Zestátněný druhý pilíř, v němž si Maďaři spořili 12 let, dokázala Orbánova vláda utratit za dva a půl roku
Ve světě existuje mnoho penzijních systémů. Obecně se ale dělí na ty průběžné, postavené na solidaritě, a zásluhové, kde hrají roli individuální příspěvky budoucích penzistů. Maďarský premiér Viktor Orbán, který v těchto dnech se svým Fideszem slaví čtvrté výročí triumfálního comebacku, jak se zdá, vynalezl ještě třetí systém – průtočný. Za necelé tři roky stihla Orbánova vláda fakticky zestátněný druhý penzijní pilíř „vyluxovat“ téměř na nulu. Přesněji řečeno – z původních 15 miliard dolarů na současných 390 tisíc.
Příběh Orbánovy otevřené peněženky navíc ukazuje, že pokud maďarský kabinet argumentoval tím, že za peníze z penzí nakupuje na mezinárodních trzích rychle a se slevou, většinou platilo jen to první. Přesně před čtyřmi lety provedl v pořadí druhý Orbánův kabinet zdánlivě nevýznamný krok. Pod nově vzniklé ministerstvo národního hospodářství převedl Agenturu pro obsluhu vládního dluhu (Államadósság Kezelő Központ, AKK). A vzhledem k tomu, že nový resortní šéf György Matolcsy již před volbami proslul svou tvrdou kritikou Mezinárodního měnového fondu (MMF), bylo jasné, že AKK dostane pořádně nabito, aby závazky mohla „lichvářům“ předčasně splatit.
Zmíněným střelivem bylo faktické zestátnění původně povinného druhého penzijního pilíře, který se v Maďarsku začal budovat v roce 1998. Symbolicky za vlády premiéra Gyuly Horna, který se sám podílel nejprve na budování komunismu a pak na jeho rychlé likvidaci. „Ten systém nebyl ideální, ale fungoval dobře v tom smyslu, že přiměl lidi nespoléhat se na to, že jen stát zajistí peněžitou podporu ve stáří,“ hodnotí význam penzijní reformy někdejší Hornův ministr financí Lájos Bokros.
Po argentinsku Maďaři nakonec nebyli jediní, kdo sáhli k demontáži pravicové reformy. Připomeňme, že k omezení penzijního pilíře, který se snaží spoléhat na iniciativu střadatelů, sáhlo ve stejné době třeba Estonsko, Lotyšsko nebo Bulharsko. Jenže zatímco v Pobaltí se jednalo o snížení státního příspěvku a Bulharsko odvedlo do eráru pětinu z druhého pilíře, Maďaři sáhli po drastickém argentinském modelu.
Ten sice penzijní společnosti formálně nerozprášil, jejich střadatelům ale odňal státní podíl a nátlakovou metodou je donutil vrátit se pod křídla státem spravované renty. Pokud by spořící zůstali svým fondům věrní, přišli by až o 70 procent budoucí renty. Sešup celkem 18 soukromých penzijních fondů byl rychlý. Zatímco v roce 2010 držely aktiva ve výši bezmála 15 procent HDP, předloni to bylo už jen 3,3 procenta. Ze systému, v němž si spořily tři miliony Maďarů, se stal exkluzivní produkt pro horních deset tisíc.
Orbánova argumentace nebyla úplně od věci. Díra, která vznikala v prvním pilíři v důsledku vyvádění osmi procent hrubé mzdy do druhého pilíře, se zvětšovala a v roce 2010 dosáhla 900 miliard forintů (čtyři miliardy dolarů). Také Orbánova kritika Bruselu měla pravdivé jádro – dodatečné náklady vzniklé v prvním pilíři totiž EU odmítala vyjmout z výpočtu vládního dluhu. A jelikož zrovna Brusel ve spolupráci s Evropskou centrální bankou v polovině 90. let minulého století tlačil na postsovětské země, aby přijaly reformu průběžného systému penzí, cítil se Orbán právem znevýhodněn.
