V poměru mezd a cen jsme na tom nejlépe z kandidátských zemí
Union Bank of Switzerland (UBS), která pravidelně v tříletých cyklech sleduje cenovou a platovou úroveň ve velkých městech po celém světě, zařadila letos po šesti letech do svého průzkumu i Prahu. Pro ročník 2000 se jí kupodivu nepodařilo v Česku zajistit dostatek zpracovatelů údajů. Letos švýcarská banka oslovila jako tuzemského korespondenta pracovníky společnosti A&CE Global Finance, obchodníka s cennými papíry.
Ceny vyvažují mzdy.
„Ze sedmdesáti hodnocených měst skončila Praha z hlediska poměrné parity kupní síly na 44. místě,“ uvádí portfolio manager A&CE Radek Létal. „To mimo jiné znamená, že průměrný Pražan je na tom dnes nejlépe, i když s velmi těsným náskokem, ze všech obyvatel hlavních měst zemí, které v příštím roce vstoupí do Evropské unie. Bylo pokořeno jak Slovinsko (Lublaň) a Maďarsko (Budapešť), tak Slovensko (Bratislava) či Polsko (Varšava). Jiný úhel pohledu na tyto výsledky však také znamená, že si ve srovnání s průměrným obyvatelem švýcarského Curychu můžeme stále dovolit jen jednu třetinu obdobného zboží a služeb,“ konstatuje Létal.
Srovnáváme-li platy, představuje průměrný pražský jen dvanáct procent curyšského, který je nejvyšší ze všech 70 sledovaných měst. Naštěstí ceny v Praze jsou na 40 procentech švýcarské úrovně, z čehož vyplývá ona třetinová (přesně 32 procent) kupní síla průměrného pražského čistého ročního příjmu. V Lublani je průměrná mzda nominálně vyšší (zhruba osmnáct procent Curychu), ale vyšší jsou i ceny (včetně nájemného 60 procent švýcarské úrovně). To dělá ve srovnání s Curychem 31,4 procenta kupní síly. V Budapešti činí tento ukazatel 30,3, ve Varšavě 23,2 a v Bratislavě 26,2 procenta. Zhruba stejně jako Praha je na tom Lisabon na 42. místě s 37,7 procenta.
Nižší cenová úroveň než v Praze je jen v deseti městech. Z kandidátských zemí to jsou Sofie, Bratislava a Bukurešť. Nižší ceny než v Praze uvádí průzkum UBS i pro Rio de Janeiro a Buenos Aires. Vysvětlení je třeba hledat v tom, že vzestup inflace v důsledku ekonomických potíží provázela ještě silnější devalvace národních měn. Naopak ještě dráže než v Curychu je v Oslu, Hongkongu, Tokiu, New Yorku a Chicagu.
Aktuální stav.
Je třeba zdůraznit, že ambiciózní projekt švýcarské banky čelí problémům, jak pokud jde o metodiku, tak sběr dat. Pochybnost vyvolává například údaj o tom, že průměrný Moskvan je na tom z hlediska platu lépe než Pražan (13,4 procenta průměrné čisté mzdy v Curychu), když ruské zdroje uvádějí průměrný plat v zemi 250 eur. Celkově vzato jsou ale údaje UBS seriózní, bohaté, podnětné a v neposlední řadě aktuální. Tato analýza pochází z prvního čtvrtletí letošního roku. Obdobné průzkumy Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj nebo Eurostatu zachycují v nejlepším případě stav před dvěma roky.
Pokud jde o výrazné cenové rozdíly mezi Prahou a zbytkem České republiky, Radek Létal upozorňuje, že regionální disproporce se vyskytují ve větším či menším měřítku ve všech zemích světa: „Jde o tradiční disproporci hlavní město versus zbytek státu. Způsobuje ji koncentrace hlavních úřadů, finančních skupin i zahraničních turistů. Proto je analýza férově nastavena a srovnává srovnatelné údaje.“
Plné žaludky.
UBS pořizuje svá data na základě odpovědí na 140 otázek týkajících se zboží a služeb a osmi otázek o mzdách a pracovní době ve třinácti profesích. Z dílčích poznatků stojí například za pozornost, že vybraný koš 39 druhů potravinářského zboží lze v Praze pořídit za 29 procent curyšské ceny (v Berlíně za 65, ve Vídni za 76 procent). Levnější než česká metropole je ze sedmdesátky sledovaných měst už jen Buenos Aires, Kyjev a Bombaj. Naopak nejdražší potraviny jsou v Tokiu a Hongkongu – třicet procent nad Curychem.
Poněkud jiné pořadí vychází, posuzujeme-li cenu večeře ve slušné restauraci. I tady vede s téměř 100 dolary Tokio (na japonském růstu cen se podepsal kurs jenu), ale Hongkong je zhruba na úrovni Londýna nebo Kodaně (60 dolarů). Pro Prahu uvádí UBS deset dolarů, což je cena na úrovni Bombaje, Káráčí nebo Bukurešti. A také Bratislavy, tam je to jedenáct. Večeře v Lublani je o polovičku dražší, v Budapešti se za ni zaplatí dvakrát a ve Varšavě třikrát více.
Něco na sebe.
S cenami oblečení je na tom Praha v mezinárodním srovnání podobně. Poznatky UBS říkají, že soubor slušného, nikoliv však luxusního pánského oblečení (oblek, svetr, košile, džíny, pár bot) lze v Česku pořídit v přepočtu za 270 dolarů, dámské oblečení (kostým, svetr, sukně, sportovní kalhoty, pár bot) za 510 dolarů. Ještě lepší je nakupovat v Bukurešti (130 dolarů dámy, 200 páni),, a kdyby to nebylo tak daleko, tak v Bombaji, Rio de Janeiru nebo Kuala Lumpuru. Zajímavé je, že dámské oblečení je v Praze levnější než ve Varšavě, Budapešti a Lublani, ale v pánských oděvech Praha tato města předčí.
Chlebový index.
UBS neodolala a připravila Bic Mac Index porovnávající, kolik toho musí průměrný obyvatel daného města odpracovat, aby si mohl u McDonaldu dopřát oblíbenou pochoutku. „Jestliže v ekonomicky nejvyspělejších státech (USA, Japonsko) se můžete zakousnout do Bic Macu již po deseti minutách práce, v Praze si počká 42 minut. V Budapešti potřebuje o minutu a ve Varšavě o dvě minuty více, v Bratislavě padesát minut. Co je to ale proti Caracasu, kde se musí na hamburger pracovat půldruhé hodiny,“ podotýká Radek Létal.
Možná ještě zajímavější je porovnání dostupnosti úplně nejzákladnějších potravin – chleba a rýže. V Praze se na kilo chleba i rýže pracuje shodně sedmnáct minut. Ostatní středoevropské kandidátské země jsou na tom zhruba stejně. Až na Lublaň, kde se na kilo chleba pracuje 39 minut. Rýže figuruje v přehledu především proto, že v exotičtějších zemích zastupuje chleba, jehož cenové srovnání by bylo zavádějící. Většinou to funguje: v Tchaj-pej je třeba na chleba pracovat 32 minut, na rýži 12, v Caracasu 89, respektive 17 minut. Obyvatelé Bombaje si ale vydělají na chleba za 38 a na rýži až za 96 minut.
Sladká Francie.
Z hlediska počtu hodin, které je třeba na průměrnou mzdu za rok odpracovat, vede Hongkong s 2398 hodinami. Mezi 21 městy, v nichž roční fond pracovní doby převyšuje dva tisíce hodin, jsou včetně Istanbulu jen dvě evropská. Tím druhým je Budapešť. Délka pracovní doby souvisí s počtem svátků. V Hongkongu se jich slaví jen osm do roka, zdaleka nejméně ze všech sledovaných zemí. Ale v Bombaji je svátků 25 a stejně se v ní pracuje 2347 hodin za rok. Za tu dobu si Ind vydělá 3,5 procenta mzdy Švýcara, kterému stačí pracovat o 475 hodin méně. Praha je dle počtu odpracovaných hodin v horní polovině tabulky, 1946 hodin znamená 28. místo. Podobné je to se svátky, kterých máme 22 (29. místo). Nejvíc svátků – 30 do roka - mají ze sledovaných měst obyvatelé v Limě, Sao Paulu, Aténách, Barceloně a Frankfurtu. Nejméně hodin za rok, a to 1651, odpracují Pařížané.
