Ruský premiér Vladimir Putin přes veškeré překážky, jež mu do cesty nastavěly zcela evidentně zfalšované volby ze 4. prosince 2011 a následné masové protesty emancipující se střední třídy, mimo jakoukoli pochybnost míří již potřetí do křesla ruského prezidenta. Jak se zdá, on i jeho tým podřídili absolutně všechno tomu, aby se 4. března právě on znovu stal hlavou státu. Samozřejmě způsobem, nepřipouštějícím žádné pochybnosti – tedy v prvním kole, a to výsledkem, který vysoko překročí požadovanou minimální mez 50 procent voličských hlasů. Jednou z cest k tomuto cíli je série velkých programových statí, jež od poloviny letošního ledna každé pondělí vycházely v ústředních moskevských listech jako Kommersant, Vedomosti či Komsomolskaja pravda.
Témata pro prezidenta
Jak je v kraji zvykem, hlavní teze Putinových statí se ve výrazné grafické úpravě a provázené zhruba desetiminutovými souhrny přednášenými s patřičným rétorským patosem objevovaly na všech celostátních televizních kanálech, pokud možno několikrát za den. Účinek byl předem zřejmý: premiérova obliba, která se někdy uprostřed prosince v atmosféře masových projevů nevole značné části obyvatelstva propadla hluboko pod 50 procent (podle některých agentur pro průzkum veřejného mínění dokonce pod 40 procent), na přelomu ledna a února znovu prudce stoupla. Podle průzkumů známého střediska Levada dosáhla dokonce 70 procent, což by k hladkému vítězství hned napoprvé mělo bohatě stačit.
Ruský tisk tedy v těsně předvolebním čase (počínaje statí ze 17. ledna Rusko se koncentruje – výzvy, na něž musíme odpovědět, v níž současný premiér vysvětlil, proč souhlasil se svou třetí prezidentskou kandidaturou) přinášel Putinovy sliby a úvahy k problémům ruské současnosti. Další stati se zabývaly kupříkladu palčivou národnostní otázkou, o to svízelnější, že v Rusku dnes pracuje přes čtrnáct milionů gastarbeiterů. Nebo sociální problematikou a konečně i současným a příštím ekonomickým vývojem země. Na tuto stať – O našich hospodářských úkolech – se soustřeďme především.
Současný stav
Vladimir Putin v úvodu této stati konstatuje, že Rusko „žije v atmosféře kardinálních změn ekonomického života celého světa“. Přesněji řečeno v poměrech, kdy „boj o vůdčí roli v globální konkurenci ještě nikdy nebyl tak ostrý…, a kdy země, jejichž postavení se ještě včera zdálo neotřesitelné, začínají ustupovat těm, o nichž se ještě včera mluvilo se shovívavou přezíravostí“. Ekonomicky vítězit bude v nejbližších letech a desetiletích podle Putina ten, kdo „všestranněji než jiní využije nových možností“, jež skýtá současný prudký technologický pokrok.
Ruský premiér se pak v krátkém historickém exkurzu vrací k východiskům představovaným sovětskou ekonomikou a jejím téměř okamžitým rozpadem na přelomu 80. a 90. let minulého století. Sovětské národní hospodářství bylo podle Putina „autarkické a vynuceně autonomní“. V podmínkách studené války a supervelmocenského tichého zápasu bylo nuceno vyrábět v podstatě všechno na světě. Jaká byla kvalita této produkce, se „ukázalo ihned po pádu železné opony“.
Po rozpadu sovětského bloku se ruská ekonomika musela začlenit do „mezinárodní dělby práce, kde se ovšem základní ohniska ekonomických sil a jejich proporcí utvářely bez Ruska, ba co víc, v konfrontaci se SSSR“. I v těchto podmínkách však Rusko dokázalo vybudovat ekonomiku, která je s tou svatou organicky kompatibilní – byť za cenu, že „čtvrtinu ruského HDP dnes tvoří prodej surovin, jako je ropa, zemní plyn, vzácné kovy, dřevo apod.“.
Zajímavý je další Putinův soud: Tento vývoj znamenal, že Rusko „de facto zažilo epochu totální deindustrializace, ztrátu (technologické) kvality a všudypřítomné ztriviálnění výroby“. Proto je současné Rusko mimořádně závislé na dovozu spotřebního zboží, náročných technologií a technicky vyspělé produkce a zároveň také na kolísání hlavních ruských exportních artiklů. Což jsou podle Putina faktory, jež dnešní Rusko naprosto nekontroluje.
Předpokládaná budoucnost
Ruská ekonomika těchto dnů proto podle již dnes jistého příštího ruského prezidenta vyžaduje řešení, která by „pomohla překonat postupně vznikající technologickou závislost“. Nikdo prý nehodlá opakovat již zmíněný sovětský scénář, který v podmínkách konfrontace se Západem postupně vytvořil univerzální „technologickou bázi“. Výsledkem zrodu domácích „originálních“ technologií v podmínkách izolace bylo, že rozhodující část průmyslové základny beznadějně zaostala.
