Soukromé vojenské společnosti komplikují snahu USA o nastolení pořádku
Spojenecké operace v Afghánistánu i Iráku provází pozoruhodný paradox. V obou případech je jedním z hlavních deklarovaných cílů snaha vytvořit monopol státu na legitimní násilí v podobě jednotné armády. Ta má jednak nahradit různé soukromé bojůvky a formace, které jsou zdrojem vnitřních konfliktů, a jednak poskytnout novým politickým elitám prostředek, o nějž se budou moci opřít. Taková úvaha nepostrádá logiku. Paradoxem však je, že ji spolu se západními armádami uvádějí do praxe soukromé vojenské společnosti, které plní stále důležitější úkoly. Nárůst významu soukromých vojenských společností však představuje i zcela specifický problém. Jakými pravidly se řídí jejich působení v konfliktech a kdo je má vymáhat?
Nepostradatelné společnosti.
V dnešní době mají soukromé vojenské společnosti jen v Iráku asi 160 tisíc zaměstnanců pocházejících nejen z USA a Velké Británie, ale také z Jižní Afriky, Nepálu či Fidži. Nejlepším dokladem jejich nepostradatelnosti pro celou operaci je fakt, že toto číslo přesahuje počet amerických vojáků v Iráku. Soukromí kontraktoři se starají o zásobování spojeneckých vojáků, provozování základen či výcvik jednotek irácké armády a policie. Zároveň ale také zajišťují pomocí zbraní bezpečnost osob a institucí. Nejen v soukromé sféře, kde by si je při kolapsu státu najímali jednotlivci či firmy. Soukromé vojenské společnosti totiž poskytují bezpečnost státu samotnému.
Akce Blackwateru.
Jedna taková bezpečnostní operace vedla k tomu, že se soukromé vojenské společnosti a pravidla jejich působení staly předmětem veřejné diskuse především v USA. V polovině září loňského roku zabili zaměstnanci americké společnosti Blackwater při průjezdu centrem Bagdádu sedmnáct lidí. I na irácké poměry to byla příliš velká mela, než aby zůstala bez povšimnutí. Blackwater, který je v Iráku navzdory masivní americké vojenské přítomnosti poskytovatelem bezpečnostních služeb pro americké diplomaty včetně ambasadora, se hájil tím, že diplomatický konvoj byl napaden útočníky a jeho zaměstnanci jej pouze hrdinně bránili. Brzy ovšem vyšlo najevo, že střelci z Blackwateru nechránili konvoj před napadením teroristy, ale v podstatě zpanikařili a na rušné křižovatce začali střílet na všechno, co se hýbalo. Irácká vláda v návalu rozhořčení vyhlásila, že chce, aby Blackwater opustil zemi. A to byla potíž.
Ohrožená diplomatická přítomnost.
Kdyby se to stalo, alespoň dočasně by se de facto zhroutila diplomatická přítomnost USA v Iráku. Několik dní po zářijovém fiasku komentovala mluvčí americké ambasády situaci těmito slovy: „Blackwater v současnosti nevykonává žádné aktivity, my (diplomatický personál) se nyní nijak nepohybujeme.“ Ministerstvo zahraničí USA spojilo bezpečnost diplomatů s Blackwaterem v srpnu 2003, kdy s ním bez výběrového řízení uzavřelo první kontrakt. V následujících dvou letech se hodnota zakázky s neomezenou dobou trvání a mezitím rozšířené i na aktivity mimo Irák vyšplhala na téměř půl miliardy dolarů. V červnu 2006 ministerstvo uzavřelo novou smlouvu na ochranu po celém světě s Blackwaterem a s dalšími dvěma společnostmi - DynCorp a Triple Canopy - v hodnotě 1,2 miliardy dolarů pro každou z nich.
Právní vakuum.
Požadavek irácké vlády však nenarazil pouze na praktický problém zajištění bezpečnosti amerických diplomatů. Navzdory deklarované fikci o vlastní suverenitě se totiž ukázalo, že irácká vláda je ve vztahu k soukromým vojenským společnostem bezzubá i po právní stránce. Vzhledem k tomu, že se tyto společnosti pohybují především v oblastech, kde vláda zákona a mechanismy jeho vymáhání neexistují nebo jsou hluboce otřesené, není to až takové překvapení. V iráckém případě byl navíc problém prohlouben rozhodnutím šéfa Prozatímní koaliční správy Paula Bremera. Ten vydal těsně před jejím rozpuštěním na konci června 2004 nařízení, podle něhož se na soukromé kontraktory pracující pro koalici nevztahuje irácké právo.
Důsledky imunity.
