Česká exekutiva v otázce dotací na životní prostředí narazila na bruselskou rutinu
Kapitola životního prostředí byla v procesu přijímání České republiky do Evropské unie uzavřena jako jedna z prvních. V ní bylo mimo jiné celé území České republiky uznáno za citlivé z pohledu čištění odpadních vod. Ze strany EU se nebylo čemu divit, vždyť z naší republiky všechny řeky, které svádějí městské odpadní vody, odtékají do zahraničí. S tímto závazkem však jsou spojeny obrovské investice do vodárenské infrastruktury a v případě jejich nesplnění pak po roce 2010, kdy končí přechodné období pro uskutečnění těchto staveb, hrozby finančních postihů městům a obcím.
Od roku 2010 bez dotací.
Celkové náklady na projekty se pohybují kolem 65 miliard korun, běžné investice, rozvoj vodárenství a opravy mají podobný objem. Faktickým finančním zdrojem je cena vodného a stočného, veřejné rozpočty a dotace, tedy přímé či nepřímé daně, a tak to nakonec stejně musíme (nepřímo) zaplatit všichni z vlastní kapsy.
V přístupové dohodě jsme se ale také zavázali k dalším významným programům kromě toho, že všechno splníme do konce roku 2010. Tyto akce ale nesmějí způsobit sociálně neúnosné zvyšování cen vody a po roce 2010 se bude muset už celý vodohospodářský sektor obejít bez dotací!
Jedná se o skutečně velkou výzvu. Na druhé straně se chce ale také důrazně ptát, kde na to vzít a přitom nekrást?
Velkou možností je vyjednaný rámec dotační podpory evropských fondů soudržnosti a strukturální fond. Možnost čerpání takové podpory z Bruselu však není nic jednoduchého a navíc je tu vedle zvládnutí administrativních požadavků včetně projektu další podmínka. Mít bezpečně zaručen vlastní finanční podíl ve výši v průměru kolem 40 procent pro takzvané spolufinancování. Občan se základními znalostmi matematiky si briskně spočítá, že to je navíc z našich peněženek nějakých 26 miliard korun.
Poslední období bylo právě věnováno pod drobnohledem administrativních struktur EU intenzivnímu hledání zdrojů. Převážná většina vodohospodářských společností, takzvaných VaKů, kde jsou města a obce akcionáři, se rozhodla hledat potřebné peníze ve spolupráci se strategickými partnery a investory prostřednictvím takzvaného provozního modelu.
Provozní model znamená, že v soutěži o nájem a provozování komunálních infrastrukturních majetků zvítězí finančně a provozně nejlepší nabídka a na základě smluvního vztahu se tak dlouhodobě nový partner o tyto majetky stará a ze svých výnosů majiteli platí. Taková úhrada pak může být zdrojem pro finanční účast na velkých investičních projektech s evropskou dotací.
Pro pořádek je třeba říci, že existuje také další způsob, který je i v České republice uplatňován, a to přímý vstup investora do vodohospodářské společnosti. Tato varianta však už vyžaduje mnohem větší odvahu takového investora, protože se tím stává vedle měst a obcí spoluodpovědný podle zákona o rozvoj a je povinen ze svého také do vlastního majetku investovat. Vedle systémového hledání zdrojů, aniž by se neúnosně zvedala cena vodného a stočného, se obrovské úsilí i prostředky věnovaly přípravě samotných projektů, kterých bylo předloženo do podzimu 2005 celkem 32. Každý v průměrné výši kolem 650 milionů korun.
Deziluze.
Do konce loňského roku však Brusel odsouhlasil pouze deset projektů a o dalších 22 už více než osm měsíců není ani vidu, ani slechu. Ti, co projekty připravili, jsou v nezáviděníhodné situaci. Zblbli půlku republiky, materiály přivezli do Bruselu se zlatou tužkou, ministři a ostatní vysoce postavení úředníci se lámali v pase před subalterními úředníky EU, v Praze jim takřka nachystali červený koberce a najednou se zjistilo, že to nestačilo.
Ten, kdo něco v poslední době stavěl, si umí představit, jak dlouho přípravy i realizace trvá, všechno se musí navíc řádně „vysoutěžit v tendrech“ a tato první várka měla být také testem a zkušeností pro další. To vše pod tlakem blížícího se konce přechodného období, tlakem veřejných financí a dalších finančních závazků měst a obcí, ať už jde o školství, dopravu, sociální programy, odpadové hospodářství a podobně.
Zdá se, že to je jedno z prvních českých procitnutí do reality fungování evropské unie. Ta katarze byla ale zřejmě nutná. Nakonec jde totiž vždy o peníze a dotace novým členským státům jsou historicky gigantickým přerozdělováním veřejných rozpočtů. A tak se zdá, že se bruselským úředníkům, kteří se rekrutují z členských států EU, ledacos nelíbí a chtějí další a další podklady, oddalují svá rozhodnutí, přestože systém informací a hlášení se zdá být zcela vyčerpávající.
Volební pat a nulový mandát.
Může být i druhé vysvětlení. Možná jsme málo důrazní, málo suverénní a pomalu se učíme jak si svoji pozici mezi ostatními členskými státy vybojovat. Pro to jistě svědčí zkušenost z podobných projektů v Polsku nebo na Slovensku, které Evropská komise proti našim jednoznačně podpořila.
Pravda jako obvykle bude někde uprostřed. V náš neprospěch již několik měsíců jasně svědčí vnitropolitický pat po parlamentních volbách a nulový mandát dosluhující exekutivy pro důrazné jednání s Bruselem.
Přesto lze s jistým překvapením a o to větší radostí zaznamenat právě v posledních měsících velmi silný a nekompromisní postoj ministerstva pro místní rozvoj (MMR) a bývalého ministra Radka Martínka osobně vůči unijním strukturám s cílem vyřešit situaci po dlouhých a zcela jalových jednáních. Prosadit všechny připravené projekty, které byly českými orgány, včetně MMR, které je řídicím orgánem pro Fond soudržnosti, a umožnit tak čerpat zdroje, na které máme zcela jednoznačně možnost dosáhnout.
Vzhledem k nepřehlednosti vzniklé situace, překrývání personálních i resortních kompetencí, možná i osobním ambicím či dočasné exekutivě je nezbytné sladit noty napříč politickým spektrem a najít jednu tvář a jeden jazyk vůči Bruselu. Navíc ihned. S blížícími se volbami, a možná nejen komunálními a senátními, ale také zkušenostmi občanů a voličů se může také voda vedle ohně ukázat jako dobrý sluha, ale špatný pán.
Generální ředitelství Regio Popoháněč i brzdař zároveň
Česko má povinnost čistit odpady, úředníci zdržují výstavbu čistíren
Závazek České republiky, že se do roku 2010 vyrovná s přísnými požadavky na čištění odpadních vod, z ní nikdo nesejme. Příslib evropského společenství, že tuto změnu pomůže financovat ze společných evropských zdrojů, taky ne. Formálně je všechno v pořádku, ale ve skutečnosti se proces výstavby, spolufinancované z evropského Fondu soudržnosti, takřka na dva roky zastavil. Zatímco Česko navzdory velkým byrokratickým kalváriím připravilo na roky 2005 a 2006 jednatřicet velkých vodohospodářských projektů, často pro rozsáhlá území, bruselské Generální ředitelství pro regionální politiku - DG Regio - schválilo jen deset z nich a s dalšími čtyřmi stále otálí. Obcím v povodí Olše, z velkých oblastí Jihlavsku a Zlínsku a v obrovském území Vírského vodovodu hrozí, že budou hozeny přes palubu. Avšak ani už schválené projekty nelze realizovat, i když byly na výzvu z Bruselu už jednou náročně pozměněny na základě předchozích připomínek. Měly by se ještě upravovat, protože nelahodí oku generálního ředitele Grahama Meadowse.
Virtuální smlouva.
Meadows si usmyslel prosadit přepracování všech smluv podle jednotného mustru. Meadowsova vzorová smlouva je ovšem pouze virtuálním pojmem, protože ji nikdo nikdy ani nezačal připravovat. Ve svém důsledku by znamenala zrušení všech platných smluv mezi sdruženími obcí a soukromoprávními operátory, spravujícími vodní hospodářství v nejrůznějších oblastech Česka. To by se neobešlo bez zmatků a jistě ani bez zdlouhavých soudních pří. S minimální nadějí na úspěch, protože neexistuje zákon, na jehož základě by se takové smlouvy mohly rušit z „vyšší moci“.
Odkládání čtyř velkých projektů hrozí tím, že peníze určené na čerpání v tomto roce z velké části propadnou. Ve hře je půldruhé miliardy eur. Generálnímu ředitelství Regio by ostatně nevadilo, kdyby česká strana předložila jiné vodohospodářské projekty, které by nestály na partnerství veřejného a soukromého sektoru ve smlouvách typu PPP. Regio dokonce předneslo návrh, aby neprofinancovaná částka byla přesunuta na dopravní projekty. Česká strana však trvá na určení peněz na zlepšení čistoty vod a zároveň na předloženém pořadí dlouho připravovaných projektů. To samozřejmě úředníci Evropské komise akceptovat nemusejí, ale měli by pro to mít srozumitelný důvod. Ten ovšem chybí.
Výkop na politické hřiště.
Spor se vymkl z věcné roviny. Regio, ač jeho pracovníci tvrdí, že si nechalo zpracovat odbornou analýzu, nikdy nepředložilo konkrétní připomínky ke konkrétním projektům. Generální ředitel Meadows zaslal jen soupis obecných podezření, která ministr pro místní rozvoj Radko Martínek, ve vztahu k Evropské komisi šéf řídicího orgánu Fondu soudržnosti, už v květnu věcně, obsažně a hravě vyvrátil. Požadovanou věcnou protiargumentaci však ředitel Meadows Martínkovi až do konce jeho funkčního období nezaslal.
S takovým přezíráním českých problémů se ovšem Martínek nehodlal smířit. Požádal Meadowse ke svolání schůzky expertů. A jeho samotného vyzval k osobním jednáním. „Jsem připraven pana Meadowse přijmout, aby zdůvodnil stanovisko generálního ředitelství Regio a aby byly odstraněny všechny skutečné nebo domnělé překážky úspěšné implementace fondu soudržnosti,“ napsal Martínek komisařce pro regionální politiku Evropské komise Danutě Hübnerové. Vysvětlil jí, že ani Meadowsův dopis, ani jiná komunikace s pracovníky generálního ředitelství Regio neobsahuje žádný meritorní argument, který by ministerstvo coby řídicí orgán Fondu soudržnosti opravňoval k tak radikální změně závazků k žadatelům a k narušení oficiálních postupů. Anglickými překlady českých zákonů a závěry vypracované analýzy komisařce doložil, že smluvní vztahy a právní předpisy, jimiž se tyto smlouvy řídí, jsou plně kompatibilní s evropským právem, včetně požadovaného zjištění práv spotřebitelů. Vysvětlil komisařce, že postoj jí podřízených úředníků považuje za nepřijatelný a varoval ji: „Je to postup, který ohrožuje plnění vzájemných závazků Evropské komise a konkrétních subjektů v ČR, který by zbytečně mohl vrhnout špatné světlo na evropské instituce před občany České republiky.“
První nabízený termín ke schůzce ředitel Meadows nevyužil, čímž propásl příležitost srovnat problém se svým dlouhodobým protihráčem Martínkem. Až Meadows konečně přijede, určitě to nebude mít lehčí, jak dokumentuje citát z článku Petra Gandaloviče (EURO 36/2006), současného ministra: „Evropská komise není neomylný rozhodčí a je třeba skoncovat s pohodlnou praxí ústupků tam, kde je na místě postoj asertivní a sebevědomý.“ A ještě jeden Gandalovičův postoj, který nepochybně předznamená další jednání: „Pokud již nastane taková situace, jakou zažívá české vodárenství, je nutno včas a co nejdříve jeho obhajobu posunout na úroveň politickou.“
Zrod národní jednoty.
Pracovní setkání k problematice vodohospodářských projektů fondu soudržnosti 5. září na půdě Senátu leckteré účastníky překvapilo: „Poprvé za dva roky dohadování o projektech pro fond soudržnosti nešli zástupci orgánů české státní správy navzájem proti sobě,“ poznamenal náměstek hejtmana Středočeského kraje Vilém Žák. „Myslím, že jsme k tomu přispěli i my, zástupci krajů. Asociace krajů ČR podpořila ministerstvo pro místní rozvoj ve snaze schválit projekty v podobě, v jaké byly předloženy,“ dodal.
Není tajemstvím, že delegace ministerstva životního prostředí, která se v létě vypravila na jednání s Meadowsem, projevila vstřícnost k jeho vzorové smlouvě. Tím se přirozeně dostala do rozporu s Martínkovou koncepcí a bruselským úředníkům nabídla skulinu v jednotném českém postoji. Rivalita ministerstev byla posílená zvláštním právním vztahem. Resort životního prostředí připravuje projekty, ministerstvo pro místní rozvoj je řídicím orgánem fondu. Tedy něco jako dvě matky jednoho dítěte.
Na zmíněné schůzce v Senátu zástupci ministerstva pro místní rozvoj kvůli právě probíhající výměně ministrů chyběli a společnou pozici neustupovat nepodloženým tlakům z Bruselu tu překvapivě prezentoval náměstek ministra životního prostředí Tomáš Novotný. Vysvětluje: „Hledali jsme s Bruselem kompromis, ale neměl řešení. Když se ministr Martínek rozhodl držet se předložených projektů, včetně navrženého pořadí, jednoznačně jsme se k tomuto názoru přiklonili. A pomáháme hledat argumenty pro obhájení tohoto postoje.“
Sněmovní setkání působilo něco jako deklarace národní jednoty v e vodárenství. Svou podporu rázného postoje vůči nepodloženým bruselským komplikacím vyjádřil předseda Senátu Přemysl Sobotka i předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček. Šéf senátního výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí Jiří Brýdl sdělil úmysl přizvat poslanecké výbory pro životní prostředí a veřejnou správu (až budou ustaveny) ke společnému zasedání, z něhož by měla vzejít poslanecká výzva k nové vládě, aby i ona k odmítaným projektům přijala principiální postoj.
Růžová budoucnost.
V příštím programovém období bude všechno přehlednější. Zmizí dolní hranice pro velikost projektu, takže nebude třeba uměle vytvářet velké síťové projekty a o pomoc z fondu soudržnosti bude moci žádat i malá obec nebo i společnost obcí se soukromým subjektem, jehož majetková účast nepřesáhne 50 procent. O „malých“ projektech do celkové projektové výše 25 milionů eur už nebudou rozhodovat na generálním ředitelství Regio, ale přímo řídicí orgán. Tím bude v dalším období ministerstvo životního prostředí. U velkých, tedy i o těch, na něž se nedostalo v předchozím kole, zůstane vše při starém.
Výše podpory z fondu soudržnosti bude maximálně 85 procent hodnoty projektu. Čtyřmi procenty nejvíc bude moci přispět Státní fond životního prostředí a jedno procento lze získat ze státního rozpočtu. Příjemce pomoci si bude muset sám sehnat nejméně deset procent ceny projektu.
Zatímco se Česko seká s Bruselem o udělení dotací z prvního kola a zatímco správci nedávno dostavěných čistíren už koumají jak získat podporu v druhém kole na jejich rekonstrukci kvůli mezitím zvýšeným nárokům na zachytávání fosforu a dalších látek, ve sto padesáti českých vesnicích nad 2000 obyvatel si lidé poklidně žijí bez kanalizací a čistíren a nejspíš ani netuší, že nad nimi visí knuta budoucích pokut.
