Národní plán zaměstnanosti
Česká republika musí čelit prudce rostoucí nezaměstnanosti. Vládní politici se zaštiťují Národním plánem zaměstnanosti, o němž hovoří jako o všeléku. Tuzemský plán je však formulován velmi vágně, jednotlivá opatření neobsahují konkrétní cesty k jejich naplnění a už vůbec neříkají, kolik to bude stát.
Národní plán zaměstnanosti, který vychází ze Směrnic pro politiku zaměstnanosti Evropské unie, se zaměřuje na podporu zaměstnatelnosti pracovní síly, vzniku nových pracovních míst, dosažení souladu mezi přípravou pracovní síly a potřebami trhu práce, zvýšení adaptability pracovní síly i zaměstnavatelů, zvýšení pružnosti trhu práce a jeho ochranu proti levné zahraniční pracovní síle, odstranění diskriminace z trhu práce, na vytvoření reformy služeb zaměstnanosti i na obsahovou a legislativní harmonizaci politiky zaměstnanosti s Evropskou unií.
Ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla by měl tuzemský Národní plán zaměstnanosti vládě předložit v průběhu měsíce dubna. V předkládací zprávě konstatuje, že základním důvodem zpracování je potřeba zastavit a zvrátit trend r ůstu nezaměstnanosti, která se v únoru vyšplhala až na 8,3 procenta a ke konci roku ministerstvo očekává 10,5 až jedenáct procent.
V předkládací zprávě se sice upozorňuje, že vzhledem k časté potřebě legislativních změn lze výrazné změny na trhu práce očekávat až v horizontu dvou let od přijetí opatření, ale to příliš nekoresponduje s nemalou ambicí, kterou si plán k lade za cíl. Totiž do tří let dostat míru nezaměstnanosti pod osm procent. V plánu sice chybí jakékoliv konkrétní vyčíslení nákladů na jednotlivá opatření, nicméně již pro tento rok bude ministerstvo práce žádat o dalších pět set milionů na aktivní politiku zaměstnanosti. A pro další roky pouze upozorňuje, že „lze př edpokládat růst výdajů na státní politiku zaměstnanosti .
Akční plán
Vláda si sice zvolila velmi náročný cíl, při tvorbě plánu se však úředníci ministerstva práce nepohybovali v neznámých vodách. Evropská unie již různé směrnice vypracovala, a proto byla prvotní inspirace tak říkajíc na stole - bylo pouze důležité včlenit do národního plánu specifika domácí ekonomiky, a tudíž i trhu práce. Rovněž členské státy EU na základě těchto směrnic vypracovaly své vlastní akční plány.
V tuzemsku se však z názvu vytratilo slůvko akční, což poměrně přesně vystihuje, že příprava plánu trvala téměř jeden rok, zatímco evropské země mají na přípravu pouze tři až čtyři měsíce. Je však velmi pozitivní, že vzniklo alespoň něco. Ovšem nel ze opomíjet, že první plán zaměstnanosti měl být hotov do konce března, pokud chce nárokovat na státním rozpočtu na příští rok nějaké prostředky. Je počátek dubna a plán ještě ani nebyl oficiálně přijat.
Národní akční plány mají být tvořeny každoročně a mají přitom sledovat alespoň střednědobou koncepci nejen politiky trhu práce, ale i celkové hospodářské politiky státu. O to je smutnější, že tato koncepce není v tuzemsku vysledovate lná. „V současnosti je velmi složité prognózovat vývoj v domácí ekonomice, proto by bylo vhodné vypracovat několik variant podle možných směrů vývoje hospodářské situace země. Národní plán zaměstnanosti by měl v první fázi respektovat alespoň jisté mantinely, ve kterých se pravděpodobně bude vývoj ekonomiky ubírat, důrazně upozorňuje Markéta Miková z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí ve srovnávací studii národních a kčních plánů zaměstnanosti.
V režii ministerských úředníků
Na samotném programu se poměrně výrazně negativně odráží, že byl zpracován výhradně úředníky ministerstva práce a sociálních věcí a až po vnitřním připomínkovém řízení bude konečná podoba předána dalším odborníkům ke konzultaci. Toho si však mi nistr Špidla zřejmě povšiml, protože navrhuje vytvořit deseti až dvanáctičlenný Výbor pro zaměstnanost, jenž bude složen ze zástupců zainteresovaných resortů na úrovni náměstků, ze dvou zástupců zaměstnavatelů a dvou zástupců odborů. Výbor pak bude mít za úkol celý program koordinovat.
