JOSEF ZÁRUBA-PFFEFERMANN - Český stavitel, politik a novinář Josef Záruba-Pfeffermann byl výraznou podnikatelskou osobností přelomu 19. a 20. století. V Českých Budějovicích a Praze postavil řadu budov. K nejvýznamnějším patří Průmyslová tiskárna v Holešovicích a několik pražských vozoven.
Elektrické podniky Královského hlavního města Prahy, přímý předchůdce dnešního Dopravního podniku, vznikly 1. září 1897. Zpočátku provozovaly pouze tramvajovou trať z Prahy na Královské Vinohrady. Do roku 1907 ale převzaly vinohradský dopravní podnik, pražskou koňku a elektrické dráhy ze Smíchova do Košíř a z Libně do Vysočan, čímž se staly výhradním provozovatelem tramvajové dopravy v celé Praze.
Mohutný rozmach podniku si přitom vyžádal také výstavbu řady nových objektů, především vozoven. Dvě největší měly vzniknout u letenské vodárny a vedle Vinohradských hřbitovů. Ani jedna z nich ale nakonec postavena nebyla a obě se posunuly o notný kus dál – do Střešovic a Strašnic.
Stavba strašnické vozovny (dnes nejstarší funkční tramvajové vozovny v Čechách) začala již 25. října 1907 a trvala pouhý jeden rok. Autorem projektu byl známý český stavitel Josef Záruba-Pfeffermann.
Jihočeský žralok
Josef Pfeffermann (příjmení Záruba začal používat až počátkem 20. století) se narodil roku 1869 v Praze. Po studiích na pražské technice nastoupil do projekční kanceláře architekta Eduarda Sochora, kde se podílel na plánech několika průmyslových staveb. Jednou z nich byl například Hanácký pivovar v Olomouci. Klíčovým pro jeho další kariéru se však stal teprve rok 1898. Tehdy opustil Prahu a s podporou známého jihočeského politika Augusta Zátky začal samostatně podnikat v Českých Budějovicích.
Brzy se stal nejvýznamnějším stavitelem ve městě. Vybudoval zde například rolnickou školu, budovu České kupecké továrny na sáčky a kartáče či novou tužkárnu. Oblast působnosti později rozšířil i na další jihočeská města (například Vodňany) a jeho firma se rychle rozrůstala.
Pod nadvládou elektřiny
Počátkem 20. století začal Pfeffermann stavět také v Praze. Nejvýznamnější zakázku přitom získal od již zmíněných Elektrických podniků, pro které postupně vybudoval vozovny ve Strašnicích, Střešovicích, na Smíchově a v Košířích.
Stavby to byly moderní a všechny měly stejné konstrukční prvky. Hlavní část tvořila trojlodní budova s dřevěnou střešní konstrukcí a dvěma středními sloupy v každé lodi. Lišila se pouze velikost a počet kolejí. Zatímco ve Strašnicích, Střešovicích a Košířích bylo kolejí patnáct, na Smíchově byl kvůli omezenému pozemku počet redukován na sedm.
Všechny vozovny fungovaly až do roku 1937, kdy vzniklo nové moderní stanoviště tramvají v Motole. Jeho uvedení do provozu nemělo vliv pouze na objekt ve Strašnicích. Z ostatních se staly opravny trolejbusů a sklady. Střešovická vozovna slouží od roku 1992 jako Muzeum městské hromadné dopravy.
JOSEF ZÁRUBA-PFEFFERMANN
(1869-1938)
Český stavební inženýr a podnikatel Josef Záruba-Pfef-
fermann se narodil 12. března 1869 v Praze. Po studiích na pražské technice praktikoval u Eduarda Sochora a roku 1898 začal samostatně podnikat v Českých Budějovicích. V jižních Čechách postavil řadu staveb, počátkem 20. století se ale přesunul do Prahy, kde vybudoval tramvajové vozovny ve Strašnicích, Střešovicích, na Smíchově a v Košířích. Po roce 1918 se pak podílel i na výstavbě několika výzkumných ústavů, kadetní školy a Průmyslové tiskárny v Holešovicích. Zemřel 24. května 1938 ve věku šedesáti devíti let.
Pfeffermann Zárubou
V Praze se Pfeffermann začal aktivně zajímat také o politiku. Pravidelnými sloupky přispíval do magazínu Čas (periodika realistické strany) a podepisoval se jako Záruba. Později tento pseudonym odtajnil a stal se Zárubou-Pfeffermannem.
Jako stavební expert a národohospodář prý poměrně přesně dopředu odhadl délku trvání první světové války. Znal ekonomiky zúčastněných zemí a předpověděl, jak dlouho budou schopny zásobovat své armády. V Evropě se věřilo na „blitzkrieg“ (válku s rychlým koncem), Záruba-Pfeffermann ale tuto teorii popíral. Traduje se dokonce, že na základě jeho propočtu odešel roku 1914 Tomáš Garrigue Masaryk do ciziny.
Pražský stavitel ho ale nenásledoval. Rozhodl se zapojit do odboje v Čechách a vstoupil do tajné zpravodajské skupiny Maffie, kterou řídili Edvard Beneš a Přemysl Šámal. Koncem války navíc zabránil také výstavbě nesmyslně velké vodní nádrže u Zbraslavi, která mohla ohrozit hlavní město.
Ústavy i tiskárna
Již roku 1912 se Záruba-Pfeffermann natrvalo usadil v Praze (bydlel ve Školské ulici v Bubenči). Po skončení první světové války roku 1918 tedy mohl plynule navázat na předchozí podnikatelské aktivity.
Začal spolupracovat s Ústředním spolkem československého průmyslu cukrovarnického, pro který navrhl a postavil areál výzkumného ústavu v Cukrovarnické ulici. Vybudoval výzkumný ústav zemědělský v Praze-Dejvicích i Kadetní školu na Mariánských hradbách.
Jeho firma „Ing. Jos. Záruba-Pfeffermann, podnikatelství staveb“ se pak podílela i na stavbě Průmyslové tiskárny v Holešovicích. V Dobrovského ulici vznikla třípatrová hlavní budova s továrnou a čtyřpatrová kancelářská stavba. V továrně byla umístěna tiskárna a oddělení reprodukce, litografická tiskárna s přípravnou tiskových kamenů, ofset i ocelotisk. Pracovalo se zde již od roku 1922, kdy ještě nebyla hotové ani schodiště. Pravidelný provoz pak začal roku 1923.
V otcových stopách
Roku 1938 Josef Záruba-Pfeffermann zemřel a vedení podniku převzali jeho synové Quido a Libor. Stavební firma fungovala až do roku 1948, kdy byla začleněna do národního podniku Konstruktiva (nyní Konstruktiva Konsit, a. s.).
Zárubovi synové ale na stavitelství nezanevřeli ani za dob socialismu. Starší Quido (1899-1993) se specializoval na problematiku sesuvů svahů a jejich stabilitu. Založil československou inženýrskou geologii a dotáhl to až na profesora ČVUT.
Mladší Libor (1909-2005) se věnoval hlavně budování přehrad a malých vodních elektráren. V 50. letech minulého století se podílel například na výstavbách přehrad Slapy a Orlík a navrhl elektrárny v Modřanech a na Štvanici. Za celoživotní dílo dostal roku 2004 od primátora Prahy Pavla Béma stříbrnou medaili.
