Ikona ruské revoluce, slavný křižník, hledá nového majitele a využití. Může skončit i jako prezidentská jachta a znova se vydat na moře
Co s Aurorou? Takovouto otázku si pokládá nejen dnešní ruské námořnictvo, jemuž po dlouhá léta patřila a byla jeho emblémem a (často problematickou) chloubou, ale i nejvyšší patra ruské státní moci a samozřejmě také ruští občané, především ti starší a nejstarší, pro něž byl legendární křižník neoddiskutovatelnou svatyní sloužící ruskému ideologickému panteonu. Loď se proslavila především tím, že – přinejmenším podle legendy – právě její výstřel zahájil 25. října (podle nového kalendáře 7. listopadu) Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Té se až do roku 1927 i v sovětských oficiálních kruzích říkalo v tomto případě přesnějším slovem „převrat“. Pak Aurora zažívala doby slavné, slavnější, nejslavnější i neslavné, až se jí nakonec ruské válečné námořnictvo roku 2010 zbavilo a předalo ji námořnímu muzeu. Proto ji v současné době spravuje petrohradská obecní firma. Loď se tak periodicky ocitá (či alespoň ocitala) v hledáčku bulvárních médií, a to jako dějiště nejrůznějších soukromých dýchánků a večírků, které s revolučním odkazem legendárního křižníku věru nemají naprosto nic společného. Pro roduvěrné bolševiky, jichž ovšem v současném Rusku valem ubývá, je to zhruba totéž jako už téměř rok stará performance dívčí punkové skupiny Pussy Riot v moskevském chrámu Krista Spasitele…
Už letos v září proto místopředseda Státní dumy Sergej Železňak navrhl, že by se loď mohla stát jakousi stacionární prezidentskou jachtou, na níž by Vladimír Putin a jeho případní nástupci hostili významné státní návštěvy.
Stejný nápad měl i petrohradský klub námořních veteránů v čele s Igorem Kudrinem.
Ti jsou si podobně jako poslanec Železňak vědomi, že chudičké námořní muzeum na údržbu tak obrovitého technického exponátu nemá prostředky, a že Auroře tak hrozí, co už se jí jednou stalo – totiž že půjde ke dnu. Jak ale říká již zmiňovaný Igor Kudrin: „Zatím se ještě drží na hladině…“ Z historie Obrněný křižník Aurora se začal stavět před 115 lety v petrohradské loděnici Novoje Admiralitějstvo.
Na vodu byl spuštěn 28. dubna 1900. Své jméno získal na počest fregaty Aurora, která hrdinsky bránila dálněvýchodní Petropavlovsk-Kamčatskij uprostřed předminulého století, kdy v Černém moři zuřila krymská válka a kdy anglo-francouzská vojska zle dotírala i na ruské tichomořské přístavy. Do ruské válečné flotily byla loď zařazena roku 1903 a už o dva roky později, v červnu 1905, zasáhla do bitvy u Cušimy, pro Rusko více než tragické: v chladných pacifických vodách tu totiž ke dnu šlo skoro celé ruské válečné Tichooceánské loďstvo. Aurora měla štěstí v neštěstí: s 38 zásahy, z nichž jeden zle pocuchal i kapitánský můstek a zabil velitele lodi, kapitána 1. třídy J. R. Jegorjeva, z japonského obklíčení unikla, dostala se až do filipínské Manily a tam byla až do neslavného konce rusko-japonské války internována americkou armádou.
Přeskočme již zmiňovaný nejslavnější výkon Aurory na počátku bolševického převratu v Rusku a podívejme se, co s ní bylo dál. Od počátku roku 1932 byla školním plavidlem Baltské flotily. Zajímavá byla její úloha za sovětsko-finské „zimní“ války na přelomu let 1939 a 1940: tehdy byly z křižníku některé dělové věže sejmuty a usazeny na menší dělové čluny. Posléze se na palubu Aurory vrátily. Podobné to bylo během leningradské blokády za druhé světové války. Aurora se stala součástí obranného systému města, ale část její výzbroje byla opět z paluby sejmuta a umístěna na pevnině, zčásti dokonce jako segment protiletadlové obrany Leningradu.