Plán například vůbec nezdůrazňuje potřebu úzké součinnosti s ministerstvem financí, a to je velmi nutné pro stanovení reálného rozpočtu. Ostatně finanční požadavky jsou uvedeny sotva u poloviny opatření. Také vůbec není, poměrně alibistic ky, řečeno, kam a v jakém horizontu mají jednotlivá opatření dospět.
Chybí konkrétní číselné údaje o hrubém domácím produktu, ekonomické situaci či zaměstnanosti jednotlivých skupin (plán se pouze odvolává na proslulou Zprávu vlády o stavu české společnosti), od čeho se tedy mají odvozovat cíle? Chybí také institucionálně provázaný a programový systém regionálního rozvoje. „Ministerstvo pro místní rozvoj by se mělo podílet na uplatňování principu subsidiarity v oblasti zaměstnanosti a mělo by mít více pravomocí používat finanční i jiné motivační prvky, uvádí Markéta Miková.
U každého opatření jsou sice stanoveni nositelé úkolů, není však dáno, kdo je řídí a za splnění odpovídá. A stejně tak není jasné, jak bude probíhat vyhodnocování a kontrola. Téměř všechna opatření jsou řízena z centra a neberou příliš ohled na rozdílné sektory ani nepodporují mobilitu firem a zaměstnanců.
Národní plán je příliš úzce zaměřen pouze na samotnou oblast práce spadající pod ministerstvo práce a sociálních věcí. V evropských směrnicích je však za stěžejní bod považována spolupráce s resortem školství a ta v tuzemském pr ogramu zcela chybí. Sice formálně klade důraz na celoživotní vzdělávání a informační technologie, ale řešení těchto aspektů zcela ustoupilo do pozadí. Obzvláště k prvnímu pilíři, který se soustředí na podporu zaměstnatelnosti, by určitě mělo mi nisterstvo školství, mládeže a tělovýchovy řadu konkrétních podnětů.
Chybí schopní lidé
Evropských směrnic je devatenáct, rozdělených do čtyř základních pilířů. Český plán obsahuje při zachování pilířů celkem šestadvacet opatření (v poslední verzi jsou opatření týkající se zdravotně postižených občanů rozpracována do několika bodů a př evedena ze čtvrtého do prvního pilíře), a to tak, že k některým evropským směrnicím se vůbec nevyjadřuje, a naopak některá ustanovení navíc jsou reflexí specifické situace domácího trhu práce. Většinou však není zmíněn výchozí stav pro jed notlivé body, a tudíž se ani neříká, kam se má a v jakém časovém horizontu dospět.
Plán vyslyšel dlouholeté volání po nutnosti zvýšit minimální mzdu nad úroveň životního minima, povšiml si také nerovnováhy v odměňování a postavení v pracovní hierarchii žen a mužů. Rovněž zčásti upravuje podnikání a zaměstnáván í cizinců a v souladu s nevyhnutelným růstem nezaměstnanosti zabezpečuje organizační, personální a finanční pravomoci pro lepší fungování služeb zaměstnanosti.
Dalo by se říci, že nástroje aktivní politiky zaměstnanosti existují. „Chybí však schopné řízení těchto nástrojů a v období rostoucí nezaměstnanosti i finanční prostředky a lidský kapitál, který by dokázal stávající nástroje využít, říká autorka studie.
Co plán opomíjí
Ačkoliv i v domácím prostředím je stále naléhavějším problémem nezaměstnanost mladých lidí a absolventů škol, plán tyto problémy neřeší. V evropských směrnicích je jasně stanoven cíl nabídnout dospělému člověku bez práce nový start dříve, než uplyne jeden rok jeho nezaměstnanosti, mladému člověku do půl roku, pro každého vytvořit individuální akční plán. Nic takového není v tuzemském plánu řečeno, projekty mají řešit samotné úřady práce bez toho, že by je někdo koordinoval. V po slední verzi se objevil bod zaměřený na dlouhodobě nezaměstnané se zvláštním zřetelem na Romy, i zde je však příliš obecný.
Místo toho, aby se plán soustředil přímo na počet lidí, k nimž budou mířit aktivní opatření na zlepšení jejich zaměstnatelnosti, určuje pouze pevný podíl prostředků vydávaných na tyto nástroje.
Sociální parazitismus chce plán odstranit zvýšením minimální mzdy, a vytvořit tak motivační prostor k hledání práce. Opět však nevyčísluje finanční dopady ani počet lidí, jichž se změny mohou dotknout.
Podpora malých a středních podnikatelů se má řešit hlavně snížením daňového břemena, to je však jediné, co k tomuto bodu v plánu lze nalézt. Z evropských akčních plánů však vyplývá, že se snaží živnostníkům ulehčit i od poměrně vysokých plateb na sociální pojištění. To by zcela určitě našlo mnohem větší odezvu i v našich podmínkách, vždyť právě náklady na zaměstnance tvoří u živnostníků největší výdaje. Sociálnědemokratická vláda však tyto odvody spíše zvyšuje. Zcela vynechány jsou body o usnadnění startu a provozu podniku, tedy odstraňování byrokratických překážek. Místo toho se do školních osnov zařazuje příprava k podnikání. Dobrým nápadem je, že veřejné zakázky by měly být přednostně využívány k zajištění zaměstnanosti uchazečů o práci.
Nová pracovní místa by měla vznikat také díky zavedení podmínek pro postupné zkracování pracovní doby a pro poskytování kontraktní pracovní síly, tlaku na omezení práce přesčas. Pro práci na zkrácený pracovní úvazek by se měly zavést daňové úlevy. Plán však neuvádí, nakolik je využíván standardní pracovní úvazek.
„Čtvrtý pilíř, který se zabývá podporou rovných příležitostí všech osob, se vyznačuje poněkud vágními formulacemi. Hovoří se pouze o problému matek s dětmi a o ‚monopolních odvětvích. Vůbec nezmiňuje harmonizaci pracovního a rodinné ho života, otázky péče o závislé osoby, usnadnění návratu do práce po přerušení, například po mateřské dovolené, konstatuje Markéta Miková. Zatím se plán pokouší pouze za pomoci zmocněnce pro lidská práva zjistit rozsah a míru diskriminace a vytvořit nástroje pro její postihování.
Zákony a zákony
Jednotlivá opatření tedy z velké části neobsahují ani finanční rozvahu, ani hlubší analýzu sociálně-ekonomických důsledků. Změny jsou povětšinou legislativního rázu, a proto nelze počítat se zavedením většiny opatření dříve než kolem roku 2000.
Legislativní cíle však jsou, alespoň co se týče jejich časového horizontu, velmi ambiciózní. Nejpozději s účinností od roku 2001 by mělo být přijato zhruba osmnáct zákonů či novel stávajících úprav, měl by být reformován školský systém a daňov á politika.
Nejdůležitější se jeví novela Zákoníku práce, která by měla podle představ tvůrců plánu vejít v platnost již od pololetí příštího roku, a do konce dubna by měl být předložen návrh věcného záměru zákona o průmyslových zónách. Ještě letos m á světlo světa spatřit „Opatření na podporu zaměstnanosti osob obtížně umístitelných na trhu práce, se zřetelem na příslušníky romské komunity . V příštím roce se má rozběhnout Program restrukturalizace a revitalizace zaměstnavatelů v prům yslu nacházejících se v ekonomických nesnázích. Několik dalších právních úprav se týká zdravotně postižených občanů a jejich začleňování do pracovního života.
Bohužel z jednotlivých předpisů nevyplývá, jak konkrétně by měla ta která právní úprava napomoci k lepšímu stavu, cíle jsou pro jistotu formulovány alibisticky a nejsou nikterak vyčísleny.
O finančních nákladech také nemají tvůrci plánu ani náhodou jasno, a když už někde nějaká suma uvedena je, tak vyplývá z letošního státního rozpočtu. Alespoň se plán snaží vydobýt více prostředků na aktivní politiku zaměstnanosti, na kterou je letos určeno pouze devatenáct procent, tedy 1,44 miliardy korun, z celkové sumy na státní politiku zaměstnanosti. Od roku 2000 by se na tuto oblast mělo věnovat minimálně třicet procent.
Pro podnikatele by měla být zavedena možnost odečítat si z nákladů 1,5 procenta z celkového objemu mezd pro školení svých zaměstnanců, přebytek by měl být odváděn do nového fondu vzdělanosti.
Čas je proti nám
To, že se ministerští úředníci rozhodli zpracovat plán zaměstnanosti podle evropských směrnic, je prozatím jenom jejich dobrou vůlí. I když nejsou pro Českou republiku tyto směrnice závazné, je zřejmě lepší nechat se inspirovat tím, co moudré hlavy již vymyslely. Koneckonců autoři Národního plánu zaměstnanosti se k principům směrnic Rady Evropy hlásí, avšak snaží se je aplikovat na specifickou domácí situaci.
Je třeba nazírat na plán shovívavě, je to jeho první verze a hlavně je nutné ocenit snahu. Než vkročíme do Evropské unie, snad se naučíme vytvořit takový program, který bude odpovídat jejím náročným požadavkům. Nakolik bude tuzemský plán schopen ře šit aktuální problémy bude jisě jedním z mnoha měřítek.
