Pusťte se do dětí, soudružky a soudruzi

Proč se nyní rodí o polovinu méně dětí než v sedmdesátých letech?

Předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa (KSČ) přijalo desátého května 1966 usnesení o vytvoření pracovní skupiny pro přípravu „uceleného ideového sociálně ekonomického programu podpory rodin s dětmi“. Do čela skupiny byl postaven tehdy sedmatřicetiletý náměstek ministra financí Leopold Lér. Ten měl za sebou i před sebou výbornou kariéru. Už jako pětatřicetiletého, na tehdejší poměry velmi mladého, si ho v roce 1962 „vytáhl“ ministr financí Julius Ďuriš jako svého náměstka. V roce 1968 se stal Leopold Lér ministrem financí české vlády a od roku 1973 byl stejné funkci ve federální vládě. Až do roku 1985, kdy z čelných politických postů odešel. Přesněji řečeno „byl odejit“.
Sám o tom nechtěl pro týdeník EURO mluvit, ale Lubomír Štrougal, v sedmdesátých a osmdesátých letech předseda československé vlády, to přičítá tomu, že se Leopold Lér v roce 1977 jako jediný z adeptů nebál přijmout funkci předsedy Vládního výboru pro otázky plánovitého řízení národního hospodářství. „Tam si Leoš nadělal nepřátele. Změny, které by chtěl udělat, například co se týče cen, tvrdě narážely u levice, omezovaly vliv Státní plánovací komise. A myslím, že narážel i na vlastním ministerstvu, kde lidé také nechtěli, aby jim někdo boural zažité mechanismy,“ říká Lubomír Štrougal, který byl z veřejného života „odejit“ tři roky po Leopoldu Lérovi.

Finanční jádro.

Pracovní skupina sestávala z úředníků několika věcně příslušných ministerstev, odborářů, demografů, vědců, výzkumníků, svazu žen a samozřejmě i představitelů ÚV KSČ a ÚV KSS (Komunistické strany Slovenska). Jádro tvořili Lérovi spolupracovníci z ministerstva financí, které bylo zpočátku gestorem populační politiky prostě proto, že šlo o „prachy“. Ministerstvo práce a sociálních věcí vzniklo až o dva roky později – v roce 1968.
Jak vzpomíná tehdejší pracovnice odboru životní úrovně, peněžního oběhu a systemizace Ministerstva financí ČSSR Zdeňka Valouchová, aktivně se práce komise účastnil například lékař Jiří Dunovský, tehdy zastupující ministerstvo zdravotnictví (později spolupracovník Zdeňky Valouchové při zakládání dětských SOS vesniček – pozn. redakce) nebo demograf Milan Kučera ze Státního statistického úřadu. Oba jsou již v důchodu stejně jako většina členů komise. Část z nich se ale i po čtyřiceti letech čas od času schází. Sama Zdeňka Valouchová, dosud činorodá dáma, se dnes angažuje v koordinační komisi Česko-německého fondu budoucnosti.

Hladký průběh.

Lérův tým pracoval intenzivně pět let a nedecimovaly ho ani pražské jaro 1968, ani následná sovětská okupace, ani stranické prověrky na začátku sedmdesátých let. V roce 1971 jím navržené „základní směry řešení populační otázky“ schválily federální vláda a ještě předtím, podle tehdejších pravidel, předsednictvo ÚV KSČ. Leopold Lér tvrdí, že už si detaily z práce své komise dobře nepamatuje, a na pomoc při rekapitulaci si přizval Zdeňku Valouchovou a jejího šéfa ze stejného odboru Josefa Pelikána. Zejména Zdeňka Valouchová, která byla v Lérově skupině podle vlastních slov „psavec“, poskytla týdeníku EURO cenná svědectví i materiály.
Zajímavé je, že všichni účastníci se shodují, že přes dramatické dobové kulisy probíhaly práce na úkolu nejvyšší vážnosti (zprvu byly materiály o přípravě propopulační reformy označovány jako tajné - pozn. redakce) plynule a jejich výsledky se nesetkaly ani s vážnými připomínkami, kritikou, nebo dokonce principiálním nesouhlasem vládních a stranických špiček. Navzdory tomu, že šlo o to „napumpovat“ do propopulačních opatření na tu dobu spoustu peněz. Například v roce 1981, kdy už baby boom odezněl, šlo na takzvanou společenskou pomoc rodinám s dětmi třiatřicet miliard korun. Z toho téměř polovina na přídavky na děti a výchovné, šest miliard na slevy na dani ze mzdy. To vše při výdajích státního rozpočtu ve výši 160 miliard.
„Vím, o co vám jde, pane redaktore, ale nemohu říct, že by tam byl nějaký velký problém nebo velké tlaky. Řekl bych, že převládalo vědomí, že demografická situace je vážná a je třeba ji řešit. Byly jiné otázky – nová soustava řízení, daňové změny a podobně, kolem kterých lítaly jiskry. Ale u podpory rodin s dětmi bych řekl, že tolik ne,“ tvrdí Leopold Lér.

