Průmysl máme zakódovaný v genech. To je naše výhoda

Pokud bude mít Česká republika lákavé prostředí pro zahraniční investory, pomůže to i těm tuzemským, říká Kamil Blažek, předseda Sdružení pro zahraniční investice.

V minulosti jste hodně upozorňoval na to, že čínské investice Česko zcela míjely. Tento trend se aktuálně obrací, ne?

Před pěti osmi lety byly čínské investice velmi výrazné v řadě jiných lokalit na světě, ve východní Evropě jich ale bylo málo a v Česku prakticky žádné. Proto jsem zdůrazňoval, abychom něco aktivně dělali, protože je zde nevyužitý potenciál. Podobný nevyužitý potenciál v takovém měřítku, jako byla Čína, ze strany jiných zemí neexistuje.

Vidíte nějakou jinou zemi, která v poměru ke svému hospodářskému významu naši zemi také zatím přehlíží?

Zajímavou příležitostí je a bude třeba Mexiko. Ta země se obrací. Za posledních pět let se mění z čistého příjemce zahraničních investic a nyní je tam řada velkých podniků, které investují mimo Mexiko. Aktivně se tomu věnují a u nás zatím mexických investorů moc není. Vybavím si jen tři významnější. Tady by šlo ještě zapracovat.

Které další země považujete za důležité?

Myslím si, že bychom v určitých segmentech mohli zapracovat na Izraeli. U Izraele se nedá čekat, že by se zde stavěly výrobní kapacity nebo pobočky průmyslových firem, nebude to masový trend, ale je velký potenciál pro akvizice, společné podniky nebo koupi nemovitosti, ve kterých jsou izraelské firmy už nyní v Česku silné. Ony i ty čínské investice jsou jiné než japonské nebo korejské. Japonské a korejské investice mají primárně profil výrobních závodů, jde o nově vybudované průmyslové kapacity. Jenom málo z toho byly akvizice existujících firem. U čínských investic to bude asi výrazně naopak. Budují se zde i čínské výrobní kapacity, třeba na výrobu spotřební elektroniky, a do východní Evropy přicházejí také firmy z čínského automobilového průmyslu, ale většina investic budou akvizice.

Z čeho vychází ten rozdíl, že Japonsko a Korea chtějí stavět průmyslové závody a Čína hledá spíše vhodné akvizice?

Jde i o strukturu a rozvinutost ekonomiky. Japonsko už dávno a nyní i Korea mají silné národní značky, které jsou světovými lídry ve svých oborech a potřebují se dostat na nové trhy a ke svým zákazníkům. Vybudovat závod je tou cestou, jak vyrůst. U čínských podniků to ještě neplatí. Jejich strategii je v řadě případů nakoupit technologii nebo značku a vrátit se na čínský trh. Korejské podniky expandují celosvětově ne proto, aby zásobovaly korejský trh, který je nasycený, ale naopak aby získávaly další trhy. Číňané chtějí získávat trhy, ale mají obrovské možnosti na vlastním trhu, chtějí se vrátit s produktem zpět. To je jeden, ne¬li hlavní důvod pro akvizici třeba pivovaru Lobkowicz.

Největší podíl zahraničních investic v Česku přesto pochází z Evropy. Je to dobře, nebo nás to ohrožuje, že jsme takto závislí na regionu?

Jednak to je přirozené a jednak i pozitivní. Největším investorem je Německo. Propojení ekonomik a podniků s touto zemí je dobré. Jakákoli krize a zrušení eura by od sebe českou a německou ekonomiku neodpoutaly. To je pro nás pozitivní. Kdybychom byli připoutáni k nějaké velmi volatilní ekonomice, tak by to nebylo dobré, ale být v závěsu s Německem a zbytkem té silné části Evropské unie, jako je Benelux, určitě není špatně.

Sdružení pro zahraniční investice se zkratkou AFI vzniklo před dvaceti lety, čtyři roky po založení CzechInvestu. Co bylo původním podnětem pro vytvoření nezávislé organizace vedle státní agentury?

Důvodů bylo asi několik. Z tehdejšího pohledu bylo nejdůležitější pomoci v té době ještě mladé a vznikající a ne zcela etablované vládní investiční agentuře dostat Českou republiku společnými silami na takovou úroveň, aby sem zahraniční investice proudily a Česko mělo před ostatními zeměmi náskok. Původní myšlenka, která k založení sdružení vedla, byla, že v soukromých firmách jsou zdroje, schopnosti a know¬how pro poskytování podpory a poradenství investorům. Šlo většinou o globální firmy s mezinárodními zkušenostmi. Proč nevytvořit partnerství pro podporu přímých investic do České republiky? To vedlo ke sdružení, které spojilo klíčové subjekty v soukromé sféře a k členům se přidala i státní agentura CzechInvest. Forma spolupráce mezi sdružením a státní agenturou se následně vyvíjela, stejně jako se vyvíjela Česká republika, státní správa, CzechInvest i soukromé firmy. Primárně šlo o poskytování zkušeností, sdružování zdrojů i propagačních a vzdělávacích nástrojů. Všichni soukromí investoři, kteří míří do Česka, hledají minimálně nějakou jistotu v tom, že nedojde ke změně podmínek a investice bude u nás v bezpečí. Současně shánějí nezávislé informace, vše si ověřují, a to primárně u členů našeho sdružení.

Takže původní impulz nebyl v tom smyslu, že si soukromé firmy řekly, že zvládnou obsloužit zahraniční investory lépe než státní správa?

Ne. Původní myšlenka vznikla naopak na ministerstvu průmyslu a obchodu a v CzechInvestu. A soukromé firmy si potom promyslely, nakolik je to pro ně dobrý nápad, jestli to má pro ně smysl a jestli to je dobrý marketing. Tak vznikla nezisková obecně prospěšná organizace, která má nějaký statut, nějaký cíl a podporuje to, aby Česká republika byla dobrým místem pro investování vůbec a specificky pro zahraniční investory. Chceme na tom pracovat a pro členy AFI to má ty benefity, že jsou vidět a získávají reputaci. Sdružení dokázalo stát se během dvaceti let své existence organizací, která je respektovaná a stabilní, protože spojuje firmy, které jsou vedené podnikatelskými, a ne politickými zájmy. Nemění své priority a všichni představitelé mluví stejnou řečí.

S jakými požadavky chodí investoři za vaším sdružením a čím se jejich otázky liší od těch, které dávají státní agentuře?

Často jde o dvojité nebo trojité ověření informace a samozřejmě v různých úrovních detailnosti. Mezi našimi členy jsou například špičkové personální agentury. Ty mají zkušenosti z dennodenního průběžného poradenství pro své klienty ve všech regionech České republiky. Znají trh, i co se týče segmentace. Vědí, jak obtížné je najít dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu, jak dlouho to trvá a kolik to stojí, jaká je aktuální úroveň mezd. Jde o informace, které má vláda do jisté míry ze statistik, ale nemá je do takové konkrétní, detailní úrovně. CzechInvest naopak umí poskytnout informace o finanční podpoře, o rekvalifikacích, o očekávané podpoře od úřadů práce, ministerstva práce a ministerstva školství. Ty informace se navzájem doplňují. Stejně jako jsem teď popsal problematiku trhu práce je možné doplňovat právní nebo technické informace. Často se potkávám s lidmi ze zahraničních investičních agentur, zahraničních obdob CzechInvestu, ať už jsou ze Slovenska, Polska, nebo Ázerbájdžánu, a vidím, že AFI je do jisté míry unikátní. Na Slovensku před pár lety vznikla obdoba našeho sdružení. Neříkám, že nikde jinde to není, ale neznám a nepotkal jsem se s tím, že by to někde podobně fungovalo. Myšlenka je však pro řadu investičních agentur poutavá a diví se, že je to nenapadlo.

Sdružení tedy funguje převážně jako kontaktní místo pro investora?

Dokážeme mu pomoci s prvotní orientací. Ne vždy investor ví, na co se má zeptat. Často zná svůj problém, ale neví, co má hledat. Jednak mu pomáháme se zorientovat v problému a jednak mu můžeme poradit, kdo mu s ním dokáže pomoci. Řada otázek je opravdu detailního charakteru. Pokud by se uvažovalo například o specifické výrobě třeba elektromobilů, tak ne každá poradenská firma s tím má zkušenosti. Hledáme proto někoho, kdo už v tomto oboru má něco za sebou. To je jedna z věcí, kterou umíme. Ale naše škála aktivit je daleko širší. Děláme aktivní marketing České republice, například formou časopisu Czech Focus, který vydáváme společně s CzechInvestem, pořádáme investiční semináře a v zahraničí prezentujeme naši zemi.

Sdružení se snažilo podporovat přímé investice do startupů. Z toho sešlo?

Máme projekt, který se jmenuje adVENTURE. Ten se snažil vytvářet potkávací platformu pro venture kapitálové investory a startupy bez rozlišení na sektory. Měli jsme několik ročníků, ale loni jsme žádné akce nedělali a nechystáme ani letos. Není to proto, že bychom na startupy zanevřeli, ale jsou jiné priority. Naším cílem s nadsázkou je vylepšovat Českou republiku, aby zde bylo příznivější prostředí pro zahraniční investory, což v konečném důsledku znamená lepší prostředí i pro české investory. Více jsme se proto soustředili na projekt Nejlepší spolupráce roku. Jde o aktivitu zaměřenou na podporu komercionalizace vědy. Chceme propojovat vědce s byznysem, aby se nebáli to, co vymyslí, komerčně realizovat. Aby to neskončilo tím, že o tom napíšou, ale aby věc dovedli do fáze založení podniku a výroby na komerční úrovni.

O České republice se hodně mluvilo jako o montovně. Jaký společný jmenovatel mají zahraniční investice aktuálně?

Já jsem to jedovaté slovíčko „montovna“ neměl nikdy rád, myslím si, že nevystihuje skutečnost. Používalo se v tom smyslu, že někdo postaví montovnu, vytěží pobídky a za tři roky odejde dál – na Ukrajinu nebo do Rumunska.

Podobné obavy se ale nepotvrdily.

Přesně tak. Používalo se to jako politický argument. Někdo podporoval investiční pobídky a druhý s ním chtěl nesouhlasit, tak si vymyslel, proč je ta podpora špatně. Nebyl to žádný trend, nestávalo se často, že by investice skončila. Znám jen několik případů a to se bohužel děje i s investicemi, které jsou daleko sofistikovanější než třeba výroba televizních obrazovek Philips. Investor postaví fabriku, která mu dává smysl, ale trh se posune úplně jinam a nezbude než ji zavřít. Investoři se vždycky dívají na náklady, ale je to komplexní problém. Není to tak, že se spočítají náklady na pozemky, mzdy a dovoz a instalaci strojů, ale každá firma se na to dívá i z pohledu střednědobého a dlouhodobého. Když už se někde usídlí, tak určitě neplánuje za pět let odejít. Může se stát, že dojde ke změně okolností nebo ekonomických podmínek nebo závod někdo koupí a pak provoz zruší, to je běžné a děje se to i českým podnikatelům, ne jen zahraničním investorům. Ale neznám případ, kdy někdo přišel, vytěžil pobídky a odešel.

Montovnám se vyčítalo i to, že nevytvářejí příliš velkou přidanou hodnotu. Mění se to?

Někdy se mi zdá, že bychom tady chtěli mít investice do vědy a výzkumu s vysokou přidanou hodnotou, které budou zaměstnávat vzdělané inteligentní vědce, vymýšlející úžasné věci, které se ale budou montovat v jiné zemi. Takhle to však nefunguje nikde na světě. Naopak se děje, že investoři, kteří zde rozjeli výrobu, k ní postupně začali přidávat vědu nebo výzkum, tedy další přidanou hodnotu, jinou aktivitu, která má jiný charakter než výrobní. Jde třeba o administrativní centra. Koncentrují zde například účetnictví nebo cokoli jiného. Nezní to jako velká přidaná hodnota, ale ekonomice to hrozně pomáhá. V zásadě jde o vzdělané lidi mluvící více jazyky, kteří jsou nadprůměrně placení. To významně podporuje další podnikatele od restaurací až po kongresovou turistiku.

Může Česká republika investory a jejich projekty nějak třídit a vybírat si, které by upřednostnila?

Upřímně řečeno Česká republika nemá šanci někomu říkat, že tady nechce montovnu. Někdo přijde, koupí si pozemek a zaměstná lidi. Tam vláda nemůže nic říct. Maximálně nedá investiční pobídky, pokud na ně investor dle zákona nemá nárok. Primárním cílem pobídek bylo zvyšování zaměstnanosti a z tohoto pohledu je pracovní místo jako pracovní místo. Naprostá většina pobídek není o tom, že někdo dostane peníze. Jsou to daňové úlevy ze zisku, který se v budoucnosti vytvoří. Tři roky, když má investor štěstí, mu trvá vystavět závod i s přípravami. Pak začne vyrábět a další tři čtyři roky umořuje dluhy, než začne vytvářet zisk – a teprve potom může využít pobídky a neplatit daň z příjmu. To byl problém v kritickém období globální finanční krize, někdy v letech 2007 až 2011, kdy se zkrátila doba, po kterou bylo možné uplatnit daňovou úlevu na nejdéle pět let po otevření závodu. Předtím to bylo deset let a toto zkrácení byl problém. A rozhodně to nefungovalo jako lákadlo. Investoři si dělají finanční plány a vědí, že nebudou hned v druhém roce vydělávat. Proto jsem rád, že se podařilo použití slevy na dani zase protáhnout – situace se zlepšila. Nesmíme ale zaostávat a musíme přizpůsobovat nabídku pobídek konkurenci, aby nám velké projekty neutíkaly. Je třeba pružně a rychle reagovat jak zlepšením rozsahu a nabídky pobídek, tak i změnami další legislativy – především v oblasti povolování staveb.

Když, jak říkáte, investiční pobídky nejsou tím hlavním lákadlem, co je výhodou České republiky?

Řekl bych, že investiční pobídky jsou důležitým faktorem pro investory ve chvíli, kdy už do České republiky chtějí jít a porovnávají je s jinými trhy. Určitě nejdou do České republiky jen kvůli pobídkám. Ani filmaři sem nejedou natáčet jen proto, že jsou zde velké pobídky. Jsou tady, protože máme hezké budovy, dobré dekorace, dá se tu točit a jsou zde zkušené štáby a současně tady mají pobídky. Abychom se z hlediska investorů dostali na takzvaný shortlist, hrají pro nás roli důležitější faktory. Klíčové přednosti, které Česko má, se dají shrnout pod heslo dobrá kvalita za dobrou cenu. Je to lidský kapitál. Dobrá, kvalitní pracovní síla, která je relativně mobilní, relativně vzdělaná, schopná a povahově kreativní v porovnání s jinými národy a je za rozumnou cenu ve srovnání se západní Evropou. Tady jsou vyšší náklady, než má třeba jihovýchodní Evropa, ale tam chybějí jiné kvality. A současně máme zažité zvyky a znalosti spojené s průmyslovou výrobou. Česko bylo průmyslovou mocností. I dnes má největší poměr průmyslu k HDP v celé Evropě spolu s Německem. A to máme zakódované. Pracovní návyky, morálka na pracovišti, četnost chyb, v tom jsme prostě lepší než jiné národy. Když jste několik generací zemědělci, tak za deset let z vás dělník nebude.

Zaujalo mě, že v žebříčcích atraktivnosti pro investory se pohybujeme blízko Polska, Maďarska či Slovenska a například Rakousko je úplně jinde. Proč?

Je to otázka, pro koho je země atraktivní. Rakousko pro výrobce není, myslím si, vůbec atraktivní. Je dražší, jejich ekonomika je založená jinak, vydělávají daleko více na hlavu z turistiky, což zmenšuje prostor pro výstavbu nových továren. Ano, vyskytujeme se ve stejné kategorii jako Polsko, Slovensko, Maďarsko a já bych ještě dodal východní Německo, protože tyto země jsou velmi dobře porovnatelné. Česká republika je na tom, troufnu si říct, nejlépe. Musíme se snažit, abychom si náskok uchovali.

Proč jsme lepší než ostatní jmenované země?

Polsko má výhodu velkého domácího trhu. Pokud chce někdo vyrábět něco, co se dá vozit do tří set kilometrů a dál se to nevyplatí nebo se to zkazí, tak nemá důvod to dělat v Česku, ale začne to vyrábět v Polsku. Pokud jde ale o výrobky, které mají akční rádius poloviny Evropy, pak je na tom Česko dobře nejen z pohledu geografie, ale i z hlediska pracovní síly a infrastruktury. Naše sdružení tu má sice jako jeden z klíčových bodů kritiku stavu infrastruktury, není v tom ale rozpor, když řeknu, že je dobrá. Jen není na takové úrovni, na jaké by být mohla. Ale například z hlediska automobilové přepravy je napojení na velké bohaté trhy dobré. A dálnice hrají klíčovou roli, protože současná průmyslová výroba se železnicí obsluhovat nedá. I kdyby železnice vedla přesně tam, kam potřebujete, nevyplatí se to časově. Jakmile jsou žádány dodávky „just in time“, musejí tam jezdit náklaďáky, jinak to nebude fungovat.