falzifikovat nějaké statistické výstupy?
FISCHER: V demokratickém světě platí, že statistika je plně nezávislá a nepracuje na žádnou politickou objednávku. Klíčové slovo v ní je standard, mezinárodně platná pravidla, která respektují jednotlivé národní úřady. Pokud bychom připustili možnost vychýlené statistiky, pak bychom museli mluvit o vychýlené demokracii. Po pádu komunismu vznikly nesmírně zajímavé studie o tom, jak se zacházelo se statistikami v zemích bývalého sovětského bloku. Renomovaný mezinárodní tým dospěl k závěru, že jestli se někde skutečně brutálně falšovala čísla na stranickou objednávku, pak to bylo prokazatelně v NDR. Problém sovětské statistiky nebyl ani tak v záměrném pokřivení výsledků, jako spíše v tom, že už na podnikové úrovni byly výkazy naprosto smyšlené – říkalo se jim „nadvyšky“. Československá statistika, mimochodem, nikdy neprováděla vědomou malverzaci čísel. Problém socialistické statistiky byl v tom, že vytvářela obraz skutečnosti na základě neexistujících kategorií. Pojmy, které se tvářily jako ekonomické, ve skutečnosti ekonomickými nebyly. Ceny nebyly cenami, protože je nevytvářel trh, zisk nebyl pravým ziskem, náklady nezobrazovaly náklady, ve výsledku celkový obraz hospodářství byl chorobným výplodem centrální plánovací mašinerie.

EURO: Ve svých prvních prohlášeních jste mluvil o tom, že hodláte nastolit trochu jinou kulturu komunikace s médii než předchozí vlády. Úřednický kabinet Josefa Tošovského za tímto účelem zřídil funkci ministra pro styk s veřejností. Chcete také zavést něco podobného?
FISCHER: Nehodlám vytvářet koryto pro dalšího ministra, za kterým se všichni seběhneme a on nás jako kvočna přikryje. Nejsme opulentní vláda, klademe důraz na svou schopnost pracovat skromně. Je odpovědností každého ministra, ale také premiéra média zevrubně informovat. Počítám s tím, že po každé schůzi vlády, po projednání každého závažného tématu budou pořádány tiskové konference, jichž se hodlám účastnit osobně, vždy s ministrem věcně příslušným k danému tématu.

EURO: V čem ale komunikace s médii bude odlišná? Budete vstřícnější, nebo zvolíte zdvořilejší manýry, než tomu bylo doposud?
FISCHER: Rozhovory budu poskytovat sdělovacím prostředkům jen v případě, když budu mít co říci, až budu vědět, že za svými výroky si mohu stát. Nikdy nebudu obtěžovat veřejnost vyléváním si osobních pocitů. Nikdy to nebudou úvahy nebo eseje Jana Fischera, vždy budu mluvit o faktických krocích vlády. V případě premiéra jsou osobní výlevy ošidné, neboť vytvářejí určitou atmosféru očekávání – pro politickou scénu, pro trhy, občany a koneckonců i pro zahraničí. Nejsem voleným politikem a nemám potřebu si prostřednictvím médií vylepšovat společenskou prestiž, protože mi nejde a nikdy nepůjde o to, vyhrát další volby.

EURO: Natáčíme tento rozhovor ve vašem panelákovém bytě. Chystáte se přesídlit do Kramářovy vily alespoň na čas? Co říkají sousedé na to, že jste se stal premiérem? FISCHER: Stěhovat se do Kramářovy vily mě ani nenapadne. Se sousedy vycházím stejně dobře, jako jsem s nimi vycházel dvacet let, co tady bydlím. S většinou sousedů z domu si tykám a na tom se nic nemění. Žádný z nich se na mne nezačal mračit, když vystupuji z vládního auta.

