Průšvih na obzoru?

Vojáci znovu odložili vyhlášení tendru na obrněné transportéry

Značné zpoždění nabírá plánovaný nákup 243 obrněných transportérů za 25 miliard korun. Ministerstvo obrany už poněkolikáté odložilo termín vyhlášení výběrového řízení. Informace týdeníku EURO potvrzují, že za otálením jsou spory dvou skupin na ministerstvu obrany a generálním štábu.

Mobilní nebo nemotorný.

První z nich prosazuje, že nový kolový obrněný transportér má být určený především k zahraničním operacím pod velením NATO. Tedy lehký, mobilní, schopný leteckého transportu na velké vzdálenosti. Jejím favoritem má být švýcarská firma Mowag s transportérem Piranha.
Druhá, v současnosti převažující skupina, nabízí zcela odlišné a netypické řešení: těžká, nemotorná, snadno zasažitelná a jen stěží přepravitelná vozidla. Bojová vozidla pěchoty na kolech. Podle názorů jejich oponentů se tak děje proto, že na ně armáda může „navěsit“ různá další zařízení od nejrůznějších bohatých zbrojařských firem, které zvýší celkovou cenu. Možný favorit: transportér finské společnosti Patria doplněný komponenty od britské BAE Systems.
Jako už mnohokrát při tak velkých armádních tendrech se spekuluje o korupci. Žádné důkazy ale – zatím - neexistují.
Na konci dubna obrana oznámila, že hodlá podepsat smlouvu s dodavatelem transportérů do letošního září. Dodávky mají začít v roce 2005 a skončit v roce 2012.
Kvůli sporům a průtahům se zadáním tendru ale může být tento harmonogram ohrožen a stejně tak může být ohroženo i plnění českých závazků vůči Severoatlantické alianci. Česko se totiž zavázalo, že k 1. lednu 2009 vyčlení do vojenských struktur NATO jednu mechanizovanou brigádu vybavenou právě lehkými mobilními obrněnými transportéry. Jejím hlavním posláním má být především zajištění zahraničních vojenských misí české armády, případně paramilitární – protiteroristické – operace, například v městském terénu. Příprava takové brigády je plánována na pět let.

To už tady bylo.

Zatím se zdá, že půjde o „klasickou“ českou velkou armádní zakázku, takže můžeme očekávat nějaký průšvih. Jako v mnoha předchozích případech totiž není příliš jasné, kolik transportérů armáda chce a k čemu mají vozidla sloužit. A kolik vlastně budou nakonec ve skutečnosti stát. A jestli náhodou cílová cena nevyskočí tolik nahoru, že nebude možné všech plánovaných 243 transportérů pořídit. Přesně tak se v minulosti uskutečnil tendr na modernizaci tanku T-72. Projekt byl zpochybňován od samého začátku. Během parlamentního projednávání v letech 1994 a 1995 se postavila proti celá řada poslanců, zejména těch z ODS. Armáda se přesto rozhodla v modernizaci tanků pokračovat, i když souběžně plánovaný – a stejně tak kritizovaný - projekt na modernizaci stíhaček MiG-21 zastavila. Vojáci se rozhodli, že si nechají vylepšit 350 svých tanků řady „72“, tento počet se ale postupně snižoval a po vstupu do NATO v roce 1999 klesl na 140. Vše skončilo v červenci 2003, kdy vedení ministerstva obrany oznámilo, že česká armáda bude mít napříště všeho všudy třicet tanků. Generálové totiž zjistili, že pro moderní vedení války už takovou těžkou a poměrně nemotornou techniku nepotřebují. Cena za jeden zmodernizovaný tank se ale kvůli průtahům a snížení celkového počtu přehoupla přes sto milionů korun.

Tanky, letadla...

Potíže provázely i samotný tendr. Problematický byl zejména výběr firmy, která měla modernizovat systém řízení palby tanku. Odborníci z Vojenského opravárenského podniku 025 Nový Jičín (podnik fungoval jako systémový integrátor) vybrali francouzskou společnost Sagem. Speciální ministerský tým jejich verdikt zpočátku respektoval. Pak byli dva jeho členové vyměněni, komise ale opět zvolila Sagem. Napotřetí se podařilo: jako vítěz byla vybrána původně pátá italská firma Galileo. A byl to právě systém řízení palby od Italů, který později způsobil obrovské zpoždění projektu tankové modernizace.
Podobně skandálně se vyvíjel i nákup lehkých cvičných letadel L-159 Alca z vodochodského Aera. Vojáci jich v roce 1997 objednali dvaasedmdesát, přičemž původně sjednaná cena se v průběhu let – kvůli opomenutí zajistit kursové výkyvy koruny vůči dolaru – zdvojnásobila. Po šesti letech ale armáda náhle dospěla k závěru, že provoz všech letadel neutáhne. Třiapadesát letounů je tudíž na prodej. Zatím o ně ale nikdo neprojevil zájem a armáda bude zřejmě muset investovat další peníze do jejich zakonzervování.
Měnil se i počet stíhaček, které si chtěli vojáci v průběhu uplynulých deseti let pořídit. Původně měli zájem o dvaasedmdesát supersoniků, později už „jen“ o šestatřicet. Níž nebyli ochotni jít, protože by to prý ohrozilo bezpečnost země. Na počátku této dekády by se však už spokojili se čtyřiadvaceti kusy. Celá kauza skončila tak, že si vojenské letectvo vezme na leasing čtrnáct britsko-švédských letadel Gripen.

Začal s tím Tvrdík

.
Chystaná zakázka na obrněné transportéry začíná vyjmenované velké problémové tendry v mnohém připomínat. A nejenom proto, že projekt má na ministerstvu obrany na starosti stejný člověk, Josef Táborský z úřadu pro vyzbrojování, který v polovině devadesátých let připravoval modernizaci tanků T-72.
První informace o tom, že armáda uvažuje o nákupu obrněných transportérů, se objevily již počátkem loňského roku.
Tehdy měla armáda zájem o 440 kusů. Výběrové řízení mělo být vyhlášeno „nejdříve ve třetím čtvrtletí roku 2003“, uvedl tehdy Vítězslav Bureš z tiskové služby ministerstva obrany. „Počty techniky, soutěžní podmínky, finanční náklady a další jsou v současné době předmětem studií a analýz,“ dodal Bureš v únoru 2003.
V létě pak opustil obranu Jaroslav Tvrdík a za jeho nástupce Miroslava Kostelky se začala situace měnit. Už se nemluvilo o 440 kusech. Termín byl několikrát odsunut, z konce roku na leden 2004, pak na březen, duben, naposledy na konec května. Důvod? Ministerstvo prý podrobilo zadávací dokumentaci k tendru ekonomickému a právnímu auditu.
Nyní vojáci hodlají nakoupit 243 kusů transportérů v celkem osmnácti různých modifikacích (například bojová vozidla, velitelsko-štábní, kanonová, minometná, ženijní, vyprošťovací, zdravotnická, průzkumná a protitanková a vozidla pro řízení palby).
Plánovaný rozpočet zatím hovoří o 25 miliardách korun. Ale i to se může změnit. Podle některých analýz, které má nyní vedení ministerstva obrany k dispozici, bude splnění jeho požadavků stát minimálně o osm miliard více.

Co vlastně koupit?

I nyní je problém v zadání, které ministerstvo už poněkolikáté přepracovává. Jde o to, že vojáci momentálně požadují něco velmi neobvyklého: hybrid mezi kolovým obrněným transportérem a pásovým bojovým vozidlem pěchoty.
Má jít o atypické kolové bojové vozidlo pěchoty s plně otočnou věží. Na dvoumístné věži má být umístěno odpalovací zařízení protitankových řízených střel, pozorovací velitelský přístroj a automatický kanon.
Termín „bojové vozidlo s otočnou věží“ laikovi mnoho neřekne. Zjednodušeně řečeno jde o to, že taková vozidla jsou obvykle širší a kvůli věži i vyšší, a tedy snadněji zasažitelná. Potřebují více pancéřování, čímž se zvyšuje jejich hmotnost. Obvykle jsou proto vybavena pásy, aby byla rychlejší a mrštnější. Je sice technicky možné je postavit na kola, transportér ale pak musí být odlehčený, aby se mohl alespoň trochu uspokojivě pohybovat. Lehčí slabší pancíř ovšem zvyšuje jeho zranitelnost. Přeprava těžkých transportérů v obřích vojenských dopravních letadlech vyžaduje dlouhou a složitou přípravu, některé modifikace nelze letecky přepravit v žádném případě.
Naproti tomu standardní kolová vozidla z výzbroje armád států NATO nemají tak silné „plechy“, jsou proto lehčí, mobilnější a slouží k rychlému přesunu vojáků nebo například k průzkumu. Navíc nemají věž, jsou zhruba o půl metru nižší. Vyčnívá prakticky jen střelecké stanoviště, vše ostatní je zapuštěno pod „kapotu“. Letecká přeprava je snadná.
Lehké kolové transportéry se dají použít i v zastavěném, kupříkladu městském, terénu. Jsou ideální třeba k transportu vojáků v zemích, jako je Irák, Afghánistán nebo Kosovo.

Hledá se integrátor.

Zájem o dodávky transportérů české armádě zatím projevily tři zahraniční firmy: ve Švýcarsku registrovaná společnost Mowag, která chce jako základ pro „české řešení“ použít svůj transportér Piranha, rakouská Steyer-Daimler-Puch s Pandurem a finská Patria s vozidlem AMV. Mowag a Steyer patří do „jedné stáje“, jejich majoritním vlastníkem je americký koncern General Dynamics, v Česku však mají postupovat samostatně.
Ministerstvo obrany ale nebude transportéry nakupovat přímo od výrobců. Rozhodlo se, že si stejně tak jako v případě modernizace tanků T-72 nejprve zvolí takzvaného systémového integrátora, který dá transportér „dohromady“ podle požadavků vojáků. Integrátorem však musí být firma s nadpolovičním českým kapitálem. Ve hře jsou momentálně jen dva vojenské opravárenské podniky: VOP 025 Nový Jičín a VOP 026 Šternberk. Ministerstvo obrany je jejich zřizovatelem.