ČNB nechala Unionku akcionářům
Česká národní banka si umyla ruce a už nechce mít s Union bankou nic společného. Počkala si na výsledek vítězné arbitráže o jeden a tři čtvrtě miliardy a definitivně odebrala ostravskému peněžnímu ústavu licenci. Kupodivu však nevyužila možnosti, kterou jí dává zákon o bankách, a nenavrhla soudu likvidaci společnosti a nejmenovala likvidátora. Je to snad poprvé, kdy zkrachovalá banka zůstala pod kontrolou jejích akcionářů. Může v tom být záměr nešlapat dál v porcelánu a vyhnout se zbytečné pozornosti médií. Vždyť bankovnímu dohledu se každopádně cosi mastného leskne na kštici. Když loni UB zveřejnila své výsledky za tři kvartály, započetla do nich i spornou pohledávku vůči ČNB, dnes už soudem prohlášenou za neplatnou. Zkreslila tak zásadně účetnictví, uvedla v omyl klienty banky a bankovní dohled nijak nereagoval. Potom po dlouhých tahanicích schválila ČNB vstup Invesmartu, aby po pár měsících jeho působení zahájila řízení o odebrání licence.
Může v tom být i zkušenost, protože v případě Moravia banky soud odmítl v rozporu se zákonem o bankách likvidátora navrženého ČNB a jmenoval jiného. A může v tom být i záměr nevyostřovat spor s Invesmartem, který hrozí kvůli UB mezinárodní arbitráží.
Akcionáři mají nyní možnost na bankrotu přece jenom něco vydělat a neodejít zcela s prázdnou. Navržené soudní vyrovnání je totiž především výhodné pro ně. I když oficiální prohlášení generálního ředitele Petra Votoupala o tom, že půjde i o řešení nejvýhodnější pro klienty, také není jednoznačně nepravdivé. Samozřejmě pokud by u nás fungoval stoprocentně institut konkursů s prvotřídními kvalifikovanými správci a neúplatnými konkursními soudci, nemohl by to Votoupal tvrdit s takovou jistotou. Jenže v tomto prostředí je jistota třiceti procent nepojištěného vkladu, tak jak to předpokládá projekt vyrovnání, přece jen docela slušným vrabcem v hrsti. Za takovou jistotu není výdělek v řádu stovek milionů, možná i jedné nebo dvou miliard, o nějž se poděli akcionáři, nějak zvlášť nemravný. Nakonec i z pohledu státu jde o poměrně výhodné řešení, protože přijde jen na nějakých osm či devět miliard korun z Fondu pojištění vkladů, na částku odpovídající zhruba třetině bilanční sumy původní UB. A to je nějaký rozdíl proti Agrobance, kde výdaje státu už přesáhly bilanční sumu zkrachovalé banky či mnohonásobně větší díra do rozpočtu v případě IPB, kde se státní pomoc přinejmenším přiblíží celkové bilanční sumě a možná ji také překoná.
A tak nespokojení zůstanou jen demonstrující střadatelé, kteří mohou cítit nespravedlnost, že se s nimi zachází hůř než s kampeličkáři. Nicméně jejich ztráty nejsou příliš fatální a do voleb je daleko.