Útočná levice.

Podstatně barvitěji ovšem líčí věci Lubomír Štrougal, svěží dvaaosmdesátník zachovávající si důstojnost premiéra. „Bylo to, myslím, v roce 1971, kdy jsem na předsednictvu ÚV KSČ referoval o ekonomickosociálním rozvoji. Řekl jsem mimo jiné, že populační vlna soustavně klesá, a je to zřejmě střednědobá tendence. A že se s tím musí něco dělat, že to bez nějakých ekonomických a sociálních opatření nepůjde. Jenže v tu chvíli vyskočila levice: To ten Štrougal chce někoho uplácet? Vývoj je prý daný politikou, politická situace je nepříznivá a složitá, a ta rozhodne, jestli lidé budou chtít mít děti, nebo ne.“
Kdo byla ta levice?
„A vy nevíte?“ usmívá se Lubomír Štrougal, „především Vasil Bil'ak a Alois Indra.“ Pro nepamětníky je třeba připomenout, že první byl dlouholetým ideologickým tajemníkem ÚV KSČ, pro názorovou blízkost k sovětskému dogmatikovi Michailu Suslovovi někdy přezdívaný československý Suslov. Alois Indra byl v době normalizace předsedou parlamentu – Federálního shromáždění. „Tehdy jsme byli s Husákem ještě v úzkém kontaktu, o všem jsme se radili,“ pokračuje Lubomír Štrougal, „dohodli jsme se, že to dáme do diskuse na ústředním výboru. Tam, když viděli, že to Husák podporuje, se 'klučíci' stáhli. Jejich pozice byla víceméně takováto: Když si to Štrougal myslí, ať to předloží, ale sám za to ponese odpovědnost. Nicméně diskuse skončila bez závěrů a ani Husák nerozhodl.“

Jdeme do toho.

Lubomír Štrougal se potom, jak říká, spojil s ministrem práce a sociálních věcí Michalem Štancl'em. „Výborný kluk, pocházel ze Slovenska, z chudé rodiny, dělal tam někde 'úradníka' a rozuměl sociální politice,“ charakterizuje ho. Michal Štancel' prý sehnal lidi, kteří udělali improvizovaný průzkum veřejného mínění o potřebách rodin s dětmi. Žádná profesionální výzkumná instituce tehdy ve státě podle expremiéra nebyla. Vznikla prý v roce 1968, ale „po okupaci se zakázala“. Výsledky průzkumu potvrdily to, co bylo možné předpokládat. Lidé by uvítali větší finanční podporu rodin s dětmi, dostatek jeslí, školek, škol, delší mateřskou. A hlavně byty!
„Bylo jasné, že do toho musíme jít. Objednal jsem se k Husákovi: Gusto, aby to nevypadalo, že ze sebe Štrougal dělá pašáka, ty jsi šéf, bude celostátní stranický aktiv, řekni tam, že situace je vážná a že jsi uložil to a to. Vystoupil aktivně a levičáky nahlodal. Využilo se výsledků práce Lérovy komise, kde byla spousta chytrých lidí, a začalo se na tom dělat,“ vzpomíná Lubomír Štrougal.

Dzúrovy pluky.

