Změny evropské identity s dalším rozšiřováním unie
Budoucí přijetí Turecka změní samotnou Evropskou unii a její identitu. Právě o tom je esej Petra Preclíka, studenta mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě v Brně. Preclík s touto prací zvítězil v soutěži o nejlepší esej, kterou iniciovali stínový ministr zahraničí Jan Zahradil (ODS) a turecký velvyslanec v Praze Sabri Cenk Duatepe. Do soutěže se přihlásilo více než čtyřicet studentů a porota nakonec posuzovala patnáct prací v anglickém jazyce. „Nápad soutěže byl iniciován loňským rozhodnutím Evropské unie o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem,“ uvedl Zahradil při vyhlášení výsledků na turecké ambasádě.
Petr Preclík:
Succus vítězné eseje soutěže iniciované tureckým velvyslancem v Praze, europoslancem Janem Zahradilem a týdeníkem EURO
Z pohledu zemí aspirujících na členství nabývá Evropská unie mnohé podoby: Je jí připisována schopnost, podobně jako kdysi králi Midasovi, měnit věci ve zlato pouhým dotekem. Blahobyt čeká na každého. Pohlazením sebe sama Evropská unie naopak metamorfuje ve zlaté tele, kolem kterého tančili Židé pod horou Ararat, reprezentujíc tak pravou Evropu či její zbožštělý ideál…
„Chceme se vrátit do Evropy!“ znělo motto středoevropských států formulované Václavem Havlem krátce po kolapsu Varšavské smlouvy v roce 1990. Západní Evropa tak poprvé čelila požadavkům zemí bývalého sovětského bloku na znovunabytí evropského statusu, pokusům o návrat z pomyslného „orientu“, kam byly během komunistické éry odsunuty. Podíváme-li se na mapu kontinentu, zjistíme, že téměř všechny země na východ od staré železné opony sledují stejný cíl – přijetí do Evropské unie. Střední Evropa zúžená na země Visegrádské čtyřky již tento úkol naplnila, Bulharsko, Rumunsko a do jisté míry i Chorvatsko míří k přijetí roku 2007, pro Srbsko a Černou Horu, Albánii, Makedonii či Bosnu a Hercegovinu toto zůstává coby zbožné přání do příští dekády. Turecko se za vidinou „poevropštění“ žene již dvacet let.
Pod optikou těchto států se tak Evropská unie stává přirozeným životním prostorem, zosobněním toho, co nazýváme Evropa. Na druhé straně však ani představa řezníka porcujícího ono zlaté tele nikdy neztratila na své svůdnosti a lákavosti.
Rozhodl jsem se sledovat cestu této „velké“ Evropy, to jest Evropy rozšířené až do Malé Asie, a to přestože mohu čelit stejnému proroctví jako jiný starověký král Kroisos. Ten během války s Peršany obdržel zprávu z Delfské věštírny: „Zničíš velkou říši!“ Pln nadšení ukvapeně opustil úkryt za městskými hradbami a vyrazil proti svému nepříteli. Jediná říše, kterou však zničil, byla ta jeho.
Kdo jsi, Evropo?
Znamená to však, že tvrz Evropa již reálně existuje? Nejen ekonomická, ale i ideologická, osobující si monopol na kontinentální identitu? Neexistuje snad Evropa mimo unii?
Slovy Anthonyho Pagdena je Evropa, podobně jako všechny identity, pouze lidským konstruktem, složitým palimpsestem příběhů, obrazů, rezonancí či kolektivních vzpomínek pečlivě živených tradicí. Dějiny Evropy jsou dějinami velkých univerzalistických představ spojujících malý kontinent v jediný celek – nikoliv striktně ve smyslu homogenní oblasti, ale spíše spolupráce většího počtu autonomních oblastí založené na uznání společných hodnot a pevných základů. Přesto byl tento koncept vždy relativní a vysoce nestálý, posouvající se geograficky i významově.
Samotný termín „Evropa“ vyvěrá z potřeby starořeckého světa odlišit sebe sama od světa asijského, postavit proti sobě Řecko a Persii, svobodu a despotismus, městské státy proti nekonečné říši. Na druhé straně byl za Evropu označován pouze tento řecký mikrosvět na Peloponéském poloostrově.
Teprve Římská říše nasadila laťku na dalších více než tisíc let, kdy se stala modelem prosperujícího, fungujícího a všeobjímajícího společenského zřízení. Římští stoikové položili základ evropskému systému zákonů, dali mu dnešní význam garanta civilizace, dokonce poprvé uznali možnost existence jednotného práva pro celé lidstvo, čímž předznamenali současné koncepty lidských práv a dali vzniknout prvnímu pilíři evropské identity. Na druhé straně Řím nikdy nepovažoval sebe za evropskou expanzi, vždy se viděl jako středozemní říše. Či možná trefněji: Řím byl středem světa, nespojený s žádným kontinentem.
Po jeho pádu došlo k několika pokusům o obnovení všelidské univerzální říše – jmenujme alespoň pokus Karla Velikého zakončený korunovací na „císaře Římanů“ roku 800. Právě Frankové prosadili nový koncept unifikovaného kontinentu spojeného skrze ortodoxní náboženství a změněné v jednolitou latinskou kulturní oblast. Vynechat z tohoto pojetí však musíme Skandinávii i větší části moderní střední a východní Evropy, které zůstávaly neprobádané a pohanské.
Jisté je, že spolu s tureckou invazí na Balkán a Peloponéský poloostrov došlo k nezvratnému posunu hranic „Evropy“ na západ. „Západní“ pojetí kontinentu ještě utvrdily zámořské objevy – velmocemi se staly Anglie, Francie, Nizozemsko či na krátko Španělsko a Portugalsko. Význam získala ekonomická a kulturní pouta. Poslední pokus o obnovení jednotné evropské říše pod nadvládou Habsburků se zhroutil v třicetileté válce a podobný osud čekaly aspirace Napoleona i naposledy Hitlera.
Do jaké míry však Evropská unie představuje podobný univerzální koncept? Ve svém počátku bylo Evropské společenství vnímáno jako morální imperativ, součást dědictví druhé světové války. Dnes však tento imperativ Evropu rozděluje. Západní Evropa se soustředí na otázky ekonomické, sociální, na praktické výhody a nevýhody integrace. Ta se tak stala pouhým nástrojem v boji proti snižování konkurenceschopnosti kontinentu, proti světovému zločinu či terorismu, to jest proti jevům mezinárodního společenství, vůči kterým je národní stát sám o sobě bezmocný. Integrace ztratila morální význam. A v této fázi je „selhání Evropy kolosální… nezměrná a přesto roztříštěná, postavená mnohem více na představě než na podstatě, nepochopitelná a tím posilující zjednodušující nacionalismus“ (J. H. H. Weiler).
Na druhé straně se setkáváme s představou, kterou pracovně můžeme nazvat „východní“ nebo „kandidátskou“. V té Evropská unie zastupuje Evropu práva, pořádku, volného trhu či lidských práv, tedy jakýsi ideál a zároveň možnost odpoutání se od neslavné historie 2. poloviny 20. století. Integrace znovunabývá svůj prvotní morální prostor, vyjadřuje nárok kandidátských zemí být opět „evropské“, navrátit se z onoho sovětského orientu a hlásit se k nejlepší tradici evropského myšlení.
Mezi těmito dvěma tendencemi však dochází k silnému střetu. Většina ne-členských zemí Evropy sní své - tu reálnější, tu idealističtější - představy o svém členství. Naopak v současné Evropské unii se zvedají hlasy stavějící se proti dalšímu rozšiřování a žádající novou formulaci unijní zahraniční politiky (to jest odstoupit od postupného rozšiřování o všechny zájemce, ale stanovit rámec spolupráce mezi EU a okolními státy). Veřejné mínění v členských státech vyjadřuje obavy ze ztráty sociálního modelu na úkor nutně otevřenějších liberálních konstrukcí potřebných v heterogenním systému, únavu z ohlušujícího tlukotu zájemců na „evropské brány“. Vysvětlení výhod rozšíření se stává stále komplikovanějším. Mnozí ekonomové poukazují dokonce na možnost krachu společné měny pro neschopnost států dodržovat společné závazky dané Evropskou centrální bankou.
V takových podmínkách je de facto nemožné argumentovat morálními nároky na členství. Snaha východní či jihovýchodní Evropy (včetně Turecka) posunout vnímání Evropy o kus zpět na východ naráží na silný odpor současných členů unie. Paradoxně jsou tyto země vnímány jako plně evropské spíše očima USA či Japonska, neboť znamenají protiváhu tradičně konzervativním západoevropským státům - příkladem může být projev Collina Powella před intervencí NATO v Kosovu, kde Powell jasně mluvil o staré a nové Evropě.
Současná Evropské unie dosáhla pravděpodobně svého milníku a nemůže nadále přežít v nynější podobě. Dynamikou dalšího vývoje se stává střet mezi kandidáty, kteří svým snažením implikují rozsáhlé a uvolňující změny a reformy, a členy, kteří se naopak snaží unii udržet v homogennější podobě.
