Spolek se tak dopustil první vážné chyby, protože dopředu odkryl
své karty. Poslancům, kteří dostali z vedení svých stran nařízeno Křečka v
tajné volbě volit, rázem spadlo vytoužené alibi z nebe. „Pana Křečka jsem sice
volit nechtěl, ale nenechám se nikým vydírat,” znělo sněmovnou.
Přímou válku s poslanci nemůže Milion chvilek nikdy vyhrát. Tím
méně, když sám odmítá ve volbách kandidovat. To ale není nutné, jak se mnozí
zastánci „politické politiky” domnívají.
Liberální demokracie v 21. století se už zdaleka neopírá jen o
pluralismus v parlamentu, ale nutně i o pluralismus na ulici nebo třeba v
digitálním prostoru. Tyto odlišné role si však předáci Milionu chvilek nesmí
plést. Jejich hřiště je někde jinde než v parlamentu. Jakékoliv jejich výhružky
se okamžitě minou zamýšleným důsledkům. Spíše naopak. Jen zpochybní smysl
takového druhu občanského odporu.
Ten je přitom víc než potřebný. Ústavní soud sice v úterý dal
jednoznačně přednost zájmům státu před zájmy jednotlivých politiků, když potvrdil ústavnost
zákona o střetu zájmů nepřesně přezdívaného lex Babiš. Avšak na verdikt
ústavních soudců jsme čekali tři roky.
Celé tři roky mohl Andrej Babiš
vesele vyprávět, že mu opozice brání v podnikání a chce ho vyštvat z politiky,
když mu zákonem o střetu zájmů nařídila vybrat si mezi byznysem a politikou. Až
nyní jsme se z autoritativního nálezu Ústavního soudu dozvěděli najisto, že
premiér si skutečně musí vybrat a že není možné podnikat, vlastnit média, brát
dotace a zároveň řídit vládu.
Tři roky čekání na soudní výrok je
ale možné vyplnit občanským odporem, zvlášť když nesouhlas z řad parlamentní
opozice téměř není slyšet. A tento občanský odpor dosud spolek Milion chvilek
zvládal brilantně. Dostal na Letnou nejvíce lidí od roku 1989 a přilákal k
problémům premiéra Babiše pozornost světových médií.
To vše ale může snadno pohřbít jedna nepovedená výhrůžka. Spolek už se dávno stal v Česku součástí veřejné sféry a toto postavení vyžaduje jistou strategii. A tou určitě není ultimátum adresované demokraticky zvoleným poslancům: „Udělejte to a to. Jinak uvidíte”. Spolek se tím dostává na úroveň toho, co sám kritizuje. Pokud jde jeho členům skutečně o zachování svobody a demokracie v této zemi, není možné takovým způsobem útočit vůči parlamentu, který vzešel ze svobodných voleb a pokoušet se takto přímo ovlivňovat jeho rozhodování.
