Amerika odmítá měřit ušetřené emise stejným metrem jako Evropa
Evropské obchodování s emisními povolenkami se osvědčilo jako účinný nástroj ke snižování emisí skleníkových plynů. Emise evropských zařízení zapojených do společného systému EU k loňskému prosinci poklesly o tři procenta. České emise dokonce spadly z roku na rok téměř o deset procent. Čtyři stovky našich největších znečišťovatelů ještě předloni vypustily do ovzduší 87 milionů tun oxidu uhličitého, loni objem poklesl na osmdesát milionů tun. „Nemyslím si, že by příčinou tak významné změny byla ekonomická krize, která nás zasáhla až koncem roku. Jsem přesvědčen, že velká část redukce je způsobena motivací podnikatelů, dobře zvoleným systémem a cenou uhlíku v tomto systému,“ hodnotí situaci ředitel odboru klimatické změny ministerstva životního prostředí Pavel Zámyslický.
Navzdory úspěšnému pionýrskému kroku v redukci emisí však Evropská unie nemůže pokračovat osamoceně. Neutáhli by to její daňoví poplatníci. Tedy i každý z nás. Bude záležet na tom, přijmou-li společnou odpovědnost největší znečišťovatelé – USA, Čína, Kanada, Brazílie a další.
Naděje natřené narůžovo
Už dva summity nejbohatších zemí světa, na něž se díky evropskému předsednictví přitočilo i Česko, vzbuzují naděje. Superstáty projevují vůli zúčastnit se. Obamovo zřeknutí se Bushovy odmítavé linie už ve světě vyvolalo euforii. Jenže Obamův slib snížit do roku 2020 emise o dvacet procent však vůbec nemá tutéž hodnotu jako stejně znějící záměr Evropské unie. Upozornil na to Jan Pravda z makléřské a investiční skupiny Carbon Warehouse/Pravda Capital na servru Bloomberg, který je informační autoritou v oboru.
Americký a evropský cíl jsou sice formálně stejné, ale východiska jsou jiná! Zatímco Evropská unie podle dohod z Kjóta porovnává snižování emisí vůči roku 1990, USA si za referenční rok vybraly letopočet 2005. Evropa v tom roce už snížila své emise na 97,8 procenta. Pravda, není to ještě závratný skok. Ten naopak učinily Spojené státy, ale směrem nahoru! V roce 2005 už měly o šestnáct a půl procenta vyšší emise než v roce 1990.
Jestliže by obě unie, americká i evropská, své záměry splnily, nastal by v roce 2020 obskurní poměr. Evropa by proti roku 1990 snížila emise o 20 procent, Spojené státy o pouhých 3,4 procenta. A to platí v Evropské unii dohoda, že pokud se k systému připojí USA a další velké státy, zvedne EU svou cílovou kvótu na 30 procent.
Nedopustit sebevraždu
Vůdčí roli Evropy v obchodování s vypouštěným uhlíkem považuje Pravda za záslužnou, ale velice riskantní. Nebudou-li ostatní velké ekonomiky Evropu následovat, mohlo by to znamenat její ekonomickou sebevraždu. Povolenka totiž začne naplno plnit svou roli až při jejím prodeji v aukcích v dalším zúčtovacím období od roku 2012. Jenže pak se její cena promítne do ceny všech produktů – a ty by se staly méně konkurenceschopné než výrobky a služby ze zemí, kde se systému prodeje vyhnou.
Otázku rozšíření emisního obchodování nelze déle odkládat. Bude se muset rozetnout už letos, nejpozději na klimatickém summitu v Kodani. V případě jeho neúspěchu by systém obchodování dál živořil s rozdávanými povolenkami, až by mohl zajít úplně.
V povolenkách řádí krize
Světová banka upozorňuje, že tradiční nedostatek povolenek v zemích původní evropské patnáctky je nyní kvůli krizi ten tam. A že lze očekávat jejich přebytek. Přesto se trh s povolenkami nehroutí, a jejich cena dokonce mírně roste. Na pádu povolenky nemohou mít zájem velké energetické podniky, které cenu povolenek promítají do ceny elektřiny, přestože jim je zdarma naděluje stát. A tak nelze vyloučit intervenční nákupy kvůli stabilizaci ceny.
Jenže ani to by nemohlo trvat věčně a pro očekávaný pád ceny mluví i několik dalších okolností: pokles ceny plynu, snižování plateb za energie v Německu, chystaný prodej ukrajinských kjótských kreditů a tak dále. Malým hráčům se proto vyplatí nadbytečné povolenky právě teď prodat a nakoupit za ně kredity pocházející z investic v chudých zemích (CER), jež jsou skoro o dvě eura levnější, ale při konečném zúčtování platí stejně.