Turecké prerekvizity.
Ale jak do tohoto modelu zapadá Turecko? Jak jsem se pokusil ukázat výše, koncept Evropy je silně propletený, zmatený a nejasný. A právě Turecko nabírá v současném představení pozici prubířského kamene, do kterého budou veškeré události a spory vyryty. Turecko představuje nejviditelnějšího narušovatele starých pořádků, vyzyvatele v souboji o novou Evropu a východního zloděje srdce kontinentu. Vývoj unie nebude sám o sobě ovlivněn přijetím Turecka, spíše celkovou politikou rozšíření a počtem nováčků. Ankara se přesto stane bojištěm, kde se nakonec vše rozhodne.
Turecko totiž na rozdíl od ostatních zájemců musí přesvědčit unii, že má vůbec právo o členství podle Římské smlouvy žádat, tedy že přináleží k Evropě ve všech smyslech tohoto spojení. Pravděpodobnost, že dojde k posunu obecně chápaných geografických hranic kontinentu, je nulová, 97 procent území Turecka bude vždy ležet formálně v Asii. Ankara se tedy musí stát evropskou jinak.
Navíc mimo neustále omílanou problematiku Islámu (ač Turecko je již od roku 1924 sekularizovaným státem), lidských práv, Kypru či Kurdů zde leží i mnohem skrytější mentální bariéra, onen persko-řecký antagonismus, totiž obraz Otomanské říše, která se po celá staletí snažila Evropu podmanit. Tím, že přijala roli antiteze Evropy, posilovala paradoxně její vlastní integraci proti vnějšímu nebezpečí. Kdo z nás nezná obrazy Turkobijců z galerií českých zámků?
Ovšem mimo toto vnímání vždy existoval čilý obchod mezi Evropou a Otomany. Po dlouhou dobu představovala Malá Asie bránu do Indie a Číny, mezičlánek v obchodě s drahými kovy a exotickým zbožím. Janovští a benátští kupci na tomto obchodu výrazně vydělávali a byli tak schopni poskytovat úvěry téměř všem evropským vladařům. Ovšem i poté, co velbloudy, koráby pouště, nahradily koráby mořské, zůstala Otomanská říše minimálně skrytým, ale dostatečně integrálním prvkem evropského dění a politiky. Již v třicetileté válce v 17. století došlo ke smlouvě mezi kardinálem Richelieu a tureckým sultánem v boji proti habsburským snahám o dosažení evropské hegemonie. Takové pouto se následně periodicky opakovalo: Francie se snažila podporovat Turky v dalším boji s Habsburky, aby tím omezila a vyvážila vliv Rakouska na Západě. Následně se Otomanská říše stala jakýmsi jazýčkem na vahách v křížících se zájmech Rakouska-Uherska a Ruska na Balkáně. Jako účinnou protiváhu Rusku je identifikovaly i Francie a Anglie během Krymské války (1853), kdy se postavily na tureckou stranu. Od roku 1627 bylo budoucí Turecko podstatnou součástí evropského geopolitického prostoru. Turecká účast v první i druhé světové válce tento obraz jen dokreslují.
Bylo tedy pouze logickým krokem, když Turecko roku 1959 požádalo o přidružení k Evropské ekonomické komunitě a roku 1987 přímo o plné členství v unii. Ta argumentovala nedostatečností tureckých ekonomických a sociálních reforem a přihlášku de facto přehlížela až do prosince 2004, kdy byl ohlášen počátek vstupních rozhovorů.
Východnější Evropa?
Jaká tedy bude unie kolem roku 2020, v roce, kam jsou projektovány nejzazší představy o rozšíření? Jakým způsobem se projeví výše zmiňovaný posun chápání Evropy na Východ? Příkladem nám může být kampaň v Kosovu v roce 1999 či současná válka v Iráku. Noví členové NATO a EU, to jest zejména země Visegrádské čtyřky, vnesli do evropských debat nečekaný prvek – výraznou podporu cílům USA na úkor opatrnické politiky zbylých členů (samozřejmě vyjma Anglie a Španělska). Státy, jejichž obyvatelé si stále živě pamatují útrapy totality, se stavěly na stranu idealistické americké politiky mnohem nadšeněji než jejich západní sousedé, kvůli čemuž se změnil i celkový obraz a tón evropské reakce na výše zmíněné události. Nebude to s novými členy fungovat podobně?
