V Praze vznikne jen jeden operní a jeden baletní soubor
Ve Státní opeře Praha se v posledních týdnech dějí věci. Po necelých šesti měsících ve funkci skončil 21. prosince ředitel operního domu Oliver Dohnányi. Podle názoru ministerstva kultury by manažersky nezvládl chystanou opravu zchátralého divadla. Sdělení, že scéna bude muset kvůli náhle oznámené rekonstrukci na nějakou dobu zavřít, ale vyvolalo vlnu otázek a nevole. Rekonstrukce by se totiž mohla stát vítanou záminkou k likvidaci operního domu, který se léta potýká s finančními problémy. Situaci navíc poněkud vyhrotil sám ministr Jiří Besser, když ve zprávě zveřejněné na webu ministerstva uvedl: „I v ekonomicky složité době si jako reprezentanti státu uvědomujeme, že peníze do kultury představují investici. V prvé řadě dá stát vydělat firmám a lidem, kteří se na rekonstrukci budou podílet. Navíc jde o peníze, které se dlouhodobě několikanásobně vrátí.“ Jak dnes již otevřeně říkají Besserovi lidé, Státní operu po znovuotevření opravdu čekají zásadní změny. Nebude se ale jednat o likvidaci, minimálně část jejích souborů rozhodně přežije.
Méně bude více?
V majestátní budově u nádraží, kterou v osmdesátých letech devatenáctého století postavila pražská německá obec, se divadlo hrát nepřestane. Zaniknou ale samostatné baletní a operní soubory Státní opery i Národního divadla a místo nich vzniknou dva velké. „Jsem přesvědčen, že dosavadní situace je ve městě velikosti Prahy do budoucna finančně neudržitelná. Ministerstvo kultury se snaží ve spolupráci s odborníky nalézt možná řešení s ohledem na všechny existující soubory,“ říká Radek Zdráhal, náměstek ministra kultury. Konkrétní představa ministerstva je taková, že v hlavním městě, co se velkých státních divadel týče, bude fungovat jako dosud jeden činoherní soubor Národního divadla, a dále jeden velký baletní a jeden operní soubor. Prioritní je snaha ušetřit, prý se ale můžeme těšit i na lepší umělecké zážitky. Milovníkům divadla autoři změn slibují, že s vytvořením větších a zároveň elitnějších souborů dojde ke zkvalitnění tuzemské operní a baletní produkce. V Národním divadle bude s největší pravděpodobností působit jen činohra a případně česká opera, která sem historicky patří. Ostatní opera a balet se přesunou do zrenovované budovy Nového německého divadla, dnes Státní opery. Rozdělení má praktické opodstatnění. Podle divadelních odborníků je totiž pro operní a baletní představení podstatně lépe uzpůsobena budova Státní opery. „Národní divadlo je nádherný artefakt, ale také velmi netypická divadelní budova. Pozemek, který se pro ni podařilo získat, je velmi úzký, a tomu odpovídá i její tvar. Těžko se tam vejde velký orchestr, problémy má i balet,“ vysvětluje Josef Herman, divadelní teoretik a odborník na operu. A naopak poukazuje na to, že Státní opera, postavená podle návrhů zavedené vídeňské firmy Fellner und Helmer, má dispozice velkého státního divadla. Stavovskému divadlu, další scéně Národního divadla, by pak podle Hermana slušel mozartovský repertoár, zatímco zdroje z ministerstva kultury opatrně zmiňují také rozšíření nabídky dětských operních představení a zapojení Pražské komorní filharmonie.
