Lesy České republiky nemusejí kvůli kůrovci kácet rozsáhlé holiny, říká vedoucí odboru lesního hospodářství a ochrany přírody LČR Ladislav Půlpán.
Foto: ČTK
Jakým způsobem se s kůrovcem v posledních letech vypořádaly Lesy České republiky?
Lesy České republiky trvale uplatňují systém ochrany lesa proti kůrovcům založený na prevenci. To znamená především včasné odstraňování pro kůrovce atraktivních polomů a kůrovcem napadených stojících stromů. To vše je doplněno množstvím lapáků a lapačů, které kůrovce chytají a brání tak jeho přemnožení. Po orkánu Kyrill v roce 2007, který pro Lesy České republiky představoval šest milionů metrů krychlových polomového dříví, tedy 75 procent obvyklé roční těžby, a vichřicích Emma a Ivan v následujícím roce došlo k navýšení objemu kůrovcem napadených stromů, nicméně následná obranná opatření jej rychle vrací do normálu. Znamená to, že nikde nevznikají rozsáhlé holiny v důsledku kůrovcových těžeb a nepřetěžuje se plánovaný objem.
Jedním z největších ohnisek kůrovce byly před časem lesy na Opavsku. Proč právě tam, a proč ho bylo i s použitím všech prostředků tak těžké zvládnout?
Ano, tato oblast je velmi problematická, neboť zde se potkává, na rozdíl od zbytku republiky, více škodlivých činitelů a škůdců. Stromy jsou zde oslabovány václavkou a suchem, současně se zde vyskytuje jinde vzácný lýkožrout severský, který vyžaduje odlišné postupy ochrany lesa – například se obtížně odchytává do lapacích zařízení. Vzhledem k tomu, že se poprvé přemnožil až v 90. letech minulého století, nebyly s ním velké zkušenosti. Nalezení správných postupů ochrany proto trvalo déle. V současnosti jsme již tyto postupy nalezli a dokážeme jej držet v rozumných mezích, i když v teplých letech bude zlobit trvale. V nejvíce ohrožených oblastech proto v nových porostech výrazně měníme dřevinnou skladbu ve prospěch listnáčů a soustředíme se na jeho tlumení v dospělých porostech tak, aby tato přeměna mohla být v maximální míře plánovitá.
Jaké řešení byste na Šumavě doporučoval vy?
Jednoznačně asanaci napadených stromů v kombinaci s maximálním počtem lapáků a lapačů. Jedině tak je možné současnou kalamitu zastavit, pokud chceme mít v národním parku živé dospělé lesy. Jiných dřevin je na Šumavě minimum – můžeme diskutovat nad tím, proč to tak je, ale to nic nezmění. Dospělé lesy patří k charakteru Šumavy – ne nadarmo se jí říká Zelená střecha Evropy – a bez nich si místní krajinu ani představit neumím. Zastavení kalamity povede k výraznému snížení těžeb a návratu do normálu. Současný objem těžeb a odumírání lesů v bezzásahových zónách několikanásobně převyšuje přírůst. Ochrana lesa proti kůrovcům totiž těžby nezvyšuje, ale naopak jim brání.
Šíření kůrovce není podle vědců ani tak problém přirozených horských smrčin, kam patří, ale spíše umělých smrkových monokultur v nižších polohách. Neměla by přeměna hospodářských lesů na odolnější smíšené porosty probíhat rychleji?
Co se týče přeměn – průměrné stáří porostu v době jeho obnovy je 115 let. Pokud bychom obnovu zrychlili, znamenalo by to zúžení věkové struktury, a tím i do budoucna labilnější porosty. Současně by to znamenalo podstatné navýšení těžeb a to nechceme. Od dob Marie Terezie se snažíme netěžit více, než v lese vyroste. A zásadní změna této filozofie by
nebyla moc šťastná.
