Rusko si musí vydobýt zpět moc, již mělo za carského i komunistického impéria
Kreml, 13. prosinec 2013, oslavy 20. výročí ruské ústavy. „Ukrajina a Krym, Bělorusko a Moldavsko, to je moje země!“ zahřměl z pódia hlas Olega Gazmanova, 61letého popového zpěváka a někdejšího sovětského gymnasty. „Sachalin a Kamčatka, uralské hory, to je moje země! Krasnodarská oblast, Povolží, Kazachstán, Kavkaz a Pobaltí taky!“ pokračoval. „Narodil jsem se v Sovětském svazu, jsem vyroben v SSSR!“ spustil refrén. Vladimir Putin v první řadě se jen usmíval, zato jeho hosté, mezi nimi diplomaté ze všech bývalých sovětských zemí, nevěděli kam s očima.
Gazmanov přitom nezpíval nic než čistou pravdu: na sebeurčení národů se v Moskvě nehraje. V důsledku nešikovné geografie, jež komplikuje vojenskou obranu srdce Ruska, jsou dějiny této země dějinami jejího násilného rozpínání a následného smršťování. Tak tomu bylo za samoděržaví i za komunismu. Nová imperiální doktrína Novinkou však je Vladimir Putin a jeho stále razantněji uplatňovaná (ač nikdy oficiálně nevyřčená) doktrína. Podle ní si musí Rusko vydobýt zpět moc, již mělo za carského i komunistického impéria, ovšem musí se zároveň vyhnout jejich osudové chybě – obě říše zkolabovaly především proto, že správa jejich držav na periferii byla příliš drahá. Putin se proto snaží jít jakousi střední cestou; potřebuje tyto země ovládat, ale nenést za ně politickou – tím méně finanční – odpovědnost.
To se snadněji řekne, než udělá. Ukrajinská krize, rozpoutaná pádem režimu prezidenta Viktora Janukovyče na přelomu letošního roku, dala věci do pohybu. Na jedné straně by „ztráta“ Ukrajiny (její příklon k Západu) znamenala zásadní ohrožení Putinovy doktríny. To Moskvu zneklidňuje. Bezproblémová anexe Krymu nicméně ukázala, že za současného rozložení geopolitických sil má Putin při prosazování své vůle relativně volnou ruku. To zase znervózňuje všechny ostatní, především ruské sousedy. Jak to vypadá konkrétně? Na samostatný text by v tomto smyslu vydala ekonomická politika Ruska. Obvyklým argumentem Moskvy jsou dodávky plynu (hrozby jejich přerušením směrem na západ zazněly z Putinových úst naposledy v dubnu).
Do téže kategorie patří nejrůznější zákazy dovozu: jednou je to polské hovězí (2012), jindy litevské a polské vepřové, gruzínská a moldavská vína a ovoce nebo geneticky modifikované plodiny z USA a samozřejmě mléčné výrobky z Ukrajiny (vše letos).
voláNí o pomoC Ukrajinskou krizí však poměry přitvrdily.
Jako obvykle jsou hned na ráně pobaltské národy. Aniž by jim co řekli (v rozporu s běžnou mezinárodní praxí), spustili Rusové mohutná souběžná vojenská cvičení v Kaliningradské oblasti, vklíněné mezi Litvu a Polsko, a těsně u svých západních hranic s Finskem, Estonskem i Lotyšskem. „Sledujeme dění v Kaliningradu všemi prostředky, které máme k dispozici,“ uvádí poněkud bezradné prohlášení litevského ministerstva obrany z minulého týdne.
Lotyšský výbor národní bezpečnosti mezitím oznámil, že agenti ruských tajných služeb organizují průzkumy veřejného mínění o Rusku a případném opětovném sjednocení s ním. Lotyše přitom nijak netěší vědomí, že totéž se dělo na Krymu v týdnech před invazí. Zhruba čtvrtina ze dvou milionů Lotyšů jsou etničtí Rusové a Putin se na začátku dubna nechal slyšet, že „Rusko je všude, kde se mluví rusky“ (Karlovy Vary, těšte se).
„Mezi Ukrajinou a Pobaltím je velký rozdíl,“ řekl politolog Tom Rostoks časopisu Business New Europe, „ale po tom, co se stalo na Krymu, máme pocit, že se může stát cokoli.“
Pobalťané proto volají o pomoc v podobě přítomnosti vojsk NATO na svém území.