EURO: Veřejnost docela s pobavením i napětím sledovala peripetie kolem sestavování vaší vlády. Některé stranické kandidáty jste musel odmítnout, jiné jste schválil. Co hrálo roli při vašem rozhodování o ministrech? FISCHER: Čtyři týdny, které jsem strávil sestavováním vlády, byly pro mne obrovskou školou interakce s reprezentanty politického světa. Byla to pro mne nová zkušenost. S ohledem na funkci, kterou jsem zastával, jsem běžně přicházel do styku s politiky, ale mezi námi vždy zůstávala vzdálenost na délku paže. Teprve nyní jsem mohl nahlédnout dovnitř politického světa, pochopit, jak funguje, poznat logiku jednání jeho aktérů, zjistit, nakolik jejich slovům mohu důvěřovat. Ve svých postojích jsem vycházel z toho, že tato vláda nevzniká jako výsledek povolebního uspořádání, ale na základě politických dohod jako způsob řešení politické krize ústavní cestou. Od prvopočátku součástí té dohody bylo, že politické subjekty, které se na ní podílí, jmenují své kandidáty na ministry. Avšak kandidát je pouze kandidátem, nikoli ministrem. Posoudit návrhy stran a vybrat z nominantů skutečné ministry bylo vždy mou odpovědností. Se všemi navrženými adepty jsem vedl důkladné, často hodinové rozhovory, studoval jsem jejich životopisy, vyžádal jsem si na ně zevrubné reference. Některé jsem už předtím znal víc, některé míň. U tří z nich jsem dospěl k názoru, že do mého vidění světa příliš nezapadají. Ukázalo se, že přesvědčit o tom politické partnery nebude snadné. I přes opakované ujišťování, že konečná odpovědnost bude na mně a že budou respektovat mé právo volby, přece jen si to zřejmě představovali tak trochu jako ve známém vtipu o tom, jak Hospodin přivede k Adamovi Evu a velkoryse mu nabízí: „Vyber si ženu!“

EURO: A jak to bylo s vašimi vlastními kandidáty? FISCHER: Politické strany si nedokázaly dost dobře vykolíkovat hřiště. Hned druhý den po dosažení dohody z ní lidovci vystoupili, takže zelení měli za to, že místa po lidovcích patří jim. Ve výsledku jsem měl na dva resorty čtyři kandidáty. Bylo jen logické, že když se blížil termín, který jsem pokládal za konečný, dal jsem poměrně energicky najevo, že i na jiných pozicích mám odlišnou personální představu. A tak jsem přišel s vlastními kandidáty. Byli to lidé, které jsem osobně znal, o jejichž profesionálních kvalitách jsem byl naprosto přesvědčen. Nikdo mi je tam necpal, žádní lobbisté nebo představitelé průmyslových či jiných kruhů mi je nevnucovali, jak se o tom nehorázně spekulovalo v tisku. Ve výsledku jsme se dohodli na kompromisu. A já osobně nepovažuji kompromis za něco neslušného.

EURO: Veřejnost si už zvykla na to, že při vzniku vládních koalic nebo opozičních smluv existují vedle psaných dohod tajné přílohy či závazná ústní ujednání. Můžete zaručit, že v tomto případě nebyly dohodnuty takové tajné dodatky, které by omezovaly působnost nového kabinetu?
FISCHER: Spekulací o tom bylo hodně, ale jejich hodnota je nevalná. Říkám závazně: žádné tajné dohody neexistují, žádné slavnostní sliby jsem nikomu nedával a svou krví nestvrzoval. Jsem rád, že se i nadále objedeme bez těch ponurých dodatků a veškerá komunikace s politickými subjekty se bude rozvíjet průhlednou a rozumnou cestou. Alespoň já pro to udělám všechno. I kdyby to někoho napadlo, tak vás ujišťuji, že na podobné podhladinové, zákulisní, tajemné způsoby já osobně nemám ustrojení.

EURO: Každá nová vláda si ráda dává do štítu nějaký vyšší cíl, kvůli kterému vznikla. Jak byste definoval patos této své přechodné vlády?
FISCHER: Bude to rozhodně vláda bez politických ambicí a bez velkohubých revolučních slibů. Je to proto, že nepřicházíme na základě nějakého vítězného volebního programu. Neznamená to, že bych já sám nebo ostatní členové kabinetu neměli určité společenské vize. Půdorys, na němž tato vláda vznikla, jí neumožňuje zakládat svůj program na radikálních vizích – od toho jsou tu politické strany a volební soutěž mezi nimi. Na druhé straně to bude muset být vláda odpovědná, dostatečně energická a pracovitá. Vláda, která zajistí plynulý chod státní správy a obnoví po všech těch turbulencích důvěru občanů v dobře fungující stát. Státní správa hodně trpí neustálými politickými otřesy. Ukazuje se, že za posledních dvacet let jsme nedokázali jasně definovat, co je v ní politické a co opravdu služební, úřednické. Za těchto podmínek zajistit plynulý chod státních aparátů, uklidnit státní službu – to věru není málo. Nesmíme narušit schopnost republiky čerpat evropské peníze, musíme se ctí dokončit naše předsednictví EU, sestavit kvalitní státní rozpočet, neboť shodou náhodou to připadlo právě nám. Nemyslím si, že je toho málo.