Určitý nesoulad mezi „nekonfliktní“ verzí Leopolda Léra a dramatičtějším pojetím expremiéra lze vysvětlit tím, že podklady připravené Lérovým týmem vedly k dílčím krokům a změně přístupu k problému. Pravý „švuňk“ ale věc získala, až když si ji vzaly za svou nejvyšší místa. A pak - Lubomír Štrougal o tom sice nemluvil, ale na počátku normalizace potřeboval režim něco, čím by si lid naklonil. Podporou rodin s dětmi, byť dost nákladnou, zabil dvě mouchy jedou ranou.
„Fakt ale je,“ pokračuje Lubomír Štrougal, „že když mi pořád opakovali, že Štrougal nese odpovědnost a peníze na taková opatření nejsou, moc jistý jsem si nebyl. Poprosil jsem o pomoc Václava Hůlu. On byl tehdy předsedou Státní plánovací komise a ze šesti set lidí, kteří tam pracovali, byla tak stovka opravdu šikovných. Ti také po roce 1989 letěli jako první. A mezi nimi byl jeden kluk, šéf odboru životní úrovně, kterého jsem znal. Ten se svými lidmi rychle spočítal, co to udělá. Zdálo se to reálné. Dali jsme to na předsednictvo ÚV KSČ a ono to prošlo. Pamatuji se, že někdo z oponentů říkal: To budou Štrougalovy děti. A vidíte, jsou to Husákovy děti. Poslední zádrhel byl, když Martin Dzúr, mimochodem nejslabší ministr obrany, kterého znám, přišel za Gustávem Husákem, že sovětští maršálové požadují, abychom zřídili dva nové letecké pluky a že peníze musejí jít tam. Toho se chytli 'klučíci' a věc se o několik týdnů pozdržela. Ale použil jsem proti Dzúrovi oblíbenou Husákovu průpovídku: Hele, Luboši, v tomto případě vlastně Martine, vrátíme se k tomu.“

Příjemné usnesení.

V prosinci 1972 bylo v Rudém právu ve výrazné úpravě zveřejněno „Usnesení ÚV KSČ, vlády ČSSR a Ústřední rady odborů o dalším zvýšení společenské pomoci rodinám s více dětmi a mladým manželstvím“. Konstatovalo se v něm, že „významnou součástí růstu životní úrovně se stala sociální opatření prováděná podle programu přijatého XIV. sjezdem KSČ zaměřená především na podporu rodin s dětmi a zdokonalení důchodového zabezpečení“. Šlo například o zavedení a rozšíření mateřského příspěvku a zvýšení příspěvku při narození dítěte. A dále: „Úsilí dělnické třídy, družstevního rolnictva a ostatních pracujících při plnění plánu letošního roku vytvořilo podmínky pro realizaci další etapy opatření sociální politiky vytyčené XIV. sjezdem KSČ.“
V rámci této další etapy byly od ledna 1973 zvýšeny rodinné přídavky na dvě děti ze 330 na 430 korun měsíčně (na jedno dítě zůstaly na devadesáti korunách), na tři děti ze 680 na 880 a na čtyři děti z 1030 na 1280 korun měsíčně. Na každé další dítě činily stejně jako předtím 280 korun. To byl důsledek snahy „vytvořit takové podmínky, aby více dětí měli ti rodiče, kteří mají objektivně nejlepší předpoklady pro zajištění optimální kvality budoucích pokolení“, jak se eufemisticky psalo v jednom z podkladových materiálů. Od dubna 1973 byla zavedena zakrátko hodně populární zvýhodněná třicetitisícová půjčka mladým manželům na pořízení bytu nebo bytového zařízení. „Spolu s opatřeními platnými od 1. 10. 1971,“ stojí v usnesení, „se tak na pomoc rodinám za první tři roky 5. pětiletky vynaloží více než 3,5 miliardy Kčs ročně.“

Devět silných let.

Ať už se kdokoliv dívá na baby boom sedmdesátých let jakkoliv – Lérova komise od počátku akcentovala adresnou pomoc, tedy především rodinné přídavky, prodloužení mateřské dovolené a řešení bytové otázky –, fakt je, že už v roce 1973 se v Česku počet živě narozených dětí zvýšil proti předchozímu roku z necelých 164 tisíc na téměř 182 tisíc. To tehdy vyvolalo nejdřív nedůvěru k českým demografickým datům a po ověření úžas v Evropě. Populační pokles ze šedesátých let byl zastaven již v roce 1969, kdy křivka porodnosti znovu zamířila mírně nahoru. Vrcholu dosáhl český baby boom v roce 1974, kdy byl zaznamenán rekordní přírůstek přes sto devadesát čtyři tisíc dětí.
Poměrně vysoký zůstával počet narozených dětí dalších pět let. V roce 1980 ale prudce klesl a dostal se znovu pod úroveň roku 1972. Baby boom skončil. Bohužel za tempem růstu počtu dětí tradičně zaostala výstavba předškolních zařízení i škol, takže když Husákovy děti chtěly nebo spíš musely do jeslí či školek, byl pro rodiče problém je tam dostat. A na některých základních školách se v osmdesátých letech museli vrátit k vyučování na směny. Pokles porodnosti pokračoval až do roku 2001. Potom začal mírný, ale opravdu mírný růst. Poslední dostupná celoroční data jsou zatím za rok 2005 a tehdy se živě narodilo něco přes 102 tisíc dětí. To je o více než čtyřicet tisíc méně než v šedesátých letech, kdy byla situace shledána tak vážnou, že vznikla Lérova skupina. V průměru se v letech 2000 až 2005 ročně narodilo o polovinu méně dětí než v letech sedmdesátých. Je jasné, že ti, kteří se na baby boomu podíleli, nejsou objektivními soudci hodnoty přijatých opatření. Pro řadu z nich to byl vrchol profesní kariéry. Je jisté, že tehdejší přístupy dnes nelze využít. Nicméně Husákovy děti v dospělém věku mírnily a ještě mohou mírnit bídu českého demografického vývoje. Byť v menší míře, než se čekalo. Anebo to jsou Štrougalovy či Lérovy děti?

MÁ STÁT STRKAT NOS DO RODINY? Současní politici se shodují na tom, že baby boom sedmdesátých let byl historicky podmíněný krok, který v současné době není možné opakovat. Kategoričnost tvrzení se ale přece jenom liší podle politické příslušnosti. Nekompromisně se vyjadřuje ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas: „Šlo o jednorázová opatření, která navíc nebyla první. Pokusy o dosažení podobného efektu byly už za okupace i v prvních letech komunistického režimu. Baby boom má mimo to politickou souvztažnost. Do značné míry šlo i o to odvést lidi od veřejného a politického dění. Mělo to tedy i rysy rozsáhlé sociální korupce.“

Nepraktické zářezy.

Nečas je toho názoru, že účinky podobných kroků se navíc brzy vyčerpávají a způsobují „zářezy“ do kontinuálního vývoje vzdělávacího, penzijního či sociálního systému. „Ukázalo se tehdy také, že stát chce víc dětí, ale nemá pro ně dostatek jeslí, školek ani škol,“ říká Petr Nečas s tím, že stát nemá strkat nos do rodinných záležitostí. Už proto, že děti nejsou jen důsledkem sociálních opatření. „Obecně je však samozřejmě třeba, aby politika měla prorodinný charakter a velmi silně to reflektovala v daňovém a sociálním systému,“ zdůrazňuje ministr.

Neškrtat.

Ani předchůdce Petra Nečase Zdeněk Škromach si nemyslí, že lze baby boom sedmdesátých let napodobit. „Vývoj ukázal, že došlo jen k urychlení populační dynamiky. Potom přišel propad a dětí se rodilo čím dál méně,“ tvrdí. Zlepšení podmínek pro rodiny s dětmi má podle Škromacha velký význam, ale nejde prý jen o peníze. Je třeba rozšiřovat možnosti péče o malé děti (jesle, školky), usnadnit návrat matek do zaměstnání. „A také v době, kdy se podařilo dostat do rodinné politiky více peněz, nepovažuji za vhodné, aby byly zase škrtány,“ konstatuje exministr v reakci na záměry Petra Nečase snížit porodné a rodičovský příspěvek nebo zrušit pastelkovné.

Dlouhodobá jistota.

Místopředseda KSČM Jiří Dolejš charakterizuje baby boom jako věcně založenou snahu něco udělat se snižující se porodností. Skokové zvýšení rodinných přídavků, mateřské dovolené, porodného a úvěry mladým manželstvím na řešení bytového problému přinesly růst počtu narozených dětí, který neměl v Evropě obdoby. „Po nějaké době však pronatalitní efekt vyšuměl, podobně jako se to stalo například ve Švédsku. Kromě toho prudký růst porodnosti přinesl jeden nepříjemný fenomén, a to nepravidelnost věkové struktury,“ konstatuje poslanec.
Jak říká, KSČM si před časem dělala analýzu populační politiky a vyplynulo z ní, že nástroje s jednorázovým efektem, například porodné, jsou sice třeba pro konkrétního příjemce příjemné, ale z hlediska přírůstku dětí mají marginální vliv. „Co dlouhodobě působí, to je například jistota zaměstnání, snazší přístup k finančně dostupnému bydlení, rozšiřování služeb pro rodinu. Řekl bych tedy, že propopulační politika ano, ale musí jít o komplexní systém opatření,“ soudí Jiří Dolejš.

