Případ úniku informací z tajné služby smrdí vlastizradou
Záležitost s únikem informací z Bezpečnostní informační služby (BIS) dostává ostřejší kontury, potvrzující původní skandální rozměr, tradiční to parametr článků Sabiny Slonkové. Tentokrát nutno přiznat, že měla pravdu - možná však více než to.
Prosákly první odhady o kapacitě nosičů dat, uniklých z BIS. Mělo jít o deset zálohovacích CD (či DVD?). Jejich textová kapacita (i v případě „pouhých“ CD) je tak obrovská, že by mohla obsahovat nejen vše, co BIS ví, ale i to, co neví. Hrůzná je to představa i v případě, že by šlo „pouze“ o deset po sobě jdoucích záloh jednoho datového serveru.
Co do stáří, může jít o informace od počátku devadesátých let zhruba do roku 2003. Možný zájem o starší informace vysvětlil ve rozhovoru (Euro 43/2007) bývalý ředitel odboru BIS na ochranu ekonomických zájmů Tomáš Kadlec. Některé silné finanční skupiny, které vznikly leckdy velmi pozoruhodným způsobem v době divoké privatizace, cítí, že zveřejněním podrobností o jejich vzniku by mohla být oprávněně poškozena jejich prestiž. Zajímá je, co by kdo na ně mohl z minulosti vědět a co by někdy mohlo vyplavat. Logicky se zajímají i o informační fondy BIS.
Nepochybně zajímavé jsou však i ty nejčerstvější, byť dnes již čtyři roky staré informace. Bonmot říká, že každá pořádná zpravodajská informace z oblasti ochrany významných ekonomických zájmů republiky nakonec vede ke chcíplému ptákovi nebo zvadlé kytce. (Tento výčet je však dán pouze škálou do bonmotu dobře využitelných stranických symbolů, které ve skutečnosti zastupují i ostatní, leckdy úspěšnější snaživce.) Stále je řeč o informacích, které služba získala oprávněně a legálně, zcela v rámci své zákonné působnosti. A že jde tedy o informace, které mají potenciál poškodit významné ekonomické zájmy republiky.
Z nastíněného rozsahu předpokládaných uniklých informací je zřejmé, že zájemci o ně se mohou rekrutovat z vysoké politiky i byznysu. Možná si tito potenciální zájemci uvědomili, že přes veškeré přiškrcování BIS tam jsou stále lidé, kteří svou roli berou vážně a pracují ve prospěch tohoto státu. Poněkud hrůzná je potom představa, že šlo o modifikovaný únik informací, ve zpravodajské hantýrce zvaný „výjem“ (nepozorované získání chráněných informací z chráněného či jinak zabezpečeného prostoru). „Výjem“, který pro určité politické a podnikatelské „elity“ zorganizoval proti BIS - no ano - vlastně stát. Protože političtí a ekonomičtí představitelé státu potřebují vědět, co všechno BIS ve svých informačních fondech vlastně má.
Takový „výjem“ lze ještě jednou zužitkovat. Předpokládejme, že se z „vyjmutých“ informací zjistilo, že BIS přes veškeré útrapy získala citlivé (kompromitující) informace, které by mohly - naprosto v souladu se zákonem - překazit rozlet lecjakého politika či podnikatele (třeba i v jedné osobě). Pak lze tento původně utajený „výjem“ zveřejnit a prezentovat jako skandální únik nejcitlivějších informací z BIS. Celá služba se na tomto základě zdiskredituje, prohlásí za děravou, nevěrohodnou, neefektivní a zralou na zrušení. A je důvod postavit novou na zelené louce, s mladými, ohebnými a nezkušenými koloušky a ohnutými, na jakoukoli zpravodajskou etiku již rezignovavšími starými vysloužilci. A bude.
Na tento směr vývoje by se dalo usuzovat i z nepřesné a přehnaně skandalizující interpretace jedné části uniknuvších dat. Pokud lze z náznaků usoudit, neunikly seznamy agentů. Informační systém žádné zpravodajské služby by vůbec neměl umožnit ani požadavek na vytvoření takového seznamu. Unikly zřejmě datové zálohy odboru, obsahující především takzvané „agenturní záznamy“. V tomto formátu je zaznamenaná informace od syrového stavu, v němž byla získána, včetně celého dalšího jejího zpracování, vyhodnocení a souvisejících stanovisek. Agent je zde uveden pouze kódem, zato však jmenovitě všichni ti, kteří se na zpracování informace ve službě podíleli. A o tyto lidi nyní jde. Nejhorší scénář by naznačoval, že by politické a podnikatelské věrchušky prodaly zpravodajce kriminálnímu prostředí, aby eliminovaly jejich činnost proti sobě.
Z okolností úniku informací lze vysoudit, že jde o zásadní chybu v ochraně utajovaných skutečností, která je umožněna přehlíživým vztahem managementu BIS (zejména v centrále) k předpisům. Svou roli tu hraje i skutečnost, že zpravodajské služby mají ze zákona mnoho výjimek proti systému ochrany utajovaných informací, který je (má být) vůči NATO garantován Národním bezpečnostním úřadem. Byl zřejmě porušen naprosto základní princip, že jakýkoli digitální výstup ze sítě musejí provádět dvě osoby - tedy, že nesmí být umožněn jedinci.
Celý případ musí být proto co nejpečlivěji vyšetřen, neboť smrdí nejen přinejmenším zanedbáním elementárních zásad, ale i vlastizradou. Jen mi řekněte: Kdo to má v této Augiášově republice šetřit? Zase Salichov?
