České cestování je dnes věru jiné než v době, kdy se sv. Vojtěch (956–997) toulal Evropou a zamířil až do Tours, Mohuče, Paříže, Říma, Ostřihomi či Magdeburgu. Byl ostatně také prvním Čechem, jenž se prokazatelně plavil na moři z Gdaňska do Pruska. Později se na cesty ve znamení kříže vydávali do Mexika či Filipín jezuitští misionáři z české provincie, moravští bratři vzdělávali Hotentoty i indiány, dobrodruh Alberto Vojtěch Frič si dokonce přivezl svého rudocha Čerwuiše do Prahy a dr. Emil Holub vysekával ze skal křovácké malby…
Všichni putovali, aby se divili. Tak jako první skutečně velký český cestovatel mnich Oldřich alias Odoriko z Pordenone (pravděpodobně 1286–1333), který se vydal do Číny, Indie, Mongolska a na Sumatru. Jako první Evropan navštívil „Tybet“, kde jej překvapil nejeden obyčej: „Dejme tomu, že někomu zemře otec a syn řekne: Chci uctíti otce. I svolá kněze, mnichy a pištce, tak jako sousedy a příbuzné. S velkou slávou odnesou mrtvého a položí na oltář, který připravili. Na oltáři kněží odřežou mrtvému hlavu a dají ji synovi. Syn a všichni ostatní se dají do zpěvu a dlouho se modlí. Poté přilétají z hor orli a supi a každý uchvátí a odnese kus těla. A všichni lidé pak hlasitě volají řkouce: Slyšte, jaký člověk to byl, vždyť jest sám svatý; neboť přicházejí andělé boží a odnášejí ho do ráje. Poté syn vezme otcovu hlavu a bez meškání ji uvaří a sní. Z lebky zhotoví pohár, z něhož on i celá rodina pívají na památku otce…“
Jinakostem se divil i Josef Kořenský, prvý Čech, jenž vykonal cestu kolem světa. Kuriozity od Eskymáků sypal z rukávu Jan Welzl. O světě za oponou vyprávěli Stinglové, Hanzelkové a Zikmundové. Doba se změnila. Cizina je blíže; kdekdo dnes putuje na Novou Guineu, za Dajaky i do Peru. Tak proč si letos nevzít na pouť kompilační knihu o českých cestovatelích – výpravu do dob, kdy svět ještě nebyl tak uniformní. Byť se v batohu pěkně pronese.
Popisek:
Michael Borovička: Velké dějiny zemí Koruny české. Cestovatelství, Praha – Paseka 2010, 760 stran