Pro podrobnější pohled můžeme využít model představený PhDr. Břetislavem Dančákem z brněnské Masarykovy univerzity, tedy rozdělení pozic v Evropské unii na akomodační a katalyzační. Státy zastávající první pozici se snaží etablovat a plně prosadit v prostředí regulací, vnitřních procesů a současných struktur unie. Tato role se může zdát částečně pasivní z pohledu naplňování národních cílů, na druhé straně však stát respektuje svůj relativní potenciál vzhledem k ostatním členům unie a usiluje o všeobecně uspokojivý kompromis. Zahraniční politika je tak projektována dovnitř společenství.
Model katalyzační nestojí nutně v opozici proti akomodačnímu. Obecně vzato, jedná se o přístup pokoušející se překročit rámec unijní politiky, rozšířit jej, změnit směřování Evropy a její dynamiku. V současné Evropské unii patří mezi představitele akomodační pozice například Německo, Francie, Česká republika, na druhé straně pak stojí například Polsko, které obohacuje unii o kontakty s Běloruskem či Ukrajinou, nebo svébytná ostrovní Anglie.
Jak se však tyto modely změní po plánovaném rozšíření o Balkán a Turecko? Osobně se domnívám, že pozice Francie, Německa, Beneluxu a částečně i Česka či Polska se stanou výrazně konzervativnějšími a tyto země se budou snažit udržet společenství v co možná největší míře podobné tomu současnému, pouze s větším počtem zainteresovaných.
Na druhé straně se objeví směs nových návrhů a podnětů, jednání získají novou agendu. S každým novým členem Evropské unie se stane otázka těch příštích palčivější. Unie bude donucena formulovat novou zahraničněpolitickou doktrínu a opustit další rozšiřování. Samozřejmě nikdo nebude chtít být tím, kdo zůstane těsně před branami! Noví členové se na tomto procesu podílejí zásadní měrou – jedná se přeci o formulaci vztahu k jejich sousedům! Navíc unie jako celek pak nutně musí zaujmout alespoň obecné společné stanovisko vůči problémovým regionům, se kterými bude nově sdílet hranice (Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Irák…), ale také k převážně národnostním otázkám, po dekády nevyřešeným, které ve svých hranicích uzavře (dědictví války na Balkáně, kurdská a kyperská problematika).
Lze také očekávat novou debatu o úplném oddělení náboženství od státu. Mnozí mohou namítnout, že Evropa je sekularizovaná již nejméně dvě stě let, avšak nedávné hádky o preambuli Ústavní smlouvy nám mohou sloužit jako příklad. Měl by koncept moderní Evropské unie být přímo vázaný na koncept křesťanského boha? Je zřejmé, že optikou muslimských obyvatelů Balkánu či Turecka nabude tento problém nových rozměrů.
Noví členové Evropské unie s největší pravděpodobností zaujmou katalyzační roli, naopak tradiční členové pozici obranně-akomodační. Koncept Evropy a její dynamika se nepřesunou více na východ jednoduše a bez konfliktů, vzrůstající evropský protekcionismus je toho jasným signálem.
S každým dalším rozšířením samozřejmě dojde ke stále výraznější diferenciaci uvnitř unie samotné. Podobné platformy vnitřní spolupráce přece již existují: Severská rada, která dokonce spoluprací s Norskem překračuje hranice unie, nám známá Visegrádská čtyřka a i samotná Evropská měnová unie. S mírnou nadsázkou se odvažuji tvrdit, že unie se jednoho dne stane pouze jakousi střechou (a snad i identitou, kterou zatím tak marně hledá) nad menšími regionálními uskupeními. Vznikla by tak ona „Evropa regionů“, ovšem regionů poněkud jiných: unie, která zkopírovala samu sebe a samu do sebe.
V procesu dalšího rozšiřování unie, popřípadě jeho zastavení, bude Turecko hrát roli prubířského kamene, na kterém se bude testovat připravenost „všech na všechno“, na kterém se pravděpodobně potkají nejpolárnější emoce. Na druhé straně právě toto je zlomový bod, kdy unie může překonat samu sebe a změnit tvar a vnímání kontinentu, kdy může vykročit z vlastního stínu. Slovy J. G. A. Pococka, „dveře jsou doširoka otevřené právě k těm místům, kde Evropa nemá žádné hranice, kde každý pokus o jejich zkrácení či rozšíření je stejně umělý – směrem k původním územím, kde katolicko-protestantsko-osvícená Evropa splývá s ortodoxní-muslimskou-komunistickou Eurasií“.