Jenže způsob, jakým se premiér rozhodl zatočit se soukromými fondy i jejich střadateli, byl bezskrupulózní, a navíc silně ideologický. A to včetně narážek na příliš dobré bydlo penzijních společností, které musí skončit. Přístup ke střadatelům hraničil až s vydíráním. Ministr Matolcsy třeba v parlamentu vypočítával, o co všechno klienti druhého pilíře přijdou. „Každý rozumný člověk si spočítá, zda se mu vyplatí zůstat,“ dodal sarkasticky.
Válka dluhům Zvláštní fond v rámci AKK se tak začal plnit. V červnu 2011 do něj dorazilo 2,95 bilionu forintů (15 miliard dolarů) z penzijních fondů, které dalších 250 miliard forintů poslaly na účet střadatelům jako čistý výnos. Celkem 11 fondů z 18 vykázalo zúročení, šest potom vyneslo klientům nulu. Orbán slíbil voličům, že polovinu z oněch téměř tří bilionů forintů použije na okamžité splátky maďarských závazků. Dluhům je prý třeba vyhlásit válku, čímž se skokově sníží podíl zadluženosti na HDP z 81 na 77 procent. Mělo jít o „světový rekord“.
Nestalo se a fond vyschl. K letošnímu únoru, tedy necelé tři roky po převedení znárodněných penzí, disponovala AKK na účtech částkou 200 milionů forintů, tedy 390 tisíci dolary. Navlas stejnou sumu ale statistiky vládní agentury udávaly již koncem minulého roku, což znamená, že na odčerpání nastřádaných peněz stačilo Orbánově vládě dva a půl roku. Hotovost z fondu mizela pětkrát rychleji, než natékala do soukromých fondů.
Nešlo jen o likviditu, vláda z fondu stáhla také akcie. To, že je fond fakticky mrtvý, přiznal i jeho zastupující šéf László András Borbély. Vláda to prý oficiálně neoznámila, protože nechtěla ovlivňovat situaci na trhu.
Na splátky zahraničního dluhu šla drtivá většina důchodového fondu. Včetně mimořádné splátky ve výši 1,1 miliardy dolarů, kterou Maďarsko použilo na vyrovnání dluhu vůči MMF. Což byl spíše ideologický krok než rozumná úvaha, protože další půjčky, kterou koordinovala společně s MMF Evropská centrální banka, se podle plánu zbaví až v roce 2016.
Orbánovi se zřejmě nejviditelněji podařilo srazit ukazatel rozpočtového schodku vůči HDP. Loňská 2,2 procenta jsou v rámci Evropy mimořádně vzorná. S celkovým veřejným dluhem už to tak slavné není. Rychle vysypávaný penzijní polštář ho sotva stlačil těsně pod 80 procent HDP. Níž už to ovšem nešlo a slíbený „velký skok“ se ukázal jako nereálný. V prvním čtvrtletí letošního roku na-opak zadlužení skokově poskočilo kupředu – na 84,6 procenta HDP. Orbán to okomentoval tím, že stát získal mnohá aktiva v akciích a firemních podílech (třeba dvě plynárenské divize od německého koncernu E. ON), a číslo tudíž není tak dramatické. Bohužel se mýlil. Roste totiž i čisté zadlužení, které ostatní nabytá aktiva v metodice započítává.
Po utracení celého obsahu původně nadité penzijní peněženky se tak zrovna pro Orbána nejdůležitější makroekonomická hodnota nepohnula z místa. „Dnes je zadlužení země stejné jako v roce 2010, kdy jsem předával vládu. Jenže mezitím se utratil ekvivalent desetiny ročního HDP, což je hodnota znárodněných fondů. Takže kam se všechny ty peníze poděly?“ ptal se nedávno expremiér Gordon Bajnai.
