Prezidentův mandát skončí, v Moskvě se bojuje o pozice
Ruský prezident Vladimir Putin navždy zůstane klíčovou postavou příběhu o smrti bývalého příslušníka KGB Alexandra Litviněnka. I když se názory odborníků čím dál více přiklánějí k verzi, že sám Putin za vraždou nestál, tento neuvěřitelný kriminální horor se ho týká v každém případě. Jedni se domnívají, že měl být on sám smrtí Litviněnka diskreditován, jiní tvrdí, že právě ruský prezident má na svědomí současný ruský systém, v němž vražda významného bankéře, novináře či bývalého agenta tajné služby pomalu přestává být něčím zvláštním.
Prakticky žádné hodnocení toho, co se stalo, se neobejde bez Putinova jména. Možná právě to je nakonec možné označit za jediný úspěch Alexandra Litviněnka, který poslední léta svého života zasvětil boji proti Putinovi, aniž by však dokázal jakkoli oslabit jeho popularitu a moc v Rusku. Důležitější figurou v mocenském boji se Litviněnko stal až svou záhadnou smrtí. Pravděpodobně nikoli vlastním přičiněním, i když ani takovou hypotézu ještě nikdo nevyloučil.
Jisté je, že hodně medializovaná Litviněnkova smrt v Londýně vyslala ve spojení s předchozími vraždami na území Ruska velmi negativní zprávu o Putinově vládnutí. Pokud ruský prezident sám vše neiniciuje, zdá se, že nemá situaci pod kontrolou. Nebo ještě přesněji: jestliže bylo Putinovým cílem skoncovat s chaotickým a zločinným obdobím devadesátých let minulého století, zatím se mu to nepodařilo. Tak to přinejmenším vidí mnozí za ruskými hranicemi. Z větší dálky je totiž méně vidět to, co většina Rusů oceňuje - navzdory všem vraždám se v posledních letech přece jen v mnoha ohledech podařilo zavést pořádek a nastartovat ekonomiku. Skeptici se ale ptají: Za jakou cenu?
A začnou se dít věci.
V jednom Rusko zůstává stále stejné. Když se chýlí ke konci éra jednoho vladaře, začínají se dít věci. Mocenský boj se přitvrzuje. A na dramatické události není nouze, ať už je jejich iniciátorem kdokoli. Bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov sice přestál srpnový puč v roce 1991, ale jeho pozice pak velmi rychle slábla a reálné moci se chopil ruský prezident Boris Jelcin, který se předtím energicky postavil proti pučistům. Zanedlouho se rozpadl Sovětský svaz a s ním skončila i Gorbačovova politická kariéra. O osm let později už unavený alkoholik Jelcin vládl z posledních sil. Světová média tehdy informovala o teroristických útocích v Moskvě a Dagestánu, stopy vedly k čečenským bojovníkům. Následovala druhá čečenská válka a média vytvořila obraz „vojevůdce“ Putina, tehdejšího premiéra. Prezidentem byl zvolen v roce 2000.
Litviněnko se snažil dokázat, že Putin se zkušenostmi bývalého šéfa tajné služby moskevské útoky zinscenoval a následně z nich obvinil Čečence, aby mohl vést zemi do války a získat post vládce Kremlu. Potíž je v tom, že Litviněnko tvrdil o Putinovi kdeco, kupříkladu ho označoval za pedofila. Byla tedy jeho slova důvěryhodná? Muž, jehož život nakonec ukončila otrava poloniem 210, žil v londýnském exilu a působil ve službách oligarchy Borise Berezovského. Toho mnozí Rusové považovali za mafiánského kmotra už dávno před příchodem Putina k moci. Berezovskij, který pak za Putina ztratil svůj obrovský politický vliv z Jelcinových dob a musel opustit Rusko, přitom dával jasně najevo, že hodlá současného ruského prezidenta zdiskreditovat všemi dostupnými prostředky.
Volte silovika.
Za jeden a půl roku skončí druhé (a podle ústavy tedy poslední) funkční období Vladimira Putina. Mnozí si přitom Rusko bez Putina ani nedokážou představit. Pokud se prezident nakonec nerozhodne pro ústavní změny a třetí mandát, asi bude chtít sám určit svého nástupce. Co vše může ovlivnit jeho rozhodování? Mohla by to být i ona série vražd? Britský Scotland Yard, který nyní vyšetřuje Litviněnkovu otravu, se bezpochyby zabývá i takovými otázkami. Putin a s ním také ruští voliči mohou dospět k závěru, že je nutné v zájmu většího pořádku posílit „vertikálu moci“, jak v Moskvě říkají tvrdší ruce státu v různých oblastech - od boje proti zločinnosti až ke klíčovým oblastem ekonomiky. Proto mohou dát svůj hlas někomu ze skupiny „siloviků“, která je považována za jednu ze soupeřících frakcí přímo v Kremlu. Objevila se teorie, podle níž by mohl sám Putin dospět k poznání, že kvůli hrozícímu chaosu musí zůstat v čele státu i v dalších letech. A to by údajně vyhovovalo těm, kteří za své postavení vděčí právě Putinovi a jeho vládě.