Jiná doba.

Také předsedkyně komise KDU-ČSL pro rodinnou a sociální politiku, senátorka Ludmila Müllerová, označuje jednorázové zvýšení podpory rodin s dětmi v sedmdesátých letech za jednoznačně účinné, ale upozorňuje, že baby boom se odehrál v podmínkách plánovitého hospodářství, za jistoty zaměstnání a návratu do práce. Nyní by pouhé zvýšení sociálních dávek takový efekt zdaleka nemělo. Důležitá je podle Ludmily Müllerové podpora prorodinných služeb, ovšem proti prudkému zvýšení počtu dětí objektivně působí řada faktorů, například obava ze ztráty zaměstnání nebo nejistota pramenící z očekávání reforem.

Útěk do rodiny.

Expertka na sociální politiku Strany zelených, ministryně bez portfeje Džamila Stehlíková připouští, že v sedmdesátých let byla v zájmu zvýšení porodnosti podniknuta řada kroků: „Nejen zvýšení přídavků na děti, ale i výstavba dostupných bytů, rozšiřování sítě mateřských škol.“ Jak ale dodává, to však nebylo rozhodující. „Větší význam měl únik od normalizační reality do intimity domova. Když se nedalo cestovat a omezené byly i možnosti kariérního růstu, stala se rodina jediným útočištěm,“ myslí si Stehlíková. Současná nízká porodnost vyplývá podle ní z toho, že jsme „drastickým způsobem“ dohnali poměry v západní Evropě a státní propopulační politika zaměřená na materiální výhody by zvrat nepřinesla. Důležitější jsou prý dostupné služby pro rodiny s dětmi, usnadnění návratu matek do zaměstnání, možnosti doplnit si kvalifikaci.

Nejde jen o kariéru.

Zajímavý názor vyslovil analytik Reiffeisenbank Aleš Michl. Míní, že velmi nízkou porodnost v Česku nelze vysvětlovat obligátním poukazem na starosti potenciálních matek o kariéru, protože v produktivním věku je pouze dvanáct procent vysokoškolsky vzdělaných žen, zatímco ve Finsku je to přes čtyřicet procent a v rámci celé EU jedna třetina. „Nelze kalkulovat s tím, že vyšší porodnost přinesou sociální dávky. Spíše bych doporučoval změny v Zákoníku práce v tom směru, aby více umožňoval částečné pracovní úvazky. Těch je u nás jen osm procent, v unii třetina. Daleko větší význam než rodičovské příspěvky nebo zvýhodněné úvěry má zachování DPH na bytovou výstavbu v nižší sazbě, případně její posunutí až na nulu. Stálo by i za to uvažovat o tom, zda by výše penzí nemohla být závislá na počtu dětí,“ říká Aleš Michl.

