Stanoviska papeže Benedikta XVI. ke klimatickým změnám překvapují
Od 3. prosince 2007 probíhal v Indonésii na ostrově Bali dvanáctidenní klimatický summit, na němž téměř deset tisíc delegátů ze 192 zemí Rámcové smlouvy o klimatických změnách (UNFCCC) a současně v rámci třetí konference států Kjótského protokolu diskutovalo o tom, jak zmírnit klimatické změny a připravit se na negativní dopady, které je doprovázejí. Před rokem (12. prosince 2006) bylo zveřejněno poselství Benedikta XVI. Lidská osoba, srdce míru ke Světovému dni míru pro rok 2007, v němž papež v části Ekologie míru poprvé upozorňoval na důležité skutečnosti týkající se současného hospodaření lidstva s planetárními zdroji.
Nejen technicko-ekonomický rozvoj.
Svatý otec zdůraznil nerozlučitelné spojení mezi mírem a stvořením a mírem mezi lidmi: „Úzká spojitost mezi ekologií přírodní a humánní pomáhá chápat každým dnem tíživější problém energetických zdrojů. V těchto letech přistoupily další země s nadšením k průmyslové výrobě, což zvýšilo spotřebu energie. Tím byl odstartován běh o závod za jejími disponibilními zdroji, který v dějinách nemá obdoby.“
Podstatné je ovšem to, že se zamýšlí nad důsledky tohoto závodu a nad tím, jaké nespravedlnosti a nepřátelství vyvolají mezi národy. A definuje požadavek, aby se v rámci respektování přírody uspořádaly vztahy mezi lidmi a národy nejen na principu důstojnosti člověka, ale i na možnostech uspokojovaní jejich skutečných potřeb. Zásadní je pak jeho hodnocení současného stavu hospodaření s přírodními zdroji: „Ničení životního prostředí, jeho nemístné a egoistické využívání a násilné drancování pozemských zdrojů způsobují rány, konflikty a války právě proto, že jsou plodem nelidského pojmu rozvoje. Rozvoj, který by se omezoval na technicko-ekonomický aspekt a přehlížel morálně-náboženskou dimenzi, by totiž nebyl integrálně lidským a vedl by jednostranně k rozpoutání destruktivních schopností člověka.“
Pokračovatel Jana Pavla II.
Současná stanoviska papeže Benedikta XVI. ke klimatickým změnám a k ochraně životního prostředí překvapují. Proto je nutné připomenout dvě základní skutečnosti. Benedikt XVI. zcela zákonitě navazuje na stanoviska svého předchůdce Jana Pavla II., který zejména v encyklice Centesimus annus napsal: „Místo toho, aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha, a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody, která je jím více tyranizovaná než spravovaná.“
Nesrovnalost.
Benedikt XVI. ještě jako Joseph kardinál Ratzinger ve své knize rozhovorů s Peterem Seewaldem Křesťanství na přelomu tisíciletí konstatoval, že nejdůležitějším úkolem dneška má být taková výchova lidského rodu, aby člověk dokázal „odolat pokušení zakázaného ovoce“. Říká že, „právě člověk je zřejmou hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu. A že vnější životní znečištění, které zažíváme, je odrazem a projevem vnitřního znečištění, na něž příliš málo dbáme. Duševní sebeznečišťování člověka je nadále považováno za projev jeho práva na svobodu. V tom je nesrovnalost.“
Východisko z ekologické krize.
Nutnost uzdravení z tohoto vnitřního znečištění je dle Benedikta XVI. východiskem z ekologické krize. Ze zakotvení pojetí osobní svobody člověka v řádu stvoření (tedy v řádu přírody) jakožto hráze proti lidské libovůli a zvůli lze pochopit koncepci ekologie Benedikta XVI., která prorůstá jeho texty. Dějiny zaniklých civilizací nás neustále poučují, že pokušení hrát si na stvořitele není vlastní jen té naší. Benedikt XVI. znovu ve svém posledním poselstvím z 30. listopadu loňského roku Spe salvi (Spaseni v naději) připomíná: „Můžeme osvobodit náš život a svět od jedů a znečištění, které by mohly zničit přítomnost i budoucnost. Můžeme objevit a udržovat čistými zdroje stvoření, a tak spolu se stvořením, které nás předchází jako dar, konat to, co je správné podle jeho vnitřních nároků a cílů. Tím je uchován smysl, třebaže zdánlivě nemáme úspěch.“
Prohloubení spolupráce.