„Dnes už nemůže být pochyb o tom, jestli bezpečnostní situace v Evropě vyžaduje bezodkladné kroky k zajištění obrany území členských států NATO,“ řekl novinářům šéf litevského výboru pro národní bezpečnost Vaidotas Urbelis. Jak to v takových případech bývá, pomoci se dovolat je těžké – do oblasti dosud zamířilo symbolických 600 amerických vojáků, z nichž ovšem většina zůstala v Polsku.
Bezpečnostní záruky NATO přitom nejsou důležité jen pro členy Aliance. „Kdybyste byli Severní Korea nebo Írán, věřili byste západním zárukám, že budete bezpeční, pokud se vzdáte svých jaderných programů?“ komentoval to polský ministr zahraničí Radek Sikorski, jeden z nejrespektovanějších východoevropských diplomatů postkomunistické éry.
moSkva aNo, eU Ne!
Přinejmenším stejně zřetelný je ruský tlak na jihovýchodě Evropy, jmenovitě v Moldavsku. Tamní vláda se léta potýká se dvěma přePodle vážně rusky mluvícími enklávami, Podněsterskou republikou a Gagauzií. Obě koketují s myšlenkami na vyhlášení nezávislosti i na připojení k Rusku.
V polovině dubna odhlasoval podněsterský parlament rezoluci, jíž vyzývá Moskvu, aby Podněsterskou republiku uznala jako svrchovaný stát (to byl krok, jenž formálně předcházel připojení Krymu k Rusku). Jednání o postavení Podněstří se v roce 2011 zastavila na mrtvém bodě; další kolo se má konat letos v květnu a podle všeho na nich bude co sledovat.
Gagauzie zase už v únoru uspořádala referendum, v němž se její obyvatelé vyslovili pro „těsnější vazbu“ s Ruskem a proti „užší spolupráci“ s Evropskou unií.
Hned po podněsterské rezoluci prohlásila moldavská ministryně zahraničí Natalia Ghermanová, že čeká od Moskvy „jasnou reakci“. Čeká dodnes; Putin však o den později zdánlivě bez souvislosti řekl, že „různé sporné oblasti se mají samy rozhodnout, kam patří“. Podpora separatismu je obvykle vedena spíš snahou přimět vládu té které země k poslušnosti než touhou obsadit dotyčné území přímo (Krym se svými vojenskými základnami je výjimkou). Je to však dvousečná zbraň – mnohé z periferií Ruska totiž tvoří právě sporná území. Pro případ, že by někdo chtěl zpochybňovat jejich příslušnost k Rusku, je tu ovšem vojenské cvičení. Přesvědčili se o tom například Japonci, u jejichž břehů létala minulý týden ruská vojenská letadla v rámci cvičení na Kurilských ostrovech; Rusové je drží od druhé světové války.
Připočtěme k tomu dubnové letecké cvičení u finských hranic (exprezident Martti Ahtisaari kvůli němu doporučil vstup Finska do NATO; helsinská vláda narychlo s Aliancí podepsala prohlášení o porozumění), plánované manévry v Bělorusku a na Dálném východě a samozřejmě masivní přítomnost ruských vojsk po celé délce ukrajinských hranic. Hned je jasné, proč má Moskva v plánu letos dodržet více než 18procentní meziroční nárůst vojenského rozpočtu na 69 miliard dolarů (a v následujících dvou letech plánuje další růst o 21 a 11 procent) i přesto, že její ekonomika letos nejspíš zpomalí. Po letech útlumu má dnes Rusko třetí největší vojenský rozpočet na světě po Spojených státech a Číně.
Arménie padla Další citlivou oblastí jsou kavkazské země, Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán. Gruzie, jež v roce 2008 musela přestát ruskou invazi a de facto oddělení dvou proruských enkláv Abcházie a Jižní Osetie, stále jedná s EU o podepsání asociační dohody. Arménie se však – trochu stranou světové pozornosti – v dubnu ekonomickému diktátu Moskvy podvolila. Proevropský premiér Tigran Sargsjan rezignoval a jeho politický konkurent, prezident Serž Sargsjan (nejsou příbuzní), oznámil podle ukrajinského vzoru, že dosavadní jednání o asociační dohodě s Evropskou unií končí, protože jeho země vstoupí do Rusy vedené Eurasijské unie.
Postavení Ázerbájdžánu coby velkého ropného producenta je o něco silnější – a komplikovanější. Rusové vojensky drží ochrannou ruku nad Armény v letitém konfliktu s Baku o Náhorní Karabach, ale zároveň v Ázerbájdžánu působí na 570 ruských firem; objem vzájemného obchodu loni stoupl o deset procent (ačkoli z malého základu 2,6 miliardy dolarů).