Příliš drahé peníze Odpověď je dvojí. Nejde jen o rychlé utrácení, ale také o nerozvážnou politiku, kterou sice voliči Orbánovi kvitují, ale mezinárodní trhy se na věc dívají jinak. Typická situace nastala například v lednu 2012, kdy Maďarsko nabízelo v aukci tříměsíční pokladniční poukázky. Jenže krátce předtím přijalo sporný zákon o centrální bance a oznámilo, že si do ní v nouzi sáhne pro rezervy. Za kratičký odprodej dluhu maďarská vláda nakonec musela zaplatit kupcům na výnosech rekordních 7,67 procenta. Standardní desetiletý dluhopis se tehdy přehoupl přes magických deset procent. I když se od té doby situace zklidnila, Maďarsko aktuálně prodává desetileté bondy s výnosem kolem pěti procent. Peníze si tak na trzích půjčuje až třikrát dráž než Česko.
To se odráží i na domácím trhu. Základní úroková sazba vyhlašovaná centrální bankou se v Maďarsku pohybuje na 2,5 procenta. Zatímco u nás je rok a půl tato hodnota klíčová pro úvěrovou politiku konstantně téměř na nule, v případě Maďarska jsou i 2,5 procenta rekordní. Od roku 1990 sazba tak nízká ještě nikdy nebyla.
Půjčovat si peníze na mezinárodních trzích je pro Maďarsko stále nevýhodné. Co naopak funguje, je zatlačit na domácí trh a dostat z něj do eráru co nejvíce. Orbánův trik spočívá v tom, že striktně odděluje průměrného Maďara od velkých firem, za nimiž stojí cizí kapitál. Na první pohled jsou si všichni rovni – v Maďarsku platí 16procentní flat rate. Jenže banky, energetické firmy a telekomunikace, shodou okolností byznys napojený na západoevropské matky, platí zvláštní sektorové daně. Ty sice byly v roce 2010 zavedeny dočasně, nedávno ovšem sám maďarský premiér pro Financial Times prohlásil, že mohou přetrvat třeba celé desetiletí.
A další optický klam: léky, zdravotní pomůcky, knihy nebo noviny jsou v Maďarsku zdaněny pěti procenty. Titíž „obyčejní“ Maďaři ovšem platí základní sazbu daně z přidané hodnoty ve výši 27 procent, což je vůbec nejvíce v celé Evropské unii.
A do třetice – letos Orbánova vláda narychlo ještě před volbami sjednala s Rusy půjčku na dostavbu dalších bloků jaderné elektrárny Paks, které fakticky za své postaví Rosatom.
K dluhům tak přibude ještě deset miliard eur, které bude Budapešť splácet do roku 2046. I to ovšem Orbán uměl prodat jako své vítězství. Všem Maďarům slíbil levnější energii a větší energetickou nezávislost.
Malý člověk dobře platí Málokdo si uvědomil, že náklady nakonec ponese právě onen „malý člověk“, kterým se Orbán ohání. Když stát zavedl transakční daň bankám, vzaly si to od klientů formou nových poplatků. A když skokově stoupla DPH, prodražil se rázem nákup v supermarketu. Se superlevnou energií z atomu to nebude jinak. Ostatně penze jsou stejný příběh.
Od znárodnění druhého pilíře se další reformou důchodů v Maďarsku nikdo nezabýval. Hrozící kolaps průběžného systému tak brzy Maďaři pocítí ve své peněžence. Že předtím 12 let spořili na to, aby stát jejich peníze za dva a půl roku nehospodárně utratil, je z hlediska Orbánovy politiky vzestupu Maďarska na evropské výsluní opravdu jen kolaterální škodou.
Sešup osmnácti soukromých penzijních fondů byl rychlý. Zatímco v roce 2010 držely aktiva ve výši bezmála 15 procent maďarského HDP, předloni to bylo jen 3,3 procenta. Maďarsko aktuálně prodává desetileté bondy s výnosem kolem pěti procent. Peníze si tak na trzích půjčuje až třikrát dráž než Česko.
Graf
Neklesající dluhy Zadluženost Maďarska (v % HDP)
Zdroj: Eurostat
Rozpuštěný a vypuštěný Aktiva Fondu pro penzijní reformu a redukci dluhu (v mld. forintů)
Zdroj: AKK
Konec druhého pilíře Aktiva soukromých penzijních fondů v Maďarsku (v % HDP)
Zdroj: OECD
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