BYT ZA STO TISÍC Za kardinální příčinu výrazného snížení porodnosti v šedesátých letech označili lidé z Lérovy skupiny „naprosté nerespektování významu bydlení v plánech rozvoje ekonomiky a společnosti“. Psal se rok 1969 a situace byla v tomto ohledu tristní. Ze statistiky uváděné v publikaci s názvem Vývoj populace a životní úrovně rodin s dětmi vyplývalo, že na jednu obytnou místnost v socialistickém Československu připadalo 1,3 osoby, zatímco v kapitalistické Francii už v roce 1954 jeden člověk, v Rakousku v jedenapadesátém 0,9 člověka, v Dánsku o čtyři roky později 0,7 člověka.
Na družstevní byt se čekalo v průměru čtyři roky, v Praze deset let, na koupi bytu v ceně sto tisíc korun tři roky. Samozřejmě, na tak levný byt by se vyplatilo počkat, kdyby v té době průměrný čistý roční příjem na osobu nečinil asi osm a půl tisíce korun. Za této situace mohly mít přídavky na děti ve výši několika stokorun podstatný význam. Přičemž jiný materiál – Pomoc rodinám s dětmi (první přípravná etapa prací) z roku 1967 – obsahuje návrh na přídavky na jedno dítě ve výši sedmdesáti korun, na dvě děti dvě stě osmdesát korun, na třetí a čtvrté dítě po tři sta padesáti korunách a na pět dětí opět jen dvě stě osmdesát korun. Porodnost se měla zvýšit, ale zase ne až tak moc.
Průměrné měsíční finanční náklady na jedno dítě činily podle téhož materiálu na dítě v rodině s jedinou ratolestí ve věku dva až čtyři roky 364 korun, osm až deset let 484 korun, na jedenáctileté až patnáctileté dítě (pohlaví se nerozlišuje) 557 korun. U dvou děti v rodině to bylo o dvě až tři desetikoruny méně. Tím pádem mohly přídavky na děti ve zmíněné výši (a nakonec byly ještě vyšší) přibližovat praktické naplnění vyslovené teze, že náklady na dítě by měl hradit stát.
A ještě jednou o příjmech: žádné úspory nemělo přes pětašedesát procent snoubenců ve městech a přes padesát procent venkovanů, více než dvanáct tisíc mělo „našpórováno“ šest procent novomanželů. Tím pádem je zřejmé, co to znamenalo, když byla v sedmdesátých letech zavedena novomanželská půjčka třicet tisíc korun s desetiletou splatností a úrokem podle účelu vydaných peněz jedno až dvě a půl procenta. Ano, stát dával, ale mimo jiné i proto, že chtěl mít všechno na povel.

TRADICE RŮSTU Zdeňka Valouchová si jako vzpomínku na dlouholeté působení na ministerstvu financí schovala telefonní seznamy této instituce. Je třeba říct, že při počítání jmen v nich uvedených to pro údajně přebujelou současnou státní administrativu nevyznívá až tak katastrofálně, přihlédneme-li k zásadně jinému uspořádání zejména daňové soustavy. V roce 1969 bylo v seznamu federálního ministerstva financí asi dvě stě sedmdesát abonentů a na republikovém ministerstvu jich bylo sedm set. Dalších šedesát lidí měl Výzkumný ústav finanční, v němž tehdy pracoval i inženýr Ivan Kočárník, pozdější nástupce Václava Klause v čele resortu financí v polistopadových vládách.
Po čtrnácti letech, v roce 1973, je už v telefonním seznamu federálního ministerstva financí čtyři sta dvacet jmen. Seznam národního úřadu bohužel není k dispozici. Ale kdybychom v jeho případě čistě mechanicky použili dynamiku růstu federální instituce, znamenalo by to dejme tomu dvanáct set lidí. Suma sumárum tedy hypotetických šestnáct set s tím, že úkoly federálního ministerstva se pochopitelně týkaly celé patnáctimilionové federace. Dnešní ministerstvo financí má přes třináct set zaměstnanců (plus šest tisíc devět set celníků, téměř patnáct tisíc devět set daňových úředníků a přes třináct set zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových).
Třiaosmdesátý rok už není taková prehistorie, takže v tehdejším telefonním seznamu se objevuje řada i dnes známých jmen. Není tam Eduard Janota, který od roku 1978 pracoval výhradně v odboru státního rozpočtu národního ministerstva. Pracovníkem odboru obrany a bezpečnosti federálního ministerstva financí, který podle vzpomínek Zdeňky Valouchové seděl ve zvláštní části budovy, chráněn mříží, a zabýval se rozpočtem silových resortů, byl už tehdy Ladislav Zabo, nynější šéf Správy státních hmotných rezerv. V odboru zahraničního obchodu pracoval Ladislav Adamec, dnes podnikatel a syn posledního předlistopadového předsedy federální vlády. Vedoucím oddělení souhrnných finančních vztahů byl Milan Jurčeka, pozdější předlistopadový místopředseda Státní plánovací komise a polistopadový náměstek federálního ministra pro strategické plánování, poté podnikatel. Už v osmdesátých letech byl ředitelem odboru vnějších ekonomických vztahů Jiří Větrovský, který setrval na tomto postu i po roce 2000 a bohužel za jeho působení došlo k mnohamiliardovému podvodu se splátkou peruánského státního dluhu. Přímo v sekretariátu ministra financí se v roce 1983 vyskytuje jméno Karel Ponocný. Není to náhodou tentýž Ponocný, který byl za zmíněnou loupež odsouzen na sedm let do vězení, ale v nepřítomnosti, protože údajně zmizel v Kostarice?