Znalost celé problematiky představuje v rovině duchovní obrovitou mozaiku, v níž jednotlivé kameny představují míru poznání a osvícení filozofů a vědců ze všech koutů planety, a to bez ohledu na náboženskou konfesi. Vytváří tím obrovitý základ, ze kterého vycházejí jeho stanoviska. Dne 17. září 2007 papež připomněl dvacáté výročí přijetí Montrealského protokolu o omezování látek, které poškozují ozonovou vrstvu. Celé toto období charakterizoval následovně: „V posledních dvou desetiletích bylo dosaženo významných výsledků ku blahu nynějších a budoucích generací, a to díky příkladné spolupráci mezinárodního společenství. Doufám, že se tato spolupráce ještě prohloubí.“
Pečlivá příprava.
Dokladem jeho pečlivé přípravy je skutečnost, že tomuto poslednímu vyjádření předcházela konference Změna klimatu a rozvoj uspořádaná Papežskou radou pro spravedlnost a mír (Justicia et Pax) v Římě, které se zúčastnili experti z 80 zemí. Papež 27. dubna 2007 vyslovil uznání jejich práci, neboť jde o iniciativu specialistů z oblasti životního prostředí, etiky, ekonomiky a politiky, která má celosvětový význam a velký dopad zejména na nejslabší sociální vrstvy. V rámci svého poselství vyslovil přání, aby byla respektovaná skutečnost, že statky přírody jsou určené všem, jak učí sociální nauka církve.
Společné dědictví.
V obdobném duchu zaznělo vystoupení arcibiskupa Celestina Miglioriho na patnáctém zasedání Komise pro udržitelný rozvoj Ekonomické a sociální rady OSN konané 10. května 2007. V projevu zdůraznil skutečnost, že Země je společným dědictvím a péče o ni je prvořadou odpovědností lidstva. Konstatoval, že globální oteplování a úsilí o nové energetické zdroje vyžadují posun „od současného modelu bezhlavé honby za ekonomickým růstem k modelu, který bere ohled na důsledky lidského jednání“. A varoval: „Pokud nyní nezačneme budovat udržitelnou ekonomiku, bude vznikat více napětí a konfliktů ohledně zdrojů. Tyto změny postihnou v první řadě nejchudší a nejslabší, ty, kteří jsou navzdory svému minimálnímu podílu na oteplování planety nejzranitelnější. Žijí především ze zemědělství, které klimatickými změnami trpí nejvíce.“ Dále uvedl: „Odpovědnost a solidarita jsou vzájemně spojené, a proto je ochrana životního prostředí projevem důvěry v osud člověka, který je nazírán z pohledu jeho růstu k obecnému dobru.“
Konzistentní politika.
Konzistentnost politiky Svatého stolce dokládá vystoupení jeho vicesekretáře pro vztahy se státy Pietra Paroliniho na 62. zasedání Valného shromáždění OSN o změnách klimatu, kterého se od 24. září 2007 v New Yorku zúčastnili zástupci 150 zemí. Velice důležitým bodem tohoto poselství Svatého stolce bylo jeho konstatování, že nejdůvěryhodnější vědecké studie potvrdily souvislost mezi lidskou činností a klimatickými změnami a jejich hodnocením. Parolini také zdůraznil, že v otázce klimatických změn je třeba se vyhnout dvěma extrémním postojům. Tomu, který radí využívat zdroje naší planety bez ohledu na důsledky a jenž označil za nezodpovědný. A tomu, který považuje za hrozbu pro Zemi pouze lidstvo, tedy nutnost jeho regulace. Za zásadní morální imperativ označil požadavek delegace Svatého stolce, „aby všichni bez výjimky byli skutečně povinní chránit životní prostředí“. V závěrečné části poselství vybídl k rychlé realizaci dohod, které již v této oblasti byly dosažené, a zdůraznil, že „pokud se naše slova nepromění v účinné a zodpovědné skutky, nepodaří se nám uniknout smutné budoucnosti“.
V rozporu s Václavem Klausem.
Z hlediska dopadu těchto oficiálních stanovisek katolické církve a nárůstu ekologického vědomí v ostatních církvích jakožto důsledku poznání křehkosti a ohrožení života na naší planetě by mělo být řešení klimatických změn pro věřící prioritou. To je však v rozporu s projevem prezidenta Václava Klause na stejné konferenci OSN, který prohlásil: „Navzdory uměle a neoprávněně vytvořené představě o velkém rozsahu probíhajících klimatických změn, bylo zvýšení globálních teplot v posledních letech, desetiletích a stoletích v historickém porovnání velmi malé.“ A dále řekl: „Jako zodpovědný politik, jako ekonom, jako autor knihy o ekonomice klimatických změn, s vědomím všech dostupných dat a argumentů, patřím k těm, kteří dospěli k závěru, že je riziko velmi malé, že jsou náklady, jak se mu vyhnout, neúnosně vysoké a že je aplikace fundamentalisticky interpretovaného principu předběžné opatrnosti chybnou strategií.“
Výklad důsledků tohoto zásadního rozdílu pojetí vědomí odpovědnosti mezi představiteli duchovní a světské moci ať si učiní každý sám.
