Národ pivařů mění zvyky, místo na točené se chodí pro láhev polského do diskontu
Na tuzemském pivním trhu válčí konkurenti běžnými zbraněmi i různými podpásovkami. Spoustu nábojů prostřílejí v reklamách, předhánějí se v novinkách, fikaně se přetahují o hospodské. Někdy se postaví na stráž proti europivu. Výjimečně zvolí i těžší kalibr – jako při akci nazvané Tetrahop, která spustila bitvu proti chemii v českém pivu. Letos ale přirozené soupeře spojil boj proti společnému nepříteli. Tím se stala vyšší spotřební daň, kterou vláda národní nápoj zatížila v rámci úsporného balíčku.
Ukazuje se, že čtyřicet haléřů, o které od Nového roku povýšil odvod na jeden půllitr, vybílenou státní kasu nespasí. Ale také nezlikviduje pivovary, ani ty malé, čímž strašili jejich představitelé. Všichni výrobci si o třetinu vyšší spotřební daň přičetli k prodejní ceně a pivo vaří dál. Jen s tím rozdílem, že někdo ho prodá víc a někdo méně. Ke smůle státního rozpočtu si pivaři dávají méně půllitrů od největších hráčů, tedy i největších nositelů daní. Tento rok si jich konzumenti odpustí ještě víc než loni. Šéfovi státních financí Miroslavu Kalouskovi nemůže dělat radost, že Češi stále víc pijí značky některých malých pivovarů, které mají daňovou úlevu. Malé pivovary deficit veřejných financí nenakrmí, byť by byly díky udržování tradice sebepopulárnější.
Pivaři jsou většinou i řidiči, jejichž peněženky stát vysává pomalu nejdražším benzinem a naftou v Evropě. Vysoká spotřební daň na pohonné hmoty neplní rozpočet zdaleka tak, jak se očekávalo. A neplní ho ani desátky odváděné z pivního moku. Zato ještě víc otřásají českou pivní kulturou a přispívají k tomu, že pivařská veřejnost se polarizuje. Ve vyhlášených pivnicích si bez rezervace není kam sednout. Na druhé straně Češi přicházejí stále víc na chuť podřadným pivům, které si nadnárodní obchodní řetězce nechávají vařit v Polsku.
Finanční situace některých domácností vede k tomu, že národ pivařů odhazuje hrdost. Na pivo chodí místo do hospod stále častěji do diskontů a supermarketů. Místo jedné točené desítky za dvacku se tam dají pořídit i čtyři lahváče. Lidé s hlubokými kapsami nemají co řešit. Navíc když přechod od europiv k čemusi skrytému pod privátní značkou řetězců už někdy neznamená ani valný rozdíl v kvalitě. Tuzemští pivovarníci, kteří nejvíc pociťují menší žízeň konzumentů, si za to mohou sami. Fajnšmekři se už nechtějí opíjet rychle a co nejlevněji vyrobenými pivy, jen aby se sládci vešli do přiškrcovaných nákladů a akcionáři byli spokojeni s výdělkem. Dřívější pivařská tabu se každopádně uvolňují. Češi berou na milost svůj oblíbený mok v „petkách“. Logisticky jsou přece praktické pro výrobce i konzumenty, pochvalují si svorně. Předsudky proti pivu v plastu prolomili mladí lidé, vždyť umělohmotné láhve je doprovázejí od prvních chvil života.
Určitě by ale bylo předčasné pohřbívat českou pivní kulturu. Jejich pěstitelů je mezi pivovarníky a spotřebiteli stále dost. Je přitom pozoruhodné, jak se rozcházejí chutě laiků a odborníků. Soutěže, které obě strany vyhlašují, jako by probíhaly v jiné zemi. Snad jenom Bernard letos uspěl na obou frontách. Bodoval u odborných degustátorů, u nichž jinak vyhrály na celé čáře velké pivovary, zatímco v anketě pivařů vítězili menší výrobci.
Tuzemské zákazníky by si měli pivovarníci hýčkat. Vždycky na nich budou závislí a trend ve vývoji exportu jim to jen připomíná. V předchozích letech rostl vývoz stále pomaleji. Předloni představoval necelou pětinu z celkového výstavu, v minulém roce export poklesl o víc než deset procent. A podobně se zmenšuje i letos. Zato kvete přeshraniční nákupní turistika. Díky silné koruně se lidem z pohraničí vyplatí zajet si pro basy s lahvovou Plzní do Německa. Ušetří na pivu a ještě vydělají, když láhve vrátí doma. Zálohy na ně jsou u našich sousedů asi o třetinu nižší, u přepravek zhruba o polovinu. Že těmito obchody přichází státní rozpočet o příjmy ze spotřební daně a DPH? V porovnání s tím, o kolik se připravuje přepálenými daněmi na pivo a naftu, jsou to přece jenom kapky.