Divadlo nad poměry
Úvahy o spojení souborů nejsou v žádném případě nové. Ostatně za minulého režimu byla dnešní Státní opera, tehdy Smetanovo divadlo, využívána jako jedna ze tří scén Národního divadla. Baletní a operní soubor byl jen jeden a většinou působil právě na prknech Smetanova divadla. Oproti minulosti je tu ale jeden významný rozdíl. Jak zdůrazňuje náměstek Zdráhal, v nové, dosud ne zcela propracované koncepci určitě nepůjde o to, že by jedno divadlo pohltilo druhé. „Bude vytvořen zcela nový organizační systém. Nové dva soubory vzniknou jak ze zaměstnanců Národního divadla, tak Státní opery. O celém procesu změn se ale ještě musí velmi pečlivě v nadcházejících měsících diskutovat.“ Jak budou nové soubory velké a kolik členů existujících souborů pojmou, ministerstvo zatím nechce moc komentovat. „Dá se předpokládat, že budou větší než každý z těch současných, je ale předčasné o tom nyní hovořit,“ říká Zdráhal. Po sametové revoluci se paradoxně považovalo za velký úspěch, že se Smetanovo divadlo osamostatnilo a vytvoření nových souborů bylo vítáno jako potřebná konkurence národní scéně. V kontextu neustálého nedostatku financí na kulturu ale ministerstvo v posledních letech začalo zvažovat, zda si stát může dovolit v hlavním městě dva divadelní domy podobného zaměření. Příspěvky na Státní operu se v posledních letech povážlivě ztenčovaly, zatímco provozní náklady rostly. V roce 2009 činil státní příspěvek na SOP 142 milionů, o rok později to bylo 139 milionů a letos jí připadlo jen 117 milionů korun. Poprvé tedy příspěvek od státu nepokryje ani mzdové náklady. Přestože divadlo dokáže na balet a operu prodat více vstupenek než Národní divadlo a ročně vydělá sumu zhruba odpovídající výši dotace, dostalo se v polovině loňského roku do záporných čísel. Dnes už v hospodaření Státní opery schází 13,2 milionu korun. Diskuse o reorganizaci baletních a operních souborů se vede minimálně od loňského léta. Do té doby byla ve hře spíše varianta převodu Státní opery pod správu hlavního města. Když se však dnes již bývalý radní pro kulturu Ondřej Pecha nechal slyšet, že by se do opery mohla přesunout opereta z Karlína, vedení Státní opery z jednání vycouvalo. Riedlbauchovo ministerstvo poté začalo uvažovat o spojení souborů. Nechalo si u teatrologa Josefa Hermana zpracovat studii na téma, jaký formát by byl pro pražský balet a operu ideální. Studie, kterou oproti očekávání ministerstvo dosud nezveřejnilo, argumentuje právě ve prospěch jedné velké opery a baletu. „Nikde ve světě nenajdete operní divadlo, které by nesídlilo ve své budově. Stav, kdy se o Národní divadlo dělí činohra, opera i balet, je ve světě nevídaný. Nemá smysl, aby bylo více souborů, a ten ve Státní opeře živořil jen proto, že to není Národní divadlo,“ vysvětluje Herman východiska svých doporučení.
Krok snad správným směrem
Velkým úspěchem ministerstva kultury je, že se mu podařilo prosadit investici, která pravděpodobně spolkne stovky milionů. Na to se nikdy předtím nenašly peníze. „Když se ministerstvo kultury stane silným zřizovatelem, který nastaví fungující kontrolní mechanismy v příspěvkových organizacích, bude i silným ministerstvem a dokáže získat prostředky na koncepční kroky,“ chválí svůj úřad náměstek Zdráhal. Na druhé straně ale k zázračnému nalezení prostředků pravděpodobně také výrazně přispěl fakt, že divadlo bude zřejmě na delší dobu uzavřeno a stát ušetří na jeho provozu. To by se nestalo v případě, kdyby opravy byly prováděny zavčas a průběžně, bez přerušení činnosti. Státní opera přitom rekonstrukci opravdu potřebuje, bez ní se nemůže stát hlavním působištěm nového baletního a operního souboru. „Poslední rekonstrukce se uskutečnila v roce 1975. Ve velmi špatném stavu je světelný park, jevištní podlaha včetně točny i klimatizace. Problémy jsou natolik vážné, že kvůli nim přestal před pár lety ve Státní opeře hostovat balet Národního divadla,“ popisuje neutěšený stav scény Pavel Ďumbala, tanečník a bývalý šéf tamního baletu. Soubory Státní opery ale přes všechny zvěsti o zavírání, přes obtíže s podlahou, světly i padající omítkou fungují naplno dál. Na březen je plánována obnovená premiéra Donizettiho opery Lucia di Lammermoor, v dubnu SOP uvede balet Giselle, v květnu Trubadúra v nastudování významného dirigenta Jana Latham-Koeniga a v říjnu se chystá na turné po Japonsku s operou Tosca. Pilná práce je ostatně na místě. Zanedlouho se rozhodne, kdo najde místo v novém sjednoceném souboru, a kdo bude muset hledat uplatnění jinde.
