Titul ,největší uhelný přístav na světě‘ už sám o sobě v dnešní době asi nezní tak dobře jako kdysi. Lidstvo se rozhodlo ve velkém začít s odklonem od výroby elektřiny z fosilních paliv a jejich spalování. V australském Newcastlu, odkud ročně putuje zhruba 165 milionů tun uhlí, si to uvědomují a v rámci snah o úplnou dekarbonizaci do roku 2040 oznámili, že nyní budou při provozu využívat energii výhradně z obnovitelných zdrojů.
Není to krok, který přišel z čista jasna, jde pouze o zrychlení procesu, jenž v přístavu nedaleko Sydney probíhá už delší dobu. Přes Newcastle míří do zbytku světa také pšenice, ovšem při pohledu do období šesti let nazpět člověk zjistí, že 96 procent jeho celkového obchodu tvořilo právě a jen uhlí. O nutnosti změny tohoto poměru a transformaci podniku mluvil už tehdy čerstvě jmenovaný předseda přístavu Roy Green. „Je zřejmé, že dlouhodobý výhled uhlí je hrozbou pro přístav i region, ale je to také obrovská příležitost,“ komentoval Green nastalou situaci a budoucnost.
Příliš času na transformaci nezbývá
Dnes má Newcastle nového šéfa Craiga Carmodyho, který už ale své plány musí přizpůsobovat mnohem ambiciózní strategii. Ta spočívá v záměru snížit závislost na uhlí tak, aby po roce 2030 nepřesahovalo polovinu všech příjmů. Jak může dopadnout nedostatečné reflektování trhu a jeho potřeb, ilustruje samotný osud ocelářského průmyslu v Newcastlu, jenž nakonec musel zavřít většinu svých provozoven. Změna přístupu je tedy podle Carmodyho nutná. „Raději bych to udělal teď, dokud máme kontrolu nad svým osudem, dokud nám přicházejí příjmy, než v krizové situaci,“ řekl deníku The Guardian.
Dále také přiblížil, jak výhodné či nevýhodné obchodování s uhlím ve skutečnosti je. „Za uhlí přepravované přes náš přístav dostáváme 84 centů za tunu. Za každý jiný produkt dostáváme šest až osm dolarů. Sami vidíte, kde bych své peníze měl raději.“
Zmíněný postoj uvítal člen tamní městské rady pro klima Andrew Stock, který sám má v oblasti energetiky bohaté zkušenosti. V minulosti patřil k zakladatelům představenstva společnosti Clean Energy Finance Corporation. Na adresu přístavu uvedl, že je před ním ale „ještě dlouhá cesta“.
„Je dobře, že se tím zabývají, ale 50 procent diverzifikace příjmů do roku 2030, to je ještě deset let. To je stále ještě hodně uhlí, které projde tímto přístavem, zejména když Mezinárodní energetická agentura a Mezivládní panel pro změny klimatu daly jasně najevo, že se musíme pohnout,“ řekl Stock. Že by přístav do této chvíle zcela zahálel, se ovšem říci nedá - snad už jen proto, že převedl hned 97 procent svých vozidel na elektrický pohon. Navíc se zapojil také do řady dalších projektů, jež mají za cíl úplnou dekarbonizaci provozu.
Hlavní slovo mají investoři
Jednou z vytyčených met je například dohoda se společností Iberdola, která ve státě Nový Jižní Wales provozuje větrnou elektrárnu Bodangora. Přístav by od ní měl kromě maloobchodních dodávek energie získat také certifikáty potřebné k velkokapacitní výrobě.
Sám Carmody se snaží na celou situaci nahlížet pragmaticky. Doufá, že jeho společnost tímto krokem dokáže ostatní přesvědčit o svém zájmu současný stav věcí skutečně změnit. „V některých ohledech nezáleží na tom, jaká je politika vlády, rozhoduje trh. Nejde o to, jak je nastavena politika v Austrálii, ale o to, co si o tom celém myslí myslí investoři v New Yorku nebo Tokiu,“ řekl šéf přístavu s tím, že v dnešní době se jen málokdo rozhodne vložit své peníze do uhlí a dobrovolně se tak stát součástí dodavatelského řetězce fosilních paliv. „Ve skutečnosti nemáme na výběr.“
Že by se přístavu do budoucna jeho závislost na této fosilní hornině doopravdy nemusela vyplatit, potvrzují data o australské energetice. Podíl uhlí na výrobě elektřiny tam totiž konstantně klesá. Podle údajů za poslední tři měsíce uplynulého roku poklesl ve srovnání se stejným obdobním roku 2020 o téměř šest procent. Do popředí zájmu se dostávají zejména solární energie a komunální solární energie, které ve zmíněném srovnání vzrostly o 24 procent, respektive 26 procent.