EURO: Když už jste začal mluvit o prioritách, pokuste se seřadit nadcházející úkoly podle důležitosti.
FISCHER: Vidím zde dva srovnatelně těžké prioritní úkoly. Tím první je naskočit do rozjetého vlaku předsednictví. Tato vláda se vyznačuje tím, že nedostane žádných sto dní hájení. Některá jednání na úrovni ministrů se rozběhla hned první týden, neboť bylo třeba pokračovat v rozjednaných věcech, navázat na práci předchůdců. Na konci té tratě je zajištění přípravy, průběhu a výsledků červnové neboli letní Rady EU v celém jejím naplánovaném rozsahu. Je nadmíru důležité, že všechny týmy vysoce kvalifikovaných úředníků, kteří připravovali předsednictví, zůstávají na svých místech a mohu se o ně naštěstí plně opřít. Mluvím o štábu lidí, kteří jsou k dispozici ministrovi pro evropské záležitosti Štefanu Fülemu, mluvím o kolektivech lidí na jednotlivých ministerstvech, kteří již mají předsednictví zažité a psychicky zvládnuté. Vidím v tom záruku, že započaté dílo můžeme dokončit dobře. A pak i důstojně působit dál v Evropské unii, protože náš úkol přece 30. června nekončí – jsme součástí francouzsko-česko-švédské trojky, z čehož pro nás také vyplývají určité povinnosti. A největší tuzemskou prioritou zůstává samozřejmě vypracování kvalitního rozpočtu na příští rok. Tentokrát to bude nesmírně svízelné. Není snadné připravovat rozpočet technickým bilančním způsobem nejen proto, že se nacházíme uprostřed hospodářské krize s těžko předpověditelným vývojem, ale také proto, že to bude v době těžkých předvolebních bojů, kdy zprava, zleva budou slyšet výbuchy propagandistických šrapnelů.

EURO: V jednom ze svých prvních prohlášení jste uvedl, že nová vláda bude muset mimořádně šetřit. Přitom kabinet Mirka Topolánka ukončil své vládnutí sprškou neplánovaných výdajů. Není to tak, že politické vlády, které občas musejí nakupovat voličské hlasy, někdy mezi sebe proloží vládu úřednickou, aby za ně dělala špinavou práci?
FISCHER: Víte dobře, že tato vláda vznikala svým způsobem jako improvizace, jako východisko z krizové situace, a nebyla součástí nějakého dalekosáhlého plánu. Náhoda tomu chtěla, že zrovna do období mého působení připadlo sestavení státního rozpočtu. Snáze než politici mohu odolat pokušení vsunout do rozpočtu ten či onen z předvolebních slibů, ježto jsem nikomu nic nesliboval. Rozpočet musí být ze zákona předložen Poslanecké sněmovně do 30. září. Jak s ním pak naloží nově namíchaná sněmovna a zda do toho promítne snahu zavděčit se voličům, to už je jiná věc. V něčem však tato vláda ze své povahy bude mít svázané ruce a je třeba to říct jasně: přes polovinu rozpočtu tvoří mandatorní a jiné ze zákona povinné výdaje. Takže šetřit lze jen v jednotlivých kapitolách. Nyní stát pracuje se schodkem v řádu 150 miliard korun, což je zhruba pět procent HDP. Je to poměrně vysoký deficit, na který jsme v posledních letech nebyli zvyklí. Samozřejmě namalovat lze i vyšší schodek, papír to unese, peníze tím rozpočtem protečou, ale v dalších letech to způsobí dramatické problémy. Krize v té době možná bude končit, bude třeba hledat strategii pokrizového rozvoje a my budeme zatíženi problémem obrovského deficitu. Plastický obrázek toho, jak to vypadá tam, kde jsou státní finance rozvrácené, si můžeme udělat, když se podíváme do některých pobaltských zemí nebo Maďarska. Proto bude třeba šetřit. Oproti jiným máme tu výhodu, že neusilujeme o znovuzvolení.

