Diplomacie si podřezává větev. Staví na tajných depeších, k nimž se dostane kdekdo
Když se pruskému kancléři Ottu von Bismarckovi 13. července 1870 dostal do ruky tajný telegram, v němž berlínský legační rada popisoval, jak francouzský velvyslanec tlačil v porýnských lázních Bad Ems na pruského krále Viléma I. ve věci španělského trůnu, hned věděl, co s ním má udělat. Neúplnou verzi kabelogramu nechal doručit do redakce Norddeutsche Allgemeine Zeitung a skandál byl na světě. Takzvaná Emžská depeše vstoupila do učebnic světové diplomacie jako roztržka vedoucí k prusko-francouzské válce. Když minulý týden server WikiLeaks oznámil, že postupně uveřejní více než 250 tisíc takových neveřejných, důvěrných nebo přímo tajných depeší z amerických ambasád po světě, k žádné válce to nevedlo. Nežijeme v době vrcholného nacionalismu 19. století a zmínky o tom, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy je „císařem bez šatů“ nebo německá kancléřka Angela Merkelová „neprůstřelná“, jsou spíš úsměvné a nikdo kvůli nim do zbraně nevelí. Místy nudné a těžkopádné čtivo z provokativní databáze WikiLeaks nikoho nepřekvapí – dost možná proto, že si většina světových politiků o charakterových vlastnostech svých protějšků myslí totéž. Podobně tak zprávy ze Saúdské Arábie, podle nichž by tamější politici souhlasili s případným útokem na Írán, nejsou ani nové, ani překvapivé. Jestli má čtvrt milionu dokumentů něco společného, pak to, že Íránce nemá nikdo v lásce. Dokonce ani Rusové, Číňané nebo Turci, národy, které v očích amerických „jestřábů“ platí za obhájce íránských zájmů. Diplomatická roztržka kvůli aféře s provalením depeší je přesto na světě a Spojené státy hrozí rozsáhlým a razantním vyšetřováním. „Je to útok na americkou diplomacii,“ prohlásila rozhořčeně ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová. Jejímu pobouření se nelze divit. Na rozdíl od médií, kam s oblibou diplomaté podobné klepy z uzavřených jednání vynášejí skryti za „dobře informované zdroje“, se tentokrát na veřejnost dostalo to, co nikdy nemělo opustit Washington. Problém netkví v tom, že by se kvůli cíleně vypuštěným dokumentům nějak změnila představa o americkém světonázoru. Strategie Washingtonu, co dál s Irákem, Afghánistánem nebo Severní Koreou, sama o sobě není nijak tajná. A zvláště minulý americký prezident George W. Bush ji dokázal zestručňovat tak, aby ji pochopil každý Američan s potřebou rozlišovat dobro od zla, třebaže situace v těchto neklidných regionech má do černobílého rozlišení dost daleko.
Jedna paní povídala
Citlivé materiály uniklé na WikiLeaks ale znamenají těžkou ránu pro ty, kteří v terénu informace sbírají, vyhodnocují je a posílají do ústředí. Byť informační hodnota jejich depeší často dosahuje jen významu pomluv a spekulací, které se šíří v politických kuloárech nebo hotelových barech. „Jejich zveřejnění může ochromit spolupráci mezi vládami a v mnoha zemích dokonce ohrozit život informátorů. Určitě se teď dočkáme série diplomatických dramat,“ řekl týdeníku Der Spiegel bývalý americký ambasador v Berlíně John Kornblum. Jeho slova o ztrátě důvěry amerických diplomatů v zahraničí potvrzuje ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák. „Když s někým jednáme, potřebujeme vědět, co je zač, jak moc mu můžeme důvěřovat a jaké argumenty můžeme použít. Jenže zatímco v mezilidských vztazích si tento obraz druhého necháváme pro sebe, instituce ho musejí nějak zachytit a dokumentovat,“ popsal týdeníku EURO, proč vůbec utajované informace s diplomatickou nálepkou po světě kolují. Není proto na místě dumat nad tím, proč podobná korespondence funguje a komu má sloužit. Depeše z ambasád jsou běžně používaným nástrojem, jak si udělat představu o tom, co si o našincích myslí zahraničí. Velcí hráči na mezinárodní scéně se opírají nejen o tajné služby a armádní rozvědky, ale právě i o zkušené diplomaty, k nimž se ledacos zajímavého donese. Zdůraznil to i současný velvyslanec USA v Německu Philip Murphy. „Psaní podobných zpráv patří k našim nejdůležitějším úkolům. Bojím se jen o své lidi. Neudělali nic špatného,“ zdůraznil.
