Země, kterým se podaří udržet fiskální expanzi pod kontrolou,...
Celý podtitul: Země, kterým se podaří udržet fiskální expanzi pod kontrolou, doplatí na ty více rozhazovačné
Dosavadní desetiletý vývoj eurozóny neprokázal, že by euro přineslo zúčastněným zemím rychlejší růst a větší hospodářskou prosperitu. V tomto směru se velká očekávání, která byla se společnou měnou spojená, nenaplnila. Naopak, od přijetí eura rostl HDP v zemích eurozóny v průměru pomaleji než v předchozím desetiletém období. Růst HDP, jen těsně přesahující dvě procenta ročně, byl pomalejší než ve zbytku Evropské unie nebo v USA. Také zvyšování produktivity práce zpomalilo a růst celkové produktivity faktorů klesl dokonce na polovinu oproti dvacetiletí „před eurem“. Zavádění jednotné měny mimo jiné odvedlo pozornost od potřebných strukturálních reforem a od vytváření podmínek pro lepší fungování trhů k rostoucí regulaci a k násilné „harmonizaci“, která podvazuje konkurenci myšlenek a hledání nových řešení.
Dvě skupiny zemí Shora organizovaná harmonizace nedokázala nastartovat či nahradit přirozené vzájemné slaďování ekonomik eurozóny, nenaplnil se ani předpoklad o konvergenčním přínosu společné měny. Nedošlo ke konvergenci temp růstu ani inflace. Namísto toho se uvnitř eurozóny vyprofilovaly dvě rozdílné skupiny zemí, z nichž jedna vykazovala stabilní tendenci k podprůměrné inflaci, druhá naopak měla inflaci prakticky trvale nad průměrem. Téměř polovina zemí přestala krátce po zavedení eura plnit maastrichtské inflační kritérium (například v období 2000–2006 to byly Irsko, Španělsko, Řecko, Portugalsko, Nizozemsko a Lucembursko). Tytéž země, s výjimkou Nizozemska, vykazovaly také nadprůměrná tempa růstu HDP – avšak vzhledem k vyšší inflaci jim hrozila postupná ztráta konkurenceschopnosti. Na druhém pólu eurozóny stály země jako Německo, Francie, Belgie, Rakousko – s nižší inflací, ale také s pomalým růstem HDP. Svědčí to o tom, že různé ekonomiky eurozóny by až dosud potřebovaly rozdílnou měnovou politiku. Vývoj k takzvané optimální měnové oblasti zatím zůstává v nedohlednu. Při loňských, trochu předčasných oslavách „desetiletí eura“ poukazovala řada analytiků také na to, že eurozóna ještě neprošla žádnou velkou krizí, která by prověřila její životaschopnost. Dnes, bohužel, již můžeme sledovat, jak eurozóna zápasí s finanční krizí a globální ekonomickou recesí, která zamíchá poměry těžko předvídatelným způsobem.
Hrozivý signál Na hodnocení úspěšnosti eura je stále brzy. Je třeba počkat, jak si eurozóna poradí s touto první opravdu vážnou zkouškou. Země eurozóny byly zasaženy jak prvou fází – samou finanční krizí – tak i druhou fází, tedy následnou ekonomickou recesí. Vlády reagovaly masivním naléváním peněz do ekonomiky – i když v poněkud menší míře, než se to děje v USA. Počáteční neochota ke koordinaci záchranných kroků v zájmu zachování rovné soutěže, spolu s tendencí Francie k protekcionismu, odhalila vratkost zásad, na kterých byla až dosud eurozóna – a koneckonců celá EU – vystavěna. Podemílání základních principů pokračuje: je naprosto zřejmé, že bude masivně porušen Pakt stability a růstu. Většina zemí eurozóny se zadluží vysoko nad jeho kritéria (viz Hrozivé zadlužení). Země, kterým se lépe podaří udržet fiskální expanzi pod kontrolou, doplatí na ty více rozhazovačné. Masové porušení paktu stability je snad v krizi pochopitelné, jeho rozsah je však hrozivým signálem – vždyť tento pakt měl tvořit jeden ze dvou pilířů stability eura a soudržnosti eurozóny.
Srovnání napoví
Druhým pilířem je měnová politika Evropské centrální banky (ECB). Také ECB uvolnila v reakci na krizi svou měnovou politiku, i když zatím dodržuje maastrichtskou smlouvu, která jí zakazuje přímo financovat vládní dluhy zemí eurozóny. Nesáhla (zatím?) k takzvanému „kvantitativnímu uvolňování“, tedy k přímým nákupům vládních dluhopisů. Půjčkami však podporuje jejich nákup komerčními bankami – i to je nepřímá forma podpory zadlužování vlád. Až se obnoví důvěra mezi bankami navzájem a mezi bankami a podniky, bude ECB stát před obtížným úkolem stáhnout zpět nadbytečnou likviditu a zabránit politice „vymazání“ části vládních dluhů cestou růstu inflace.
Následně bude obtížné prokázat, nakolik bylo pro země eurozóny výhodné čelit globální krizi v rámci tohoto celku, nebo zda by pro ně byly výhodou naopak samostatné měny, s kurzem schopným přirozeně absorbovat část tlaků přicházejících ze zahraničí a s vlastní měnovou politikou. Proklamacím, že nebýt eura, „zmítala by se dnes Evropa v bitvě vzájemně si konkurujících devalvací“, zatím vývoj v rámci EU 27 nijak nenasvědčuje. Více nám v budoucnu možná napoví srovnání zemí, které euro přijaly nedávno, s těmi, které dosud euro nepřijaly – ale například i srovnání naší ekonomiky s ekonomikami pobaltských zemí, jejichž možnosti tržně konformní adaptace na globální krizi jsou limitovány pevným kurzem k euru.
BOX
Hrozivé zadlužení
Evropská komise ve své poslední prognóze z května 2009 očekává růst deficitu veřejných financí v eurozóně na průměr 5,3 procenta HDP v letošním roce a na 6,5 procenta v roce 2010. Deficity vzrostou všem zemím eurozóny kromě Malty, avšak ne stejně – v devíti zemích se očekává růst deficitu o více než tři procentní body (v Irsku má v roce 2010 deficit dosáhnout 15,6 procenta HDP).
Tabulka
Rozpočtový deficit
(podíl v procentech HDP)
Oblast;2009;2010
Eurozóna;5,3;6,5
EU27;6,0;7,3
USA;12,1;14,2
Japonsko;6,7;8,7
Pramen: Evropská komise
