Káva s... Tomášem Sokolem
Perex: Nemohl jsem přihlížet, jak se rozhodčí řízení stává otloukánkem sociálních demagogů, říká advokát a předseda představenstva Společnosti pro rozhodčí řízení
Když se důrazně ozve taková těžká váha českého práva, jako je Tomáš Sokol, nemůže to v oboru zůstat bez pozornosti. Někdejší politik vytáhl před několika měsíci prapor na obranu rozhodčího řízení, které se podle něj stalo hromosvodem zášti rádoby sociálně vnímavých aktivistů a bohužel i některých soudců. Jediným štěstím prý je, že negativní kampaň neměla takový dopad na chystanou novelu zákona o rozhodčím řízení.
Je logické, že jako předseda představenstva akciové společnosti, která administruje rozhodčí řízení, chráníte svůj byznys. Intenzita, s jakou jste se pustil do argumentačního protiútoku, ale napovídá, že za tím nebyl jen čistě pragmatický důvod. Proč? Vadil mi hlavně revoluční tón, se kterým se lidé s často velmi chabými znalostmi o věci do rozhodčího řízení pouštěli. Vzniklo takové všeobecné iracionální tažení. Týkalo se to zejména ochrany spotřebitele u spotřebního úvěrování. Samozřejmě nepopírám, že zde existují kvazipodnikatelé, kteří cíleně uzavírají smlouvy s rozhodčí doložkou, jež jsou nevýhodné pro druhou stranu, a vydělávají na tom. Nikdo si ale nevšimne, že za 99 procenty spotřebních úvěrů stojí normální podnikatelské subjekty. Rád bych také upozornil na to, že v naprosté většině případů, které řeší rozhodci v souvislosti se spotřebními úvěry, jde prostě o to, že klienti nezvládli uřídit svoji finanční situaci a jednoduše nemají na splátky. Ze stovky neplatičů, které v rámci rozhodčího řízení oslovíme, se vyjádří tak šest sedm. Ostatní prostě čekají, jak to dopadne.
Ve svých posledních článcích na toto téma zmiňujete právní nejistotu kolem rozhodčího řízení, ke které podle vás přispěl i Nejvyšší soud. V čem tkví problém? Zjednodušeně řečeno šlo o to, že Nejvyšší soud vydal protichůdná rozhodnutí, která se týkala platnosti rozhodčí doložky. Naposledy soud rozhodl, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce a odkazuje pouze na řád, který nebyl vydán stálým rozhodčím soudem, je taková smlouva neplatná. Tím ale Nejvyšší soud popřel své vlastní dřívější rozhodnutí i nález Ústavního soudu. Situace kolem rozhodčích doložek je tak zcela nepřehledná a mezitím už vedla k nepředvídatelným rozhodnutím o platnosti či neplatnosti doložek. Soudy bohužel zasáhly do celého trhu i do případů, které nejsou problematické. Paradoxní na celé věci je, že samotný zákon o způsobu určení rozhodce nic neříká. Takzvaný appointing authority, tedy ten, na kom se obě strany shodly, že rozhodce určí, může konkrétního rozhodce vybrat třeba losem, žádný seznam nebo řád mít nemusí.
Je zjevné, že někteří soudci rozhodčí řízení zjevně nemají v lásce. Jde o jakousi profesní žárlivost, anebo se za tím skrývá soucit s těmi, kteří v rozhodčím řízení neuspějí?
Z poslední doby mám jeden skvělý příklad. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský rozhořčeně protestoval u ministra vnitra proti tomu, aby smlouva mezi jeho institucí a Českou poštou o svozu a rozvozu poštovních zásilek obsahovala rozhodčí doložku, dle které měla případného rozhodce určovat Společnost pro rozhodčí řízení. Rychetský namítal, že státní instituce tím vlastně vyjadřuje nedůvěru tuzemskému soudnictví. Nesouhlasí také s tím, že snaha pošty o hospodárnost nemůže být jediným kritériem. Já se ale ptám, jakým jiným kritériem se má podnik řídit? Má při rozhodování s péčí řádného hospodáře vyjadřovat důvěru v justici? To určitě ne. V dopise se také píše, že členové představenstva Společnosti pro rozhodčí řízení vystupují často jako právní zástupci jednotlivých stran před ústavním soudem. Já na to ale říkám: no a co? Proč by tito advokáti měli stranit jedné ze smluvních stran? Co by z toho měli?
Celkově vidím za negativním postojem některých soudců vůči rozhodčímu řízení hlavně to, že ve své praxi často přicházejí do styku se špatnými smlouvami, na které zpravidla jedna ze stran tvrdě doplácí. Od toho může vést krátká cesta k hledání důvodu, proč by se měla alternativní, byť velice funkční možnost řešení sporů zrušit. Ve skutečnosti ale soudy dobře vědí, že by byli sami proti sobě. V rozhodčím řízení se u nás podle odhadů rozhodne každoročně 100 až 200 tisíc defektních případů. Představme si, že by se rozhodčí řízení zrušilo a všechny spory se přenesly na soudy, které navíc postupují mnohem pomaleji…
Před několika měsíci hrozilo, že se vaše obavy z frontálního útoku na rozhodčí řízení naplní. Nakonec se ale zdá, že novela zákona o rozhodčím řízení z vašeho pohledu nedopadne špatně. Jak úpravu hodnotíte? My jsme seděli v novelizační komisi a nemohu říci, že bych byl úplně se vším spokojen. Každopádně se projevuje větší tlak státu na ochranu spotřebitelů. Pozitivní je, že by novela měla zjednodušit dosavadní právní zmatek kolem rozhodčích doložek a administrátorů. Principiálně by to mohlo fungovat bez problémů.
