M i k u l á š D z u r i n d a
Ambiciózní vytrvalec, který bez problémů zaběhne maraton. Politik, pro něhož je dobrý jen ten nejvyšší post. V roce 1989 pracovitý a nenápadný aktivista tehdy založeného Křesťanskodemokratického hnutí (KDH). Třiatřicetiletá nová tvář slovenské politiky. Ve čtvrtek byl pověřen sestavením nové vlády. Mikuláš Dzurinda se nikterak netají, že politická moc je to, po čem skutečně prahl už dlouhá léta.
Lidé, kteří jej znají, o něm říkají, že vedle Vladimíra Mečiara jako první slovenský politik pochopil, jak chutná moc a jak s ní naložit. A jsou i tací, kteří se právě vzhledem ke vzpomínkám na Mečiara obávají Dzurindovy přílišné touhy vládnout nad jinými podle svého.
Dzurinda nebyl nikdy žádný velký antikomunistický disident, ale jako statisíce jeho spoluobčanů na Slovensku se každou neděli poctivě zúčastňoval mše svaté. Narodil se 4. února 1955 ve vesnici Spišský Štvrtok. Absolvoval střední průmyslovku a v letech 1974 - 1979 Vysokou školu dopravy a spojů (obor ekonomika) v Žilině. Začal pracovat ve Výzkumném ústavu dopravy v Žilině, ale záhy přesídlil do Bratislavy na oblastní ředitelství Československých drah (ČSD) jako referent v oboru informačních technologií. V letech 1985 - 1988 absolvoval externí vědeckou aspiranturu na své mateřské vysoké škole a stal se kandidátem věd. Vedl oddělení automatizovaných systémů řízení ČSD v Bratislavě. Na tomto postě jej zastihl listopad 1989. Dzurinda jako nekomunista hned založil podnikový výbor Veřejnosti proti násilí a později, kdy nejznámější katolický disident Ján Čarnogurský založil KDH, vstoupil do něj.
Před listopadem neznal žádné disidenty a dodnes přiznává, že když slyšel mluvit lídry tehdejšího KDH, zmohl se jen na uctivé naslouchání. Byl však velice usilovný, postupně ztrácel ostych a začal dávat najevo, že když už ne politice, tak minimálně železnicím rozumí celkem dobře. Po pádu prvé Mečiarovy vlády v roce 1991 si jej díky tomu všiml jeho stranický šéf a nový premiér Ján Čarnogurský, a Dzurinda se stal náměstkem ministra dopravy pro ekonomiku. Byl jím až do volebního vítězství HZDS v roce 1992. Za toto období se nijak politicky neprojevil a držel se svého řemesla. Jeho usilovnost a pracovitost však byla oceněna a Dzurinda se po volbách 1992 ocitl ve slovenském parlamentu.
Tam začala Dzurindova skutečná politická kariéra. V roce 1992 si velice rychle uvědomil, že KDH nemá ve svých řadách ekonomy. V první fázi polistopadového vývoje (tedy v období, kdy premiéra Mečiara nahradil Čarnogurský) určovali ekonomickou politiku státu liberální ekonomové z Občanské demokratické unie (ODU) v čele s Antonem Vavrem, Pavlem Hoffmanem a Ivanem Miklošem. A ti navzdory širokému odporu veřejnosti statečně razili takzvaný Klausův model transformace. Dzurinda si tehdy vytyčil první zásadní politický cíl. Implantovat do programu KDH pravicový ekonomický koncept. Lidé z ODU však skončili v roce 1992 narozdíl od křesťanských demokratů pod hranicí volitelnosti. Ekonomové kolem Mikloše založila konzultační společnost M. E. S. A. 10. Ta si rychle získala uznání. A Dzurinda byl u toho. Byl jediným činným politikem, jenž stál u zrodu společnosti, a byl jedním z jejích nejaktivnějších členů.
V roce 1993 sklidil první ovoce své píle. Absolvoval dvouměsíční stáž v londýnském Institutu Adama Smitha a záhy úspěšně zaútočil na post místopředsedy KDH pro ekonomiku.
Pád druhé Mečiarovy vlády a nástup premiéra Jozefa Moravčíka v roce 1994 katapultoval Dzurindu do křesla minis-tra dopravy. Mečiar sice půl roku poté znovu vyhrál a potřetí se vrátil do funkce premiéra, ale oněch šest měsíců udělalo z Dzurindy jiného člověka. Stal se z něj suverén, jenž odmítal komunikovat „jen tak . Mladý „Miki dospěl k závěru, že Čarnogurský už nemůže být šéfem KDH.
Po nástupu Mečiarovy vlády začal Dzurinda posilovat svou stranickou pozici. Záhy se vyjevilo jeho spojenectví s dalším „nespokojeným křesťanským demokratem Ivanem Šimkem. V první fázi útoku na Čarnogurského post byl v čele právník Šimko a Dzurinda mu dělal „křoví v podobě ekonomického experta. Šimko se jednou pokusil zaútočit na post šéfa strany, ale Čarnogurský jej bez větší námahy převálcoval. Navíc jen dobrosrdečnost, se kterou Čarnogurský vyzval sněm, aby Šimka opětovně zvolil do funkce mís-topředsedy KDH, zachránila tehdy mladému rebelovi stranickou kůži. V tandemu se Šimkem se obrátilo garde. Šimko „tlačil Dzurindu. Čarnogurského pozice uvnitř KDH ale byla a je neotřesitelná. Dzurinda to zkusil dvakrát. To se už však blížily volby v roce 1998, a tak se mladý politik rozhodl pro jinou taktiku.
Tvrdost Mečiarova režimu sílila. Vrcholem bylo vládou protiústavně zmařené referendum o vstupu země do NATO a o přímé volbě prezidenta v létě 1997. Pět opozičních stran, tedy KDH, Demokratická unie, Demokratická strana, Sociálnědemokratická strana a Zelení v reakci na to založili Slovenskou demokratickou koalici (SDK), která si dala za cíl porazit Mečiara. Celý spolek od počátku fungoval díky dobře organizovaným strukturám KDH a Ján Čarnogurský se jako nekorunovaný král slovenské opozice celkem přirozeně měl stát lídrem SDK. Rozjetý Dzurinda to už ale nedopustil. Věděl, že šéfa KDH nemají opoziční politici v lásce, a zahrál si na trojského koně. Jako místopředseda KDH se při jednání o SDK stavěl proti své straně a vyjednával s dalšími. Stal se hlasatelem nové slovenské politiky. V první fázi se prosadil jako politický mluvčí SDK. Poté, co Mečiar krátce před volbami prosadil novelu volebního zákona, která prakticky vyloučila koalice ze hry, se SDK formálně proměnila ve stranu. Jejím předsedou se stal Mikuláš Dzurinda. A v jejím čele pak v podstatě vyhrál volby.
