Pro české firmy je jednodušší prodávat zahraniční značky
Pouze dva Čechy mezi více než dvěma stovkami jmen návrhářů najdeme na rozsáhlé výstavě sbírky designového nábytku v Berlíně, která probíhá v těchto dnech a zachycuje vývoj návrhů za posledních 200 let. Jsou jimi designéři Vlastislav Hofman, který tvořil na počátku 20. století, a Bořek Šípek. Z českých společností vyrábějících tento nábytek není v Berlíně ani jedna. Trochu tristní statistika pro zemi, jež se chlubí zlatými českými ručičkami a z níž pochází první sériově vyráběná židle z poloviny 19. století. Výrobek manufaktury bratří Thonetů v Bystřici pod Hostýnem přitom tehdy obletěl celý svět.
Moc malý.
Důvodů, proč se současný český designový nábytek zatím na zahraničních trzích příliš neprosazuje, je několik. „Hlavním problémem je velikost trhu. Ten český je malý na to, aby se zde jakýkoli produkt vyvíjel, pokud nemá dostatečnou možnost odbytu,“ říká David Řezníček, ředitel švýcarské společnosti Vitra pro Česko a střední Evropu. To je v našich podmínkách poměrně složité, protože nákup designového nábytku má stále punc exkluzivity. Roli hraje také ekonomické hledisko. Průmyslový design je přímo úměrný hospodářské vyspělosti země. Proto za něj utrácejí nejvíce nejbohatší země jako Švýcarsko, Německo, Švédsko a Japonsko. Nevýhodou takového nábytku je skutečnost, že jeho vývoj trvá několik let. „Tento obor nelze dělat na koleně, není možné vyrábět designový nábytek v garáži. Musíte nakoupit technologii a mít strojní zařízení na určité úrovni,“ vysvětluje Jan Lexa, spolumajitel společnosti Fast, která se specializuje na vývoj a výrobu českého designového nábytku. Situaci v oboru popisuje Lenka Žižková v knize Český interiér a design 1989-1999: „S privatizací se očekávaly změny, které náš nábytkářský průmysl přiblíží alespoň evropskému průměru. Až na několik výjimek se však tak nestalo. Velké výrobní giganty, nenacházející v době transformace celého hospodářství potřebný množstevní odbyt, vázaný na hromadnou výrobu, se nakonec obrátily k zahraničí. Důvodem neúspěchu byla také nedostatečná informovanost a minimální reklama, jejíž význam a účinnost firmy, odchované předchozím socialistickým obdobím, nechápaly nebo na ni neměly dostatečné finanční prostředky.“
Ztráta identity.
Velcí výrobci přijali většinou importovaný design a s ním distribuci výrobků prostřednictvím zahraničních obchodních značek. Tím si samozřejmě práci zjednodušili. „Je to stejné, jako když chce někdo pracovat v módě. Může buď sám začít navrhovat modely, nebo si otevřít butik Versace. Ve druhém případě nabízí zavedenou značku, hotové modely, má k dispozici propagační materiály. Zbývá jen zařídit pěkný obchod, sehnat správné klienty a prodat. Pokud se člověk pustí do návrhů sám, musí zhotovit výrobek, zaplatit jeho vývoj, nafotit ho, zajistit propagaci značce, a teprve potom prodat. To vše je velmi náročná práce,“ říká Jan Lexa. Naštěstí si ale někteří výrobci začali uvědomovat, že přejímáním zahraničních značek přicházejí o identitu vlastní firmy. Proto začali spolupracovat s českými designéry. Odborníci oceňují Bořka Šípka, který mladým designérům zprostředkoval kontakt se zahraniční scénou. Dnes jsou v povědomí široké veřejnosti jména jako Michal Froněk, Jiří Němeček nebo Bára Škorpilová, kteří patří mezi Šípkovy studenty. „Všichni působí na vysokých školách a učí studenty o designu přemýšlet. Proto se situace zlepšuje,“ uvádí David Řezníček. Důkazem toho je řada nábytkářských firem, které s designéry spolupracují. Patří mezi ně kromě již zmíněné firmy Fast také Techo, Donlič interiér, Cotto, Exner, MM Interier, Le Bon, Tunnel, Hotový interiér a další.
Těžký život Čechů.
„Vystudovali jsme s manželkou architekturu a po revoluci jsme se postavili na vlastní nohy. Začali jsme dělat návrhy interiérů. Získali jsme zajímavé zakázky, jako například delegaci Evropského společenství v Praze nebo byty diplomatů,“ vypráví Lexa. V roce 1999 založili společně s manželkou Janou firmu Fast, jednu z mála českých nábytkářských firem, která v sobě spojuje část designérskou i výrobní. Společnost má své sídlo na Moravě a zaměstnává kolem padesáti lidí. Designový nábytek firmy Fast, který navrhují manželé Lexovi, se dostal do Německa, Belgie, Švýcarska a Jihoafrické republiky. Lexa říká, že se do podnikání vrhl s entuziasmem a netušil, co to obnáší. „Po revoluci byly daleko nižší mzdové náklady, levnější byly i ostatní vstupy jako energie a suroviny,“ vysvětluje.
Jak těžké je pro českého designéra prosadit se v zahraničí? „Kdysi jsem četl rozhovor s jedním českým fotografem, který se uchytil v Americe. Hovořil o svých začátcích a tvrdil, že kdyby pocházel například z Francie, měl by o hodně lepší vstupní pozici než z neznámé České republiky. Mám pocit, že to platí v designu. Stejné je to také v módě. Zeptejte se českého návrháře, jaké má možnosti uplatnit se na světovém trhu,“ dodává Lexa.