Vládne v Rusku v podstatě nepřetržitě od konce roku 1999. Putinova éra už ekonomický zázrak nevyprodukuje.
Rád čerpám data měnově-politických přehledů ruské centrální banky (CBR), protože je to svého druhu neutrální půda. Český putinofil nemůže dost dobře tvrdit, že ruská monetární autorita tiskne protiruskou propagandu, a zároveň její makroekonomické analýzy nepostrádají odbornou integritu, která je v mezinárodním srovnání na velmi slušné úrovni.
Obraz ruské ekonomiky v posledním zveřejněném přehledu potvrzuje, že se vrátila k růstu, ale ten bude za celý loňský rok někde mezi 1,7 až 2,2 procenta. Kdyby se blýskalo na světlé zítřky a hospodářství země pořád s přehledem největší na světě se nacházelo na začátku fáze oživení, dalo by se nad tím mávnout rukou. CBR ovšem zároveň říká, a není to žádný samizdat, že pokud se něco nepodnikne, tak ruská ekonomika na rychlejší růst než kolem 1,5 až dvě procenta v příštích letech nemá. Přeloženo do laicky srozumitelného jazyka: Rusko se ekonomicky zotavilo, ani sankce, ani prudký pokles cen ropy a dalších klíčových surovin je nezlomily, bylo schopné se z hluboké recese po roce 2014 dostat, ale na žádný růstový příběh bez vnějšího impulzu nemá. Vnitřní energii, jež by zvedla potenciální dynamiku HDP někam k pomalému dohánění vyspělých zemí, ruští centrální bankéři jaksi neočekávají. Počítají s číslem mezi jedním a půl a dvěma procenty.
Musíte být Japonec 21. století, abyste něco takového nazval „dynamickým“, a to ještě po čtvrtstoletí anémie, jež ovšem přišla po půlstoletí fenomenálního příběhu poválečného vzestupu. V západní Evropě se tohle tempo označuje za „solidní“, zatímco v nových členských zemích včetně Česka by komentáře hovořily o „zklamání“, a právem.
Dějiny nebyly marné
Do letošních prezidentských voleb, načasovaných na březnové výročí záboru Krymu, půjde Vladimir V. Putin již počtvrté, opět bez reálného soupeře. Vyhrál by je, i kdyby jeho existenci připustil. Vrátil přinejmenším etnickým Rusům to, co jim po pádu komunismu a rozpadu kontinentálního impéria nejvíc chybělo. Pocit, že rozval, chaos a „prichvatizacija“ nejsou to jediné, co je čeká. Když se k tomu téměř vzápětí připojila vysoká tempa růstu, poháněná otřepáním z krize roku 1998, a příznivý vítr daného komoditního cyklu, dějiny nebyly marné.
Potíž je v tom, že tandem Putin Medveděv nakonec narazil na meze svého způsobu vládnutí a ekonomický růst začal klesat z něčeho, co roztahuje všem křídla (cokoli nad šest procent), na sestupnou dráhu, i když ceny ropy byly vysoko, ještě před Krymem. Anexe Krymu a hybridní konflikt na Ukrajině na pozadí klesajícího růstu lze sotva chápat jinak než jako kalkul, do nějž však nebylo zahrnuto zhroucení cen ropy a rublu. Čistě z hlediska makroekonomické politiky se ukázalo, že ji řídí lidé o řád kompetentnější než o necelých dvacet let dříve, před rozpadem Sovětského svazu. Po roce 2014 Rusko vědělo, že se ze Západu hned tak nedočká ani financování, ani politických ústupků.
Samotný Vladimir Putin se v „makru“ podle všeho příliš neangažoval, což bylo ku prospěchu věci. To třeba turecký prezident Erdogan si počíná aktivněji. A jeho tvrzení ve stylu „vysoké úrokové sazby zvyšují inflaci“ jsou na kurzu turecké liry hned znát.
Něco vymyslet
Stabilizovat Rusko nebyl malý úkol, ale přivést je k solidnímu tempu růstu se makroekonomům, jakkoli kompetentním, nepodaří, ani kdyby se na hlavu postavili. Na to musíte změnit ochotu k investování a podnikání ve vlastní zemi.
Ruské obyvatelstvo, legendárně trpělivé a vlastenecké, samozřejmě kvituje, že se pokles reálných mezd už před rokem zastavil, ale dodnes jsou o deset procent chudší než v roce 2013. Chtělo by to něco vymyslet.
Jistěže by bylo z ruského hlediska nejlepší usmířit se se Západem, otevřít kapitálové a obchodní toky v plné rozsahu a podepřít je nějakou solidní reformou v Rusku, která by zvedla potenciální tempo růstu kamsi nad tři procenta. Ale to by znamenalo pustit Krym, což Rusko nikdy neudělá.
Druhým nejlepším řešením je využít volebního vítězství a zkusit vnitřní růstové impulzy. Bývalý ministr financí Alexej Kudrin, jejž Putin dodnes respektuje, je zastáncem důkladných strukturálních a institucionálních změn. Naopak současný ministr hospodářského rozvoje Maxim Oreškin je přes svůj věk (35) podstatně méně ambiciózní a preferuje mírné úpravy v rámci stávajících pořádků. Zkrátka žádné prudké pohyby, i kdyby se celý přínos počítal v desetinkách procenta.
Kdo to jen před Francouzskou revolucí řekl, že se starý režim dostává do opravdového nebezpečí, když se pokouší reformovat? Takový Gorbačov, ten zjevně neposlouchal, a vidíte, jak dopadl.
Putin je prý bohatší než Gates s Bezosem dohromady. Čtěte více
Dále čtěte:
