Schůzka v Petrohradu potvrdila ruské velmocenