Uměleckého kováře z Jihlavy zná Evropa, Amerika i Asie
Když v roce 1982 Alfred Habermann (73) uspořádal společně s Marcelou Kleckerovou na středomoravském hradě Helfštýně mezinárodní setkání kovářů Hefaiston, netušil, že zakládá tradici celosvětově největšího mítinku tohoto uměleckého řemesla. Na Helfštýn každoročně přijíždějí stovky kovářů z několika desítek zemí. Je zřejmé, že za úspěchem akce stojí mimo jiné Habermannova charismatická osobnost, přitahující kovářské mistry i tisíce návštěvníků. Jen loni jich na Hefaiston během dvou dnů určených pro veřejnost dorazilo přes dvanáct tisíc.
Češi jsou mistři.
A kdo je vlastně Alfred Habermann? Jeden z nejvýznamnějších evropských uměleckých kovářů, umělec a světoběžník, jehož jméno a díla přitahují pozornost jak odborné, tak laické veřejnosti. Narodil se v Jihlavě a pochází ze staré kovářské rodiny. Jeho děd byl dokonce hlavním kovářem rakouského monarchy. Studoval ve dvou nejprestižnějších kovářských ateliérech šedesátých let minulého století. V roce 1963 u německého mistra Fritze Kühna Angewandte Kunst a v letech 1966 až 1968 u italského sochaře a designéra Toniho Benettona v jeho Accademia Internationale del Ferro. Zatímco u Kühna se naučil precizní pruské organizaci práce, u Benettona italské hravosti a uvolněnosti. Ovšem od té doby se rozložení sil na mapě světového kovářství výrazně změnilo. Sám Habermann je důkazem svého tvrzení, že čeští kováři patří ke světové špičce. „Dříve chodili čeští kováři do ciziny, aby se naučili správným postupům. Nyní je to naopak, cizinci se chodí učit kovářské technice ke mně. Mám žáky z Evropy i ze zámoří,“ říká spokojeně Haberman, který své řemeslo vyučoval po celé Evropě, v Izraeli, ve Spojených státech, Kanadě i v Japonsku.
Na cestách.
Ze svých výletů do celého světa si Habermann přivezl řadu zajímavých zkušeností a zážitků. Poté, co se stal čestným členem Britské a Americké asociace uměleckých kovářů, absolvoval řadu úspěšných výstav v Německu, Velké Británii, Japonsku a Spojených státech. Do Japonska musel dokonce jet vlakem transsibiřskou magistrálou. Měl s sebou totiž tolik nářadí, že nemohl letět. Na japonských ostrovech pobyl půl roku a přednášel na univerzitě v Tokiu. „Japonci byli velmi rádi, že jsem přijel. Kromě výroby tradičních mečů mají jen malou kovářskou tradici. Jsou však nesmírně ctižádostiví, pracovití a disciplinovaní,“ říká Habermann. Z Japonska vedla kovářova cesta do Spojených států. „V Americe si mě předávali mě jako štafetu, vždy jsem své řemeslo předváděl dva nebo tři dny a pak jsem jel dál,“ usmívá se Habermann. V USA také zjistil, že kovářství nemusí být záležitostí jen odborníků nebo nadšenců. „Černému řemeslu se tam věnují i naprostí amatéři. Byl jsem například v dílně jednoho právníka, kterému by vybavení a výsledky mohla závidět i řada profesionálů.“
Buben se srdcem a Utrpení.
Při severoamerické cestě se dostal do kanadské rezervace indiánského kmene Siouxů. „Jeden můj kamarád tam stavěl halu, ve které měl mít kmen svá shromáždění. Když zjistili, že jsem kovář, chtěli, abych pro ně taky něco vyrobil. Jediné mé znalosti o indiánech byly z dobrodružných knih Karla Maye, což se jim pochopitelně vůbec nelíbilo,“ vzpomíná Habermann. Nakonec našel inspiraci ke své tvorbě ve způsobu, jak se předkové dnešních Siouxů dorozumívali. „Uprostřed každé vesnice stál ohromný buben. A ten prý zní každému příslušníkovi kmene v srdci dodnes. Takže jsem vytvořil plastiku bubnu, uvnitř kterého bylo to srdce a k tomu ještě indiánský obličej. Siouxové měli z mé práce takovou radost, že mi darovali jeden z ostrovů ve své rezervaci,“ má ještě dnes radost z tehdejšího úspěchu Habermann. Většina Habermannových stěžejních prací však přece jen zůstala v Česku. Například monument Utrpení instalovaný v Brně v prostorách Kounicových kolejí. Váží přibližně čtyři tuny a Habermann na něm pracoval tři čtvrtě roku. Kromě toho rekonstruoval řadu renesančních i barokních památek v Jihlavě, Opavě i barokní balustrádu a dveře chrámu Svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze. V hlavním městě Habermannovu zručnost a všestrannost připomíná například také vinárna u Zlaté konvice, pro niž zhotovil kompletní kovové vybavení včetně věšáků, svícnů a podpěr stolů.
Vše plyne.
Přesto úspěšnému kováři podmínky socialistického Československa neumožňovaly takový protor, jaký si představoval. Proto opustil v polovině osmdesátých let svoji dílnu v romantickém prostředí uprostřed lesa v Klátovci na úpatí Javořice nedaleko Telče a odešel do zahraničí. Nejdříve do hornobavorského Gernsbachu, pak do městečka Simbach na řece Inn. V roce 1993 uzavřel svůj simbašský atelier a věnoval se výhradně přednáškové činnosti a práci na monumentálních dílech. Jedním z nich je skulptura Panta rhei (Vše plyne) vytvořená pro rakouské kovářské městečko Ybbsitz. Dílo vzniklo na přelomu tisíciletí v roce 2000, takže Habermann zvolil motiv přesýpacích hodin. „Práci jsem rozdělil na několik částí, každou z nich kovala dvojice kovářů z různých evropských zemí. Tak jsme vše zvládli za dva a půl dne. Dnešní hodnotu dvoumetrového monumentu odhaduji na 1,5 milionu korun,“ říká Habermann.
Rozruch v Olomouci.
„Když jsem dokončil Panta rhei, přišli za mnou představitelé olomoucké univerzity a chtěli něco podobného. To jsem odmítl, jsem kumštýř a nedělám stejné věci. Navrhl jsem jim jiný motiv,“ konstatuje Habermann v souvislosti se vznikem jednoho ze svých kontroverzních děl. Nebeský globus byl počátkem letošních prázdnin instalován v areálu olomoucké univerzity. „Globus je roztříštěný, což symbolizuje destrukci, kterou univerzita bohužel prošla v průběhu své existence,“ objasňuje autor. Práce na globu zabrala Habermannovi téměř rok a kovář jej zhotovil za pomoci studentů umělecké školy z Luhačovic na Zlínsku.
Plastika stála vysokou školu téměř dva miliony korun a rozvířila ve městě bouřlivou diskusi. Ta se ovšem netýkala ani tak uměleckého ztvárnění jako spíše faktu, že instituce trpící nedostatkem financí do něj investovala nemalou částku. S umístěním díla vysokého zhruba tři metry před rekonstruovaným konviktem nesouhlasili studenti ani pedagogové. Trvali na tom, aby prostor na nádvoří zůstal prázdný. Nakonec došlo k určitému kompromisu. Globus byl osazen na nádvoří na dobu jednoho roku. Během této doby se k prostoru nádvoří mohou vyjadřovat odborníci i laici. Rektorka univerzity Jana Mačáková se navíc zavázala, že jmenuje nezávislou komisi, která posoudí, zda se plastika na nádvoří historické barokní budovy hodí. „Nikdy se mi nic podobného nestalo. Ale skoro mi to dělá dobře. Vezměte si například velká díla Itálie. Také se kvůli nim protestovalo, nikdo nechtěl skulptury a fontány, když neměl co jíst. A dnes jsou tyto výtvory chloubou celé země. Čas je nejlepší kritik, teprve delší doba ukáže, zda má mé dílo své oprávnění,“ komentoval olomoucký rozruch Habermann.
Evropa se spojuje.
Zatím posledním dílem Alfreda Habermanna je skulptura, která - jak sám říká - patří všem kovářům. „Ústřední ideou je myšlenka spojování Evropy, proto má monument modrou barvu a je na něm mísa s dvanácti hvězdami. Plastika je putovní a v míse se na místech setkání kovářů bude zapalovat něco jako olympijský oheň,“ vysvětluje Habermann. Nyní je dílo v majetku Ybbsitzu, v jehož Kovářském centru loni vzniklo. V něm také Habermann pořádá každý rok kurz restaurace sakrálního umění. Obdobné kurzy organizuje kovář již čtyři roky také na hradě Helfštýně. Pět či šest turnusů se koná vždy v letních měsících a na nezájem si Habermann nemůže stěžovat. „Maximální počet třinácti míst je pokaždé obsazen. Nemusíme dělat žádnou reklamu,“ pochvaluje si Habermann. Vedle Rakouska a moravského Helfštýna zajíždí Habermann pravidelně i do Itálie. „Na ostrově San Servolo nedaleko Benátek na ostrově přednáším restauraci a rekonstrukci kovářských prací už sedmnáct let tři měsíce ročně pod patronací UNESCO,“ říká kovář.
Zavírá se o půlnoci.
Koncem roku 2001 se Habermann dočkal i oficiálního ocenění v podobě Spolkového kříže Za zásluhy, který mu udělil německý prezident Johannes Rau. Loni vyšla ve Spolkové republice výpravná dvousetstránková monografie věnovaná Habermannovi. Britský kritik Brian Gilbert ve své recenzi napsal: „Habermann zůstává jedním z největších evropských umělců současnosti.“ Ovšem nejsou to pouze jeho díla, která činí Habermanna výjimečným, jak říká spoluzakladatelka Hefaistonu Marcela Kleckerová z hradu Helfštýna: „Oceňuji především jeho starost o mladé české umělecké kováře, kterým zprostředkovával se Západem i v době totality kontakty a dodnes jim nezištně předává své zkušenosti. Také prosadil řadu stipendií pro české studenty na zahraniční pobyty.“ Zdá se, že nadšení pro umělecká řemesla zůstalo v rodině. Habermann má čtyři děti – dvě dcery a dva syny. Nejstaršímu synovi přenechal svoji dílnu v Klátovci. Další syn se stal cínařem, jedna dcera zlatnicí a druhá studuje germanistiku a kunsthistorii v Olomouci. Kromě dětí a vnoučat dělají Habermannovi největší radost jeho žáci. „Mým cílem je předávat řemeslo a oživovat často zapomenuté techniky. Nedělám to úplně zadarmo, ale podstatné je pro mě duševní uspokojení z práce a nadšení, které vidím u svých studentů. Chlapci jsou tak zapálení, že vůbec nehledí na čas. O půlnoci je musím vyhánět z kovárny, abych se mohl alespoň trochu vyspat,“ říká.