Aby se Rusko vrátilo na světové technologické výsluní, musí si jasně stanovit priority. Kandidáty jsou takové oblasti jako farmaceutická výroba, náročné chemické technologie, výroba kompozitních a nekovových materiálů, letecký průmysl, informační a komunikační technologie a podobně. Vedle toho jsou tu ty segmenty ekonomiky, v nichž Rusko krok se světem údajně neztratilo, což je v souladu s představou Vladimira Putina jaderná energetika a kosmický průmysl.
Ekonomické vertikály moci
Předvolební stať O našich ekonomických úkolech, která vyšla 30. ledna 2012 v provládním listu Vedomosti, samozřejmě odpovídá i na časté domácí a zahraniční výtky, že to byl právě Vladimir Putin, kdo příslovečnou „vertikálu moci“ nevybudoval jen v ruské politice, ale právě i v rozhodujících odvětvích národního hospodářství. Ruský premiér uvádí, že „kroky při vytváření velkých státních korporací a vertikálně integrovaných holdingů typu Rosatomu či Rostechnologií byly diktovány prioritami dosavadní průmyslové politiky státu“ – rozuměj Putinovy. Cílem tohoto postupu údajně bylo zastavit rozpad intelektuálně náročných odvětví ruské ekonomiky a uchování národního vědeckého potenciálu „za pomoci konsolidace zdrojů a centralizace řízení“. Tohoto cíle bylo prý dosaženo.
K tomu dodejme, že právě tato centralizace znamenala nejen plné ovládnutí rozhodujících ruských průmyslových rezortů státem, ale také zničení sice chabé, ale přece jen alespoň jakés takés vnitřní konkurence. Přiklad za všechny: Přestože letecký průmysl Putin celkem právem označuje (už s ohledem na tradici) za prioritní, faktická ztráta nezávislosti Tupolevovy a Iljušinovy konstrukční kanceláře vedla k úpadku výroby a dalšího vývoje dříve světoznámých dopravních letounů. Jediným projektem, který by se snad na světových trzích mohl a má prosadit, je letoun pro střední tratě Suchoj Jet-100. Jeho sériová výroba se však neustále zpožďuje, a navíc se nelze zbavit podezření, že právě firmě Suchoj, která vždy vyráběla především nadzvukové stíhačky, byl tento program jednoduše z moci úřední „přiklepnut“. A právě v tom je zakopaný pes ruské ekonomiky, poznamenané všudypřítomnou korupcí – v tomto případě na nejvyšší státní úrovni.
A co Putin pro zlepšení stavu, který (jak v této stati zdráhavě a s patřičným zdůvodňováním přiznává) sám navodil, do budoucna navrhuje? Ještě jednou citujme: „Výsledkem realizace strategií rezortních holdingů se musí stát výstavba globálně konkurenceschopných a bohatě kapitalizovaných korporací, jež si najdou a postupně rozšíří své místo na světovém trhu.“ Vida, jak je to jednoduché – přinejmenším v programově předvolebním novinovém článku.
Petrodolary
Někteří Putinovi domácí i zahraniční kritici jeho předvolební ekonomické představy tvrdě napadají a tvrdí, že jeho národohospodářský program vytváří ovzduší pro novou studenou válku. Již v první stati, o níž jsme se zmínili na začátku, totiž Vladimir Putin pro svého potenciálního voliče sestavil jakýsi obraz vnějšího nepřítele, proti němuž je třeba se sjednotit. Hlavní metodologický nonsens přitom spočívá v tom, že ekonomika této země jednoznačně stojí na dolarech, které do ruského státního rozpočtu proudí z rozhodujících center celosvětového hospodářství, protože právě těm Rusko prodává své rozhodující suroviny – ropu a plyn. Za relativní ekonomický zdar putinismu vděčí Rusko i jeho vůdce zatím nepřestávajícímu petrodolarovému dešti, který pomohl zaplatit dluhy a vytvořit rezervní fond, díky němuž největší země světa poměrně úspěšně vzdoruje světové hospodářské krizi. Ruská vláda svými minulými i současnými kroky ale zatím nehodlá tento déšť zastavit, a závislost země na energetických zdrojích tak nesnižuje. Z logiky věcí tedy vyplývá, že vinit z této závislosti kapitánské můstky světové ekonomiky je nekorektní, protože vina plně leží na ruském kabinetu a jeho šéfovi.
Kvadratura kruhu
A co o Putinově ekonomickém programu soudí jeho osobní vězeň Michail Chodorkovskij? V dopisu šéfredaktorovi opozičního listu Novaja gazeta Dmitriji Muratovovi mimo jiné konstatuje, že Putin samozřejmě nastiňuje i užitečná řešení, jež ale nedokáže realizovat, protože „eklektický soubor státně dirigistických kroků, převzatých z několika různých soustav, nejenže nevytváří nový systém, ale je jednoduše nefunkční“. Bývalý nejbohatší muž Ruska a šéf státem zničené společnosti Jukos je proto přesvědčen, že jakákoli přijatelná Putinova iniciativa pro upevňování právního státu a boje s korupcí buď nebude fungovat, anebo si pro svou realizaci vyžádá „změnu základů celého režimu“.
V čemž je ostatně jádro pudla či kvadratura Putinova bludného kruhu, který příští ruský prezident jen těžko dokáže opustit.