Top secret z Prahy
V obřím balíku WikiLeaks, který byl postahován z oficiální sítě americké vlády, je také 1271 depeší z Prahy, z nichž 27 spadá dokonce do nejutajovanější kategorie „Secret Noforn“. Jde o tajné dokumenty, které nejsou určeny cizincům, rozuměj Neameričanům, a není radno je ani poskytovat jiným diplomatům. Přestože mezi nimi lze čekat mnohé peprné informace o nakonec odvolané stavbě amerického radaru v Brdech nebo spekulacích ohledně údajného úplatkářství Martina Bartáka, Česko je v očích Washingtonu i zahraničních médií jen malou rybou. A jestli se na serveru WikiLeaks nakonec česká várka objeví, pak jako jedna z vůbec posledních. Kdyby někdo chtěl u nás zorganizovat takový cílený únik informací z nejvyšších diplomatických kruhů a následnou mediální masáž, jako se to povedlo serveru WikiLeaks, nebyl by to větší problém. K informacím, které sbírá ze zastupitelských úřadů Černínský palác, mají přístup desítky úředníků a dokumenty ze sídla české diplomacie navíc putují ještě v kopiích na ostatní ministerstva, do Parlamentu nebo do vlády. Nemluvě o provozovateli počítačové sítě a jeho smluvních subdodavatelích. Kolik lidí se k depeším může teoreticky dostat, ale ministerstvo zahraničí s odkazem na bezpečnostní důvody tají. V oficiální korespondenci se takové depeše skrývají pod označením TIC (z latinského telegram in claris, tedy dálnopis psaný jasnou řečí). Slouží právě k tomu, aby se do ústředí dostaly i informace posbírané v kuloárech nebo od spřátelených politiků a novinářů v zahraničí, aniž by je někdo musel zabalovat do neutrální řeči. Každou „ticku“ obvykle schvaluje sám velvyslanec, i když se na jejím textu nemusí podílet. Počet zaslaných TIC odráží důležitost úřadu: zatímco třeba ambasády v Africe nebo Latinské Americe jich do roka vyprodukují tucet, česká Stálá mise při OECD jich jen loni vypracovala 380. I když vznik takové neveřejné zprávy má nádech lehké špionáže v barvách české diplomacie, do Černínského paláce už putují depeše docela fádně po internetu.
