Česká politická reprezentace musí vědět, co si od evropského angažmá slibuje
Je dobojováno, české vedení evropské sedmadvacítky končí. V samém závěru se podařilo domácím kulinářům upéci chutný dezert. Hodující u stolu zapomněli i na pachuť dřívějších „sladkostí“ z Čech. Tak je možné charakterizovat poměrně suverénní vystupování české delegace vedené šéfem úřednické vlády Janem Fischerem na summitu Evropské rady v Bruselu. Bývalý statistik si již v úvodu svého premiérování vytkl úspěch červnového summitu jako svou stěžejní prioritu. A mnohé překvapil. Dokázal být partnerem francouzskému prezidentovi, jenž se až doposud nechtěl probudit z příjemné iluze o pokračujícím předsednictví Paříže. „Pan Fischer, donedávna šéf statistického úřadu, odvedl velmi dobrou práci,“ vyjádřil uznání Nicolas Sarkozy.
Nyní by mělo zaznít mocné vydechnutí po půlroce naplněném květnatým eurožargonem, intenzivním cestovatelským ruchem a nejednou „hláškou“, která obletěla mediální svět.
Co jsme dokázali? Fischerovi lidé uhladili během summitu EU finální text záruk pro vzpurné Iry, kteří chtěli místo dezertu extrabuřt, jejž představovaly dodatky k Lisabonské smlouvě. Praha se dále zasadila za opětovnou nominaci Josého Manuela Barrosa na post předsedy Evropské komise (EK). Podle diplomatů dosáhl Portugalec maxima možného. Podle zdrojů blízkých právě Barrosovi to byl úspěch poloviční. Současný předseda EK očekával od summitu právně závaznou nominaci, a nikoli „jen“ politickou podporu. V tomto ohledu vyhráli na plné čáře Francouzi, kteří se snažili propojit „konečné“ rozhodnutí s politickým handlováním o budoucím francouzském komisaři. Vysoce postavený český diplomat k tomu dodává, že si od Barrosa neslibuje žádnou vděčnost. „To bychom si museli nechat vyplatit dividendy do čtrnácti dnů,“ říká s hořkým úsměvem.
Limity úspěchu
V defenzivní pozici se kvůli výsledkům jednání Evropské rady ocitl Evropský parlament (EP). V předvečer summitu europoslanci požadovali, aby nominaci předsedy EK předcházela diskuse. Jeden z předních evropských socialistů prohlásil, že členské země fakticky vyhlásily EP válku tím, že se za Barrosa postavily bez předchozího vyjednávání. Paradoxně – ačkoli parlament získává Lisabonskou smlouvou více pravomocí, v souboji s Evropskou radou hraje nyní druhé housle. Výše uvedená příhoda jeho roli rozhodně neposílí, což padá mimo jiné na vrub českého předsednictví. Nepodařilo se mu předejít hrozícímu meziinstitucionálnímu napětí, které se přelije i do procesu schvalování Barrosa na plénu EP. Vítězství pravice v nedávných evropských volbách zvýšilo šance na znovuzvolení pravicového kandidáta. Roztříštění europoslanců do stranických frakcí však toto vítězství relativizuje. Do jinak pozitivně hodnoceného posledního předsednického týdne promluvila také obvyklá zdvořilostní cukrová vata, která se rozdává na konci každého předsednictví. Bilancuje se přece před evropskými objektivy a televizními kamerami. Tam kritika Čechů až tak nepatří.
Sedm egyptských ran
Kabinet vedený Mirkem Topolánkem v lednu nestačil zařadit ani první rychlostní stupeň a na předsednické dráze se objevily první karamboly. Rusko-ukrajinský spor o dodávky plynu spolu s Gazou formovaly veřejné mínění v Evropě již během prvních týdnů českého vedení EU. Byli jsme také pod drobnohledem „z Eiffelovky“. Prezident Sarkozy stále myšlenkově dojížděl předchozí evropské turné. Mílovými kroky se rovněž přibližovaly dopady hospodářské recese, jež neminuly ani Českou republiku. K tomu se přidaly interní politické trable, které však bylo možné předvídat –eurorealistický prezident, šéf opozice, jenž nerad přihlíží rostoucí popularitě soka Topolánka, a iluzionistická show Davida Černého, jež namíchla zbytek Evropy. „Sedm egyptských ran“ na nás dopadlo těžce, avšak neotřáslo odhodláním jít proti proudu. To se odrazilo v již zvěčnělé kyvadlové diplomacii mezi Moskvou, Kyjevem a Bruselem, otevřením humanitárních koridorů v Gaze, výpady proti protekcionismu nebo výzvou k opatrnému zacházení se státními prostředky při vykupování problémových společností a bank z ekonomických potíží.
Start a cíl se povedly
Štěstěna se rozhodla ukončit spolupráci s Topolánkovou vládou v březnu. Celkový obraz narušil často připomínaný pád vlády. Většina menších zemí uvnitř unie si klepala na čelo a v duchu si říkala: „Ti Češi musejí být pěkní troubové, když si nechali protéct mezi prsty příležitost vrýt se do myslí Evropanů jinak než prostřednictvím zaběhnutého kverulantství.“ Nic jiného totiž nepřipomínal březnový pád vlády, jenž všem ukázal, jak to našinec myslí s Evropou vážně. Tedy že mu je zcela jedno, jak se naloží se svěřenou odpovědností. Rozhoduje přece moc. Ve stojedničkové koalici vládních stran bylo jen otázkou času, kdy se matematický poměr obrátí. Topolánek sice dobře komunikoval v Evropě, zásadně však podcenil spolupráci s domácími silami. Nevyjednal si smír s opozicí uvnitř ODS, v koalici ani s reálnou opozicí. Nabízí se tedy otázka, proč vlastně platíme politiky. Expremiérovi chyběla schopnost dohodnout se a nechal volný průběh vnitropolitickým kejklím, které vyústily ve vyslovení nedůvěry jeho kabinetu.
Evropská lekce
Pokud se zamyslíme nad uštědřenou lekcí ze skončeného předsednictví EU, musíme objektivně konstatovat, že úředníci odvedli dobrou práci. Připravili a efektivně zorganizovali stovky expertních jednání. Selhala však politická reprezentace, jež si v exponované době nedokázala uvědomit odpovědnost, která jí byla svěřena. Poučení druhé plyne ze sdíleného zážitku, že Evropa není vnější agendou určenou pro diplomaty. Fungování úřadu pro evropské záležitosti vítají především ministerstva. Ta o sobě v minulosti nevěděla anebo pouze znala pokyn, že si nerozumějí. Rozsoudit je mohl jen ministerský předseda. Z logiky věci proto plyne, že problematika EU musí mít své koordinační centrum v blízkosti premiéra. Není třeba, aby byl šéfem takového úřadu vicepremiér, s nímž si v Evropě stejně nikdo moc neví rady, kam jej zvát a kam ne. Zkušenost bývalého vicepremiéra Alexandra Vondry byla spíše excesem než doporučeníhodným pravidlem. Podobně dělbu práce mezi Vondrou a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem, kdy se první věnoval unijním záležitostem a druhý obstarával zbytek diplomatických povinností, není třeba opakovat.
Bez strategie to nepůjde
Češi měli relativně dobře nakročeno. Brzy se však projevil hendikep chybějící vize o směřování ČR v unijním moři, ke kterému se přidalo relativně chatrné propojení exekutivy s parlamentem. Měli jsme předsednické priority, jež odrážely jak naše reálné možnosti, tak reagovaly na aktuální poptávku. Zcela jsme však opomněli, že takto zásadní strategie musí získat, byť minimální, podporu širšího politického spektra. Naplno se obnažila nevalná politická kultura domácí reprezentace, která preferuje silová řešení. Předsednický políček po pádu vlády by proto měl vyprovokovat širší diskusi o strategických cílech evropské politiky, o jejichž naplnění by měly usilovat budoucí vlády. Poučení čtvrté. Nechme se inspirovat zkušenostmi ze zahraničí. Například evropský výbor ve švédském parlamentu není ve srovnání s tím českým neviditelným fórem bezvýznamných politických figurek. Jeho členové si každý pátek zvou ministry na slyšení a definují jim také mandát před výjezdem do Bruselu na jednání Rady EU. Pokud se od něj odchýlí, musí v takovémto případě daný ministr telefonicky zdůvodnit, co ho ke změně oficiálního švédského postoje vede. Vládě se tak nabízí jasnější mandát, protože je pod ním podepsána i opozice. Tomu se říká demokracie a parlamentní kontrola. Pojmy v českém kontextu známé, leč nedodržované. Každopádně témat k jednání se té současné české vládě nabízí více než dost – nominace budoucího českého eurokomisaře, debata o dopadech Lisabonské smlouvy nebo obecně budoucnost unijní problematiky ve státní správě.
* BOX Závěrečné výroky na adresu českého předsednictví**
„České předsednictví končí dobře.“ Nicolas Sarkozy, francouzský prezident
„České předsednictví nebylo jedno z těch nejsnadnějších … ale rozhodně to není tak, že bychom počítali hodiny, než předsednictví převezmou Švédové.“ Angela Merkelová, německá spolková kancléřka
„Člověk nemusí být statistik, aby dospěl k závěru, že jsme byli úspěšní na sto procent.“ Jan Fischer, český premiér
„Dávám přednost tomu, když Evropská rada má jednoho předsedu.“ José Manuel Barroso, předseda Evropské komise
„Pogratuloval jsem Janu Fischerovi. Je opravdu hodné uznání, jak dobře fungoval, ať už jde o záruky Irsku nebo finanční dohled. A myslím, že se mu to líbilo. Byl to dobrý konec českého předsednictví.“ Fredrik Reinfeldt, švédský premiér