O mocenském boji v Moskvě není pochyb. V té či oné formě, otevřeně i skrytě, se o pozice bojuje ve všech zemích včetně těch nejdemokratičtějších. O Rusku však platí, že takové střety zde v historii bývaly obzvlášť tvrdé a kruté. Ukazují nedávné vraždy, že to platí i nadále? Zatímco v ruském parlamentu má vše pod kontrolou strana Jednotné Rusko, přímý přenos z kremelských chodeb nikdo nevysílá. Předpokládá se, že silovici v mnohém narážejí na odpor lidí, kteří jsou různorodě označováni za liberály, manažery či právníky. Těm jde více o tržní hospodářství, obávají se přílišného vlivu státu, který by šel nad rámec demokratických pravidel. Zatímco muž označovaný za hlavního ideologa Kremlu, Vladislav Surkov, mluví o „řízené demokracii“ v Rusku, jeden z hlavních kandidátů na post příštího prezidenta a současný vicepremiér Dmitrij Medveděv namítá, že demokracie by měla být bez jakýchkoli přívlastků.
Gajdar řeší záhadu.
Medveděv je ovšem mužem z Putinova okruhu stejně jako další možný nástupce současného prezidenta Sergej Ivanov - ministr obrany, který je naopak považovaný za silovika. Jelikož Putin fakticky označil za prezidentské kandidáty oba, zdá se, že se snaží v Moskvě udržovat jakýsi vyvážený poměr sil. Bylo by ovšem chybou soustředit se pouze na Kreml. Z bývalé KGB odešla spousta lidí a mnoho z nich přešlo do soukromých bezpečnostních agentur, jichž jsou tisíce. Pro koho pracují dnes? V Rusku je mnoho dříve vlivných lidí, kteří se nesmířili se ztrátou svého postavení. Mohou mezi ně patřit oligarchové, bývalí politici, ale třeba i mafiáni. Rozhodně nepočítají s tím, že by jim Putin dopřával sluchu, ale mohou se snažit ovlivnit jeho chování alespoň nepřímo. Taková úvaha je nyní vcelku logická, neboť se ukazuje, že Putin zřejmě nemá pod kontrolou zdaleka vše. Obrovské ambice aktivují také Borise Berezovského. Vyšetřování Litviněnkovy otravy naznačuje, že oligarcha má dodnes kontakty přímo v Rusku. Otázkou je, jak silné mohou takové vazby být. Berezovskij je v Rusku mimořádně nepopulární. Ztratil však veškeré páky k ovlivňování tamního vývoje?
Spekulace o „nepřátelích Ruska“, kteří se uchylují k šíleným krokům typu otrav či vražd, paradoxně oživil bývalý premiér Jegor Gajdar, jenž byl podle všeho otráven krátce po smrti Alexandra Litviněnka. Gajdar omdlel v irském Dublinu, kde mimo jiné představoval svou knihu Smrt impéria: Lekce pro moderní Rusko. Tento kritik Vladimira Putina vylučuje možnost, že by za vším stálo současné ruské vedení. „Po úmrtí Alexandra Litviněnka 23. listopadu v Londýně by další násilná smrt známého Rusa následujícího dne byla tou poslední věcí, kterou by si ruští představitelé přáli,“ napsal Gajdar v listu Financial Times. Bývalý premiér podezírá spíše protivníky současných ruských vládců, ať už otevřené či skryté. Zájem na podobných akcích mohou mít údajně ti, kteří by uvítali radikální zhoršení vztahů mezi Ruskem a Západem.
Rusko svět potřebuje.
Je možné pochybovat a spekulovat o tom, proč vlastně Gajdar mluví právě takto. Tento významný politik devadesátých let, který se jako představitel reformní, demokratické pravice stále snaží profilovat na politické scéně, ale bezesporu poukázal na jednu klíčovou okolnost. Putinovi není jedno, co si o něm v zahraničí myslí. Na Západě mnozí předpokládají, že se Putin rozhodl vytvořit v Rusku diktaturu, která se přestává ohlížet na okolní svět. Tak to není. Putin se snaží oživovat slávu Ruska, chce, aby zase bylo významnou světovou velmocí. Kreml také ze všech sil podporuje nástup společností jako Gazprom na světové trhy a hodlá využít ruského energetického bohatství ve vztahu k dalším zemím. Putin si ale také uvědomuje, že Rusko musí mít na tyto trhy přístup. Cílem je tedy především rozvoj ekonomických i dalších vztahů se Západem, byť samozřejmě tak, aby to co nejvíce vyhovovalo ruským představám. Putin ví, že Rusko nemůže být velmocí, pokud se ocitne v izolaci. A nebude velmocí, jestliže ho ostatní nebudou uznávat.
„Potrestání“ zrádce Litviněnka, který odešel z ruské tajné služby a začal informovat o jejích aktivitách v zahraničí, by snad i mnoho Rusů podpořilo. Chtěl ale již dnes velmi populární Putin takto zvyšovat svou oblibu? Rozhodl by se pro tak mimořádně riskantní způsob?
Detektivové každopádně mají o práci postaráno. Reagovat bude ale muset také Putin, ať stojí za nedávnými vraždami kdokoli. Může se rozhodnout, že zavede opravdu tvrdý pořádek, díky němuž nejen potlačí zločinnost, ale také dále omezí svobodnou diskusi. Může tak učinit sám, nebo tím, že jmenuje příslušného „železného“ nástupce. Pokud Putin v posledních událostech cítí útok proti sobě, může ho to vést ke zcela opačnému řešení. Dá více šancí zastáncům tržního hospodářství a větších svobod. Nejpravděpodobnější je ale střední cesta. Putin asi bude chtít stavět originální stavbu z různých materiálů. Pravděpodobně bude kombinovat posilování státní moci s tržním hospodářstvím, vytváření systému více stran se silnou rolí Kremlu, který stojí nade vším. Otázkou je spíše to, na co položí větší důraz. A jestliže prosadí vlastního kandidáta jako svého nástupce, zároveň si sám udrží politický vliv, jaký obvykle přísluší jen hlavám států.