I v bývalých sovětských republikách Střední Asie je Putinovo Rusko letos aktivnější než dosud. „Nesdílíme optimismus USA stran vývoje bezpečnostní situace v Afghánistánu,“ prohlásil v březnu ruský ministr obrany Sergej Šojgu. Vzápětí zveřejnil plán vytvořit ve spolupráci s uzbeckou armádou „nárazníkové pásmo“ na uzbecko-afghánské hranici jako hráz proti islamistickým ozbrojeným skupinám. V sousedním Kyrgyzstánu zase ruský ropný gigant Rosněfť v dubnu oznámil, že koupí všechna tamní civilní letiště (poslední zprávy těsně před uzávěrkou tohoto vydání naznačovaly, že z transakce nakonec sešlo). Kyrgyzstán je další zemí, která by podle Moskvy měla vstoupit do Eurasijské unie. Obyvatelé jsou údajně pro; mimo jiné proto, že 94 procent svých informací berou z ruských televizních programů, napsal server Eurasianet.org. Kyrgyzstán by v celní unii měl doplnit největší středoasijskou zemi, Kazachstán, jehož členství je již hotovou věcí.
Vše výše uvedené má společného jmenovatele ve snaze Ruska ovládnout své okolí bez závazků imperiálního typu. Identifikace tohoto společného jmenovatele může pomoci lépe číst Putinovu motivaci ke krokům, jež jinak působí nesourodě. V dubnu zveřejnil respektovaný časopis The Atlantic psychologický rozbor Putinova jednání – autoři dospěli k závěru, že ruský prezident je krajní narcis. Viděno optikou budování novodobého ruského impéria však jeho jednání racionální je.
Po letech postkomunistického útlumu má dnes Rusko třetí největší vojenský rozpočet na světě, po Spojených státech a Číně. psychologů je Putin krajní narcis. Viděno optikou budování novodobého ruského impéria je však jeho jednání racionální.
Ruská sféra vlivu neslábne
Zdroj: Creative Commons
SKANDINÁVIE - NERVOZITA Finsko podepsalo prohlášení o porozumění s NATO poté, co ruské letectvo uspořádalo cvičení 150 kilometrů od Helsinek.
ALJAŠKA - KLID „Co bychom dělali s Aljaškou?“ nechal se Putin slyšet v televizi. „Je tam stejná zima jako u nás.“
JAPONSKO - NERVOZITA Japonský ministr zahraničí odvolal cestu do Moskvy po dubnovém cvičení ruského vojenského letectva na Kurilských ostrovech.
POBALTÍ A POLSKO - SILNÁ NERVOZITA Souběžná vojenská cvičení ruských sil v Kaliningradu a u lotyšských hranic. Riga tvrdí, že ruští agenti v Lotyšsku mapují mínění veřejnosti (jež je ze čtvrtiny ruské národnosti) stran případného připojení k Rusku.
BĚLORUSKO - ČLEN EURASIJSKÉ UNIE
UKRAJINA - VÁLKA NA SPADNUTÍ Vojenská podpora z Moskvy separatistům na východě země, ač dosud ofiiciálně nepřiznaná, a silný ekonomický tlak (nejcitelněji téměř dvojnásobné zdražení plynu).
MOLDAVSKO - POD NÁTLAKEM Ruský tlak proti uzavření asociační dohody s Evropskou unií, hrozba aktivní podpory proruských oblastí Podněsterské republiky a Gagauzie.
KRYM - ANEXE Vojenské obsazení a následné referendum o odtržení od Ukrajiny.
GRUZIE - POD NÁTLAKEM Tlak proti uzavření asociační dohody s EU, hrozba z posílení podpory separatismu v proruských oblastech Abcházie a Jižní Osetie.
ZBYTEK STŘEDNÍ ASIE - SALÁMOVÁ METODA Rosněfť koupí všechna civilní letiště v Kyrgyzstánu. Spolu s uzbeckou armádou chtějí Rusové bránit uzbeckou hranici s Afghánistánem proti přílivu militantního islamismu.
KAZACHSTÁN - ČLEN EURASIJSKÉ UNIE
ČÍNA - VÝHODA PRO PEKING Číňané si mnou ruce: ruský spor se Západem o Ukrajinu a následná Putinova hrozba Evropě zastavením dodávek plynu vytvořily pro Peking při vyjednávání o nákupu ruského plynu velmi příznivou vyjednávací pozici.
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