Kanál za půl miliardy
Nejde o běžné webové rozhraní, které by si někdo mohl z domova otevřít. Diplomatická datová síť WAN MZV byla budována od roku 2005 a dosud daňové poplatníky stála téměř půl miliardy korun. Až do roku 2012 ji na základě tendru pro českou diplomacii za roční paušál 54 milionů korun spravuje konsorcium firem GTS Novera a GiTy. Zabezpečená síť přenáší nejen depeše, ale od podzimu loňského roku, kdy byla spuštěna její ostrá verze, především biometrická data. Ta ambasády sbírají jako podklady pro vydání cestovních pasů. Ne všude se ale spoléhají na moderní počítačové kabely. Z výbavy hodné starých filmů s Jamesem Bondem na velvyslanectvích přece jen něco zbylo: radiové stanice, kterými se zašifrované „ticky“ posílaly éterem před zavedením bezpečného internetového protokolu. V Evropě už ale většinou zařízení z dob studené války skončila ve šrotu. „Pracoviště radistů jsou zachována, ale pouze ve vybraných technologicky nevyspělých, či krizových lokalitách,“ potvrzuje ministerstvo zahraničí. Samotná dobře odstíněná síť sítí ale nestačí. Technicky zabezpečit, aby se na důvěrné zprávy „nenapíchl“ nějaký hacker zvenčí, je mnohem jednodušší než ohlídat vrtkavý lidský faktor. Zatímco trasa, kudy diplomatická korespondence putuje, je kvalitně zabezpečená, její konec je notně roztřepený a rozbíhá se do více stran. A protože v rozdělovníku českých depeší je často i pět úřadů státní správy, není fakticky možné ohlídat, kudy se případně citlivé informace dostanou na veřejnost. Přesně tak si ostatně server WikiLeaks obstaral munici ke své výbušné diplomatické ofenzivě. Potřebné materiály mohl dodat kdokoliv – k americké obdobě české ministerské sítě WAN má přístup 2,5 milionu lidí. Západní diplomacie se tak ocitá v paradoxní situaci velkého hráče mezinárodní politiky v digitální éře, která si žádá stále lepší a rychlejší technologie přenosu dat. Zatímco po 11. září 2001 Amerika i Evropa budují dobře zabezpečené sítě, po nichž obíhá stále více citlivých informací posbíraných po ambasádách, pravděpodobnost úniku utajovaných dat zůstává zhruba stejná jako za časů morseovkou přenášených dálnopisů kancléře Bismarcka. Logickou reakcí na každé další provalení tajných záznamů je pak naordinovaná vlna mlčení. V případě aféry WikiLeaks lze očekávat, že američtí diplomaté budou opatrnější a nikdo se s nimi nebude chtít bavit mezi čtyřma očima z obavy, že by si to za týden mohl přečíst v novinách. Tok informací posílaných do Washingtonu se ztenčí, což se podepíše na kvalitě rozhodování politiků. „Hrozí, že američtí představitelé budou ještě méně informováni o světě, než je tomu dnes,“ varuje Petr Drulák z Ústavu mezinárodních vztahů.
Mlčeti zlato
Existuje ale ještě jedno řešení, jak z problému děravé diplomacie ven, aniž by se politici museli strachovat, co kde může díky internetu vyplavat na povrch. Přestat si hrát na špiony a svěřovat důvěrné informace pouze ústně nebo prostřednictvím zpravodajských kanálů, které obvykle vyúsťují jen opravdu tam, kde je to nutné. Například Izrael takové střízlivé pojetí diplomacie zastává od svého vzniku v roce 1948 a všichni se podle toho chovají. Zdrženlivost je patrná i z frekvence posílání diplomatických zpráv do Washingtonu. Z celkem 2217 depeší z politicky horkého Jeruzaléma, které má WikiLeaks k dispozici, je jich jen devět opravdu tajných. Tedy třikrát méně než korespondence z jinak nudné Prahy. A i když izraelské noviny také na pokračování chrlí objevy z tajných archivů, tamější politici nad tím jen mávají rukou. „Izrael nemá žádný důvod být nějak znepokojen, protože neexistují velké rozdíly mezi tím, co se říká mezi čtyřma očima, a mezi tím, co se lidé dozvědí v médiích,“ napsal komentátor listu Ha´arec Aluf Benn. Mlčení by určitě nemělo patřit do výbavy diplomata, není analytikem, který situaci zaznamenává zpoza desky svého psacího stolu. Ale kdoví, pro bezpečnost státu je možná nakonec zdrženlivé mlčení lepší než posílání klepů po síti, což je i přes technické finesy asi tak stejně bezpečné jako sdílení dojmů s přáteli na Facebooku.
