Návrh novely zákona o daních z příjmů omezuje poskytování pracovních náhradVláda České republiky předložila Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky další z návrhů na změnu zákona o daních z příjmů. Jde o poměrně rozsáhlou novelu, která má mimo jiné za úkol implementovat některé předpisy EU či odstranit některé nepřesnosti platné právní úpravy.
Návrh novely zákona o daních z příjmů omezuje poskytování pracovních náhrad
Vláda České republiky předložila Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky další z návrhů na změnu zákona o daních z příjmů. Jde o poměrně rozsáhlou novelu, která má mimo jiné za úkol implementovat některé předpisy EU či odstranit některé nepřesnosti platné právní úpravy.
Vláda, potažmo Ministerstvo financí, se však pokouší do novely propašovat ustanovení, které ve svém důsledku směřuje ke zpomalení ekonomického růstu v České republice. Vláda navrhuje, aby do tzv. daňově účinných nákladů nebyly zahrnovány náhrady, které je možné zaměstnanci poskytovat při jeho přijetí do zaměstnání či při přeložení zaměstnance na jeho žádost. Dosud byly tyto náhrady pro zaměstnavatele po dobu tří let daňově účinným nákladem. Prvním argumentem vlády pro tuto změnu je, že praxe se stále větší intenzitou signalizuje případy fakultativního přiznávání náhrad, zejména náhrady za cesty do zaměstnání a zpět, které lze sjednat při uzavření pracovního poměru až na dobu 3 let. Vláda má zřejmě na mysli skutečnost, že v praxi bývají sjednávány náhrady zejména při přijetí do zaměstnání. T o však samo o sobě neznamená žádné obcházení daňových povinností. Domnívám se, že sama skutečnost, že zaměstnavatelé využívají právní instituty, které jsou dány jinými než daňovými předpisy, v tomto případě předpisy z oblasti pracovního práva, jim nemůže být přičítána k tíži. Dále vláda argumentuje, že přiznávání těchto náhrad je četnější u řídících pracovníků než u běžných zaměstnanců. Přitom neuvádí, koho ještě považuje za řídící pracovníky a koho již za běžné zaměstnance. Vytváří se tak umělý rozpor mezi dvěma blíže nedefinovanými kategoriemi zaměstnanců. Přitom je třeba podotknout, že jednatelé společností s ručením omezeným ani členové statutárních nebo jiných orgánů obchodních společností tyto náhrady nepobírají. Řídícími zaměstnanci jsou tedy zřejmě myšleni vedoucí pracovníci v pracovněprávním vztahu ke společnosti. T i si však svou odměnu ani jiné podmínky svého zaměstnání sami nestanovují a je tedy na statutárním orgánu, případně valné hromadě společnosti, aby posoudila, zda by takové náhrady měly být sjednány či nikoli. Tyto náhrady se převážně používají k tomu, aby si společnosti udržely nebo dokonce do svého regionu přilákaly vysoce kvalifikované zaměstnance. Pokud nebudeme mít vytvořeny obecné podmínky pro vyšší mobilitu pracovních sil, což je v České republice akutní problém, nebude pro společnosti možné získat potřebné pracovníky a tudíž ani rozvíjet svou činnost a podporovat ekonomický růst. S tím souvisí i podpora rozvoje regionů postižených vysokou mírou nezaměstnanosti, které jsou obvykle i regiony s menším podílem kvalifikovaných zaměstnanců. Přestože tyto regiony mohou lákat nízkou mzdovou hladinou pro méně kvalifikované práce, jejich rozvoj zajistí pouze investice do výrob či služeb s vyšší přidanou hodnotou, což jsou vesměs i obory vyžadující vyšší kvalifikaci obsluhujících pracovníků. U těchto pracovníků je tedy daňová účinnost nákladů spojených s jejich „pořízením“ zcela ospravedlnitelná. Posledním argumentem je, že stanovený tříletý časový test lze obcházet uzavíráním opakovaného pracovního poměru. T o je jistě možné, nicméně v takové situaci dávají stávající právní předpisy správci daně dostatečné procesní možnosti, jak tento formální stav, který zastírá stav skutečný, postihnout. Je jistě možné o oprávněnosti poskytování náhrad dále diskutovat a zejména se zaměřit na to, zda maximální doba tří let odpovídá současnému vývoji, nebo zda by tato doba neměla být zkrácena. Odborná diskuze by však měla předcházet navržení legislativních změn, měla by být věcně zdůvodněna a neměla by přenášet odpovědnost za nedůsledný postup finančních úřadů na bedra všech daňových poplatníků.
