Přímých aktérů druhé světové války je po šesti desetiletích stále méně a mohlo by se zdát, že by se o ní a její výsledky měli zajímat především historici. Nicméně realita - jako ostatně již nejednou - nás přesvědčuje o opaku. V poslední době byla opět nastolena otázka takzvaných Benešových dekretů (EURO 10/2002). Někteří němečtí, rakouští a naposledy i maďarští politici a státníci se dožadují jejich zrušení, shledávajíce, že právě chvíle, kdy by měla být Česká republika přijata do Evropské unie, je k tomu nejpříznivější.
Zjednodušení.
Výraz Benešovy dekrety má svůj původ v Německu, odkud jej převzala prostřednictvím jazyku našich žurnalistů i čeština. Prezident Edvard Beneš je opravdu formálně vydával, což však neznamená, že byl jejich jediným „autorem“. Když se mu v roce 1940 po velkém úsilí podařilo v Londýně vytvořit takzvané prozatímní státní zřízení, bylo nutné vyřešit i legalitu právních aktů, které bude přijímat. Zvolená varianta odpovídala dané situaci: prezident republiky byl zmocněn vydávat po dobu platnosti prozatímního státního zřízení dekrety s právní silou zákonů i zákonů ústavních. Činit tak však mohl zásadně jen k návrhu vlády a každý dekret musel podepsat její předseda a ministr pověřený jeho výkonem. Podíl na obsahu dekretů měla i Státní rada, která byla třetím orgánem prozatímního státního zřízení. Šlo o poradní a kontrolní orgán, složený z reprezentantů prakticky všech politickou proudů emigrace. Na její půdě se o obsahu dekretů diskutovalo a k jejímu stanovisku se přihlíželo. Hovořit tedy o Benešových dekretech je tedy přinejmenším zjednodušující.
Prozatímní zřízení.
Nepouštějme se do diskuse o souladu tohoto řešení s ústavou z roku 1920, protože s ohledem na poměry, v nichž se republika ocitla, by neměla význam. Ostatně ani představitelé jiných států, které se nacházely v obdobné situaci, neváhali učinit stejné kroky (příkladem mohou být ordonance de Gaullova Francouzského výboru národního osvobození).
Původní představy počítaly s tím, že dekretální pravomoc prezidenta bude trvat jen po dobu existence prozatímního státního zřízení. Jenže v prvních týdnech po osvobození nemohl být zvolen parlament, a proto byla v únoru 1945 prodloužena až do doby, než se mělo sejít prozatímní Národní shromáždění. A právě v tomto období byly vydány ony dekrety, které mají někteří politici ve skutečnosti na mysli. Označovat je jako Benešovy dekrety není již vůbec na místě, protože jejich obsah byl určován vládou i Slovenskou národní radou, a ještě spíše politickými stranami. Prezident Beneš rozhodně nebyl příznivcem Němců, ale na druhé straně odmítal extrémy a řadu dekretů, které se dotýkaly jejich osudů, podepsal až po nátlaku.
Přehlédnout nelze ani rozměr lidský či osobní. Již od konce roku 1943 byl Beneš ovlivněn postupující chorobou (na konci tohoto roku utrpěl krvácení do mozku), čehož později využívaly zejména komunisté. Přitom jeho demise nepřicházela v dané chvíli v úvahu.
Souhlas mocností.
Současní kritici žádají zrušení pouze malé výseče prezidentských dekretů, konkrétně asi tuctu z nich. Jde o dekrety, jimiž byla provedena konfiskace a znárodnění majetku, odňato státní občanství osob německé a maďarské národnosti a provedena takzvaná retribuce, tedy postih válečných zločinců a domácích kolaborantů.
Šlo o opatření, v nichž se odrážela daná situace, kdy se státy a národy vypořádávaly s šokem, který způsobila válka. Proto je nelze poměřovat měřítky dneška, kdy by podobná řešení nepřicházela v úvahu. Ostatně Československo nebylo jedinou zemí, která vysídlila Němce, zabavila jim majetek a potrestala válečné zločince. Řadu obdobných kroků učinilo také například Polsko, přičemž není známo, že by vůči němu byl vzneseny požadavky obdobné jako vůči České republice.
Zrušení dekretů by však mělo vážné důsledky z hlediska mezinárodního. Je totiž historickým faktem, že odsun Němců byl proveden se souhlasem vítězných mocností, a je třeba zdůraznit, že všech. Ze stejnou logikou by pak někdo mohl vystoupit i s jinými požadavky na revizi aktů, jimiž byla řešena porážka Německa a jeho spojenců.
Domácí potíže.
Pokud by byly dekrety zrušeny, vznikly by rovněž vážné komplikace vnitrostátní. Zpochybněna by byla nejen existence některých vysokých škol, ale také například státní občanství osob, které po odstoupení Podkarpatské Rusi optovaly pro československé občanství, nároky veřejných zaměstnanců a mnoho dalších otázek, které byly řešeny prezidentskými dekrety. Ještě větší problémy by však vyvolal fakt, že dekrety byla upravena v roce 1945 činnost vlády, působnost a volby prozatímního Národního shromáždění a jiných mocenských orgánů.
Historici a státovědci, kteří na toto téma diskutují, berou zmíněná fakta v úvahu. Lze jen doufat, že obdobně se budou chovat i politici, až se začnou tímto problémem věcně zabývat v jiné atmosféře, než jaká vládne v předvolebních měsících.