EURO: Vaše vláda je vskutku „sešívaná“. Nemůže se stát to, že ministři nominovaní za politické strany budou prosazovat v činnosti svých resortů ideologii těchto stran? FISCHER: Bylo by to nešťastné, nesmírně by to omezilo akceschopnost celého kabinetu. To bych si nepřál. Jak bude vypadat realita, to uvidíme už při sestavování státního rozpočtu, kde obvykle dochází na lámání chleba. S nějakou jednomyslností a hladkým projednáváním složitých otázek ani nepočítám, ostatně ani v jednobarevných vládách to nebývá žádná idylka. Vždyť jsem na ty vlády po léta pravidelně docházel. Bývají to zpravidla bojovné debaty. Jo, když se jedná o věcech odtažitých – o makroekonomickém rámci, o základních parametrech rozpočtu, o výdajových limitech – to tam panuje úplná shoda a všichni souhlasně pokyvují hlavou, že je to sice těžké, ale jinak to být nemůže. Ale až za dva, tři týdny ministr financí přinese na vládu rozpis podle jednotlivých kapitol, tu teprve začíná mela. Tu náhle zní nářky, že pokud do resortu nepřiteče o tolik a tolik miliard více, tak se zhroutí svět. Výsledkem takové debaty bývá, že schodek rozpočtu najednou naroste o desítky miliard. Od začátku vedu své ministry k tomu, abychom na tuto hru nepřistupovali. Nejsem žádný snílek a naivka a vím, že takové snahy se objeví, ale vím také, že jim budu vzdorovat ve snaze dosáhnout racionálního rozpočtu. Na prioritách se shodneme: bude to především věda a výzkum, s největší pravděpodobností také dopravní infrastruktura. A pak také spolufinancování z evropských peněz.

EURO: Co od této vlády může očekávat podnikatelská sféra?
FISCHER: Chci, aby to tu zaznělo naplno: podnikatelskému prostředí budeme věnovat veškerou myslitelnou péči. Ve všem, co zvyšuje efektivitu státní správy, snižuje byrokratickou zátěž podnikatelů, zejména těch drobných, hodláme pokračovat. Podpoříme všechny projekty v oblasti veřejné správy a e-governmentu. Chce-li státní správa být „chytrá“, musí být vlídná vůči podnikatelům. Od této vlády samozřejmě nelze očekávat nějaké změny daňového systému, sazeb, konceptů, to je bytostně politické téma, ale uděláme vše, abychom usnadnili život malých a středních podnikatelů. Co si určitě můžeme dopřát, je konkrétní analýza účinnosti protikrizových opatření. Na základě takové analýzy se budeme rozhodovat, zda v nich pokračovat, nebo, nedávají-li smysl, zda je nepřehodnotit.

EURO: Koncem června bude Česká republika předávat předsednictví EU Švédsku. Zpravidla předseda vlády pronáší něco slov na adresu svého pokračovatele, ve vašem případě to bude švédský premiér. Máte už představu, co asi tak řeknete Švédům, na co si mají dát pozor při převzetí štafetového kolíku?
FISCHER: Nerad bych, aby to byla pouze zpráva o varovných světlech. Budu spokojen, když budu moci předat předsednictví s vědomím, že se nám ho podařilo nejen dobře zahájit a rozběhnout, ale také dobře dokončit. S vědomím, že Česko jako předseda EU po sobě nezanechalo jen zvířený prach, ale docela dobře vyrytou stopu, a že se nemáme za co stydět. Zůstanou-li po nás nějaké problémy, není důvod o nich Švédsko neinformovat. A samozřejmě Švédům popřejeme hodně zdaru v naplnění agendy, která na ně čeká. Jsem přesvědčen, že to té doby Švédsko navštívím.

EURO: Vážně si myslíte, že se za zbylý měsíc a půl podaří napravit škody napáchané politiky na českém předsednictví EU?
FISCHER: Úkol zní jasně: dokončit předsednictví se ctí. Pokud škody vznikly, neprohlubovat je. A naopak, zůstaly-li tam jizvy, tak je zacelit. A každopádně odejít z hřiště se slušným výsledkem, aby doba českého předsednictví nebyla vnímána ve dvou půlkách: před pádem vlády a po něm. Připadá vám to málo?

EURO: Kolem vašeho jmenování existovaly a stále ještě jsou dohady o tom, kdo Jana Fischera vlastně navrhl. Nikdo se k tomu veřejně nehlásil. Máte o tom nějaké povědomí?
FISCHER: Mně učinil nabídku Mirek Topolánek v páteční večer 3. dubna, když jsem seděl v klidu v pokoji dublinského hotelu a zrovna se těšil na to, že si se svými kolegy statistiky půjdu dát „guinesse“ do jednoho z přecpaných irských pubů. Vtom mi zazvonil mobil a moje plány se rázem změnily. Ale kdo to navrhl Topolánkovi, to opravdu nevím. Po tom jsem nepátral a nikdo mi to neprozradil. Třeba se to jednou dozvím.

EURO: Vaše hřiště je vykolíkováno jako trojúhelník vymezený zájmy tří silných politických hráčů: ČSSD, ODS a prezidenta Václava Klause. Strana zelených, domnívám se, čtverec z toho hřiště nedělá. Jak se cítíte uvnitř tohoto trojúhelníku a jak se v něm vyvíjí vztahy mezi jednotlivými hráči?
FISCHER: Zvyknout si na takový zvláštní tvar hřiště není jednoduché, přestože každého z hráčů docela dobře znám z minulosti, avšak naše vztahy a možnosti interakcí byly podstatně jiné. Každý z nich má odlišný styl jednání a také odlišné zájmy. Jednat zevnitř trojúhelníku s každým z těchto velkých hráčů o sestavování vlády nebylo vždy jednoduché. A nakonec jsem byl rád, že jsme se začali navzájem respektovat. Pokud jde o můj vztah k Hradu, nezaznamenal jsem v jednání s prezidentem nějaké atmosférické poruchy nebo zvláštní problémy, spíše naopak, viděl jsem velkou vstřícnost. Vedli jsme spolu několik poměrně obsažných a věcných rozhovorů, během nichž se nevyskytla sebemenší komunikační bariéra nebo zádrhel. Žiji v pevné víře, že tomu bude tak i nadále. Obecně řečeno, taková je moje představa o komunikaci se všemi možnými partnery, politickými nebo sociálními. Bez velkých ambicí, ale přímočaře a na rovinu hodlám jednat s ústavními partnery, se zástupci zaměstnavatelských svazů, odborů. Prezident je jedním z takových partnerů. Vím, že média ráda vidí, když se politici mezi sebou sváří, komentují výroky svých soupeřů, vymezují se, dementují. Já to ale nemám zapotřebí.

EURO: Lidské jednání je často určováno temperamentem člověka, jeho povahou. Když jedete v autě, nadáváte na jiné řidiče, ukazujete jim prostředníček?
FISCHER: Prostředníček neukazuji, ale jinak, přiznám se, nadávám hrozně. O mých neřestech by lépe uměla mluvit má žena. Za normálních okolností jsem velice mírná povaha, ale v autě jsem prostě zvíře. Řídím velmi rád a jízdu prožívám hrozně emotivně. Jsem šťastný, že mi ochranka dovoluje řídit vlastní auto.

EURO: Jak to bude s tím vtipem? Přišel jste na nějaký přiléhavý?
FISCHER: Zkusme třeba tenhle: Přijde premiér za předsedou statistického úřadu a ptá se ho: „Poslyš, mohl bys mi říct, co se u nás děje v ekonomice?“ Statistik odpovídá: „Hned ti to vysvětlím.“ Premiér na to: „Vysvětlit nepotřebuju, to umím sám, potřebuji vědět, co se skutečně děje.“
Já to teď mám v jedné osobě a o to je to snazší.

BOX
Jan Fischer (58) spojil svůj profesní život s Českým statistickým úřadem, jehož byl v posledních šesti letech předsedou. Vystudoval statistiku a ekonometrii na národohospodářské fakultě VŠE v Praze. Ihned poté začal pracovat ve statistickém úřadu. Poté, co si dodělal postgraduální studium a vstoupil do komunistické strany, byl povyšován a mohl i cestovat na odborné konference do zahraničí. Po listopadu 1989 jej první porevoluční šéf statistického úřadu Edvard Outrata jmenoval místopředsedou. V roce 2004 se ucházel ve výběrovém řízení o místo zástupce generálního ředitele Eurostatu, to však nakonec získala jeho předchůdkyně v čele ČSÚ Marie Bohatá. Pražský rodák Fischer je podruhé ženatý. S rodinou žije v bytě v panelovém domě v Praze na Barrandově. Hovoří anglicky, rusky, německy a francouzsky.