Důsledkem imunity byly vcelku pochopitelně další incidenty, kdy se pracovníci soukromých vojenských společností beztrestně dopouštěli činů, za něž by v jakémkoli normálním státě byli stíhaní. Málo se například ví o tom, že mnozí z těch, kdo se podíleli na nelidském zacházení se zadrženými ve věznici Abú Grajb, byli zaměstnanci soukromých vojenských společností. Na rozdíl od amerických vojáků však nebyli nijak potrestáni, a dokonce ani vyšetřováni. Takový případ ostatně od začátku války v Iráku neexistuje ani jeden, což jen potvrzuje, že se na soukromé vojenské společnosti nevztahují žádná pravidla.
Právní vakuum nevadí pouze irácké vládě, která na konci loňského října konečně přijala návrh zákona, jenž ruší platnost Bremerova nařízení. Příslušníci nejen americké, ale i britské armády v mnoha ohledech kriticky závislí na službách soukromých dodavatelů si již dlouho stěžují na to, že nezodpovědné chování vojenských společností podkopává jejich úsilí stabilizovat bezpečnostní situaci. Nepotrestané zločiny i pouhá arogance kontraktorů jen dále posilují nechuť vůči koalici a podporují touhu po odplatě, která často směřuje na armádu, nikoli na soukromé společnosti.
Jasná pravidla v nedohlednu.
Volání armády bylo částečně vyslyšeno na podzim 2006. Nepatrná změna rozšířila platnost amerického vojenského zákoníku i na soukromé kontraktory pracující pro USA. Ti by tak mohli být stíháni v rámci systému vojenské justice. Pentagon ovšem změnu zákona v podstatě ignoroval a nevydal ani pokyny, jak ji interpretovat, ani potřebná prováděcí nařízení. Po zářijovém incidentu Sněmovna reprezentantů přijala návrh zákona, který by umožnil stíhání soukromých válečníků v rámci normálního trestního práva. Podobný návrh předložil v Senátu i jeden z předních demokratických uchazečů o úřad prezidenta Barack Obama. Celý proces však zatím provázejí spory o to, která pravidla (vojenská, nebo civilní) se mají vztahovat na koho (například, zda je rozdíl, když kontraktoři pracují pro ministerstvo obrany, nebo ministerstvo zahraničí). Do celé věci se masivně vložili lobbisté vojenských společností s cílem záležitost dále komplikovat a zabránit ustanovení jasných pravidel.
Prozatímní řešení.
Aktivitou nijak nehýří ani administrativa prezidenta George Bushe. Důvodů je hned několik. Soukromé vojenské společnosti jsou politicky napojené především na Republikánskou stranu. Administrativa je ideologicky silně založená proti jakýmkoli regulacím. Především však využívání soukromých vojenských společností dále výrazně posiluje exekutivu. Umožňuje jí vyhýbat se kontrole Kongresu, nemusí zdůvodňovat politicky nepopulární nasazení většího počtu vojáků, mrtví kontraktoři se neobjevují v oficiálních statistikách a v případě nouze je možné nechat je v bryndě, aniž by to mělo politické následky.
Prozatímním řešením v Iráku je dohoda z prosince 2007 mezi americkou armádou a ambasádou. Podle ní bude mít armáda alespoň informace o pohybu diplomatických konvojů pod ochranou soukromých společností. Zároveň byla vymezena pravidla, jaký mají mít jejich zaměstnanci výcvik a za jakých okolností mohou použít zbraně. Dohoda však neřeší klíčovou otázku právní odpovědnosti kontraktorů.
Nic nového.
I když Kongres vymezí pravidla pro jejich působení, budou se vztahovat jen na americké operace. Soukromé vojenské společnosti však dnes zdaleka nejsou výhradně americkým fenomén v Iráku. Firmy ze všech světadílů se od začátku devadesátých let účastnily nebo účastní vojenských konfliktů v Afghánistánu, Angole, Alžírsku, Kolumbii, Kongu, Indonésii, Libérii, Papuy-Nové Guineje, Sierra Leone či Východním Timoru. Mezinárodní právo se sice zmiňuje o žoldácích, ale jejich definice je nejasná. Otázkou zůstává, jak toto právo vymáhat v nefunkčních státech.
Soukromé vojenské společnosti nejsou ničím novým pod sluncem. O žoldnéřích a jejich rozkladném vlivu na italské republiky psal v době renesance nejen Niccolo Machiavelli. Z historického hlediska je výjimečný spíše monopol státu na legitimní násilí. Snaha vybudovat takový monopol v Iráku a Afghánistánu má smysl. Byla by však úspěšnější a důvěryhodnější, kdyby se na ní vydatně nepodílely soukromé vojenské společnosti, na něž se nevztahují žádná pravidla.