Strasti matky socialistické vlasti Asi nejtěžší doby pro legendární loď začaly 30. září 1941, kdy dostala zásah pod čáru ponoru a šla ke dnu – naštěstí v mělkých příbřežních baltských vodách, takže se potopila jen zpola. Jak uvádějí sovětské prameny: „Na křižníku zůstala do konce roku 1941 dvacetičlenná posádka, která bojovala dál.“ My k tomu ovšem dodejme, že ve výzbroji v tu chvíli měla dvě menší děla a velkorážný protiletadlový kulomet. Napolo potopen zůstal křižník celkem 950 dní. Jak přiznávají až dnešní historici (v sovětské epoše to nebylo možné), většinu použitelného materiálu
z paluby i podpalubí rozkradla jak sama armáda, tak i obyvatelstvo okolních přímořských vesnic… Symbolického významu Aurory si samozřejmě byli vědomi i Němci a systematicky ji ostřelovali a bombardovali. Během oněch skoro tří let dostala celkem 1500 zásahů. Po válce byla loď odtažena do kronštadtských loděnic, kde se jí dostalo generální opravy. 17. listopadu 1948 byla Aurora přesunuta na své dnešní kotviště na Velké Něvce. Muzeum, které na palubě vzniklo, bylo v roce 1956 rozšířeno a stalo se filiálkou Ústředního muzea sovětského vojenského námořnictva. Roku 1960 po dalších menších opravách se loď stala národní historickou památkou.
A dnes?
Dnešní historie je, jak už jsme zmínili, podstatně neslavnější. Kupříkladu 6. června 2009, během známého Petrohradského ekonomického fóra, se na palubě legendárního křižníku konal večírek, který se hlavně mezi obyvateli Benátek severu dočkal ohlasu nanejvýš nepříznivého. Mezi pozvanými hosty byl kupříkladu politický představitel prezidia RF Klebanov, ministryně hospodářského rozvoje Nabiullinová a také petrohradská gubernátorka a známá spolubojovnice Vladimira Putina Valentina Matvijenková. Po obrovském skandálu bylo podobné využívání či spíše zneužívání historické válečné lodi zakázáno. V dalším roce byla Aurora rozkazem ministra obrany z ruského válečného námořnictva vyřazena a předána již zmiňovanému muzeu. Původní vojenskou posádku velení flotily rozpustilo, takže na palubě zůstali jen tři profesionální námořníci a 28 civilních zaměstnanců. Dnes už ale na lodi pracuje pouhých devět civilistů. 27. června 2012 se poslanci petrohradského zákonodárného shromáždění obrátili na vrchního velitele ozbrojených sil Ruské federace Vladimira Putina se žádostí, aby byl Auroře vrácen status lodi č. 1 ruského válečného námořnictva a aby se na ni vrátila normální vojenská posádka.
tragická monstrance Přestože definitivní rozhodnutí ještě nepadlo, je velmi pravděpodobné, že Auroře bude věnována stejná pozornost, jaké se těšil celý Petrohrad v roce 2005, kdy město slavilo třísté výročí svého založení a kdy byly hlavní historické památky obrovským nákladem restaurovány. Není divu – Petrohrad je město Putinovo a jako takové má mezi všemi ostatními ruskými městy privilegované postavení. Mohlo by se tedy docela klidně stát, že Aurora bude uvedena do provozuschopného stavu a stane se nejen stacionární, ale vskutku plovoucí prezidentskou jachtou. Myslitelné to je, protože z původního plavidla, jehož stavba započala před více než stoletím, toho zůstalo pramaličko a kupříkladu celá podmořská část křižníku byla při poslední velké rekonstrukci na počátku 80. let minulého století zcela vyměněna, stejně jako drtivá většina dalších dílů.
Nejvíc proto asi bude zarážet onen symbolický význam slavného křižníku. Ať už je to jak chce, Aurora je pro zaryté vyznavače sovětského dědictví jakousi monstrancí, jejíž význam je zasvěcenému jasný a bude ještě jasnější: Jestliže Putin právě tuto historickou loď učiní jedničkou ruského válečného námořnictva, jen tak znovu potvrdí, že z tisícileté ruské historie se hlásí k její možná nejtragičtější etapě. Té, která v minulém století nepoznamenala jen osudy stamilionů sovětských občanů, ale i vývoj značné části světa, a to ne právě pozitivně. Což není moc dobrá zpráva. l •
Aurora
Zařazení do činné služby 1903
Nejvyšší rychlost 20 uzlů
Síla palubního pancíře 38–64 mm
Výzbroj 8 děl ráže 152 mm,
24 děl ráže 75 mm,
8 děl ráže 37 mm
Počet členů posádky 578 mužů
Pokud Putin učiní z Aurory první loď ruského válečného námořnictva, přihlásí se k tragické etapě ruských dějin.
O autorovi| LIBOR DVOŘÁK, Český rozhlas 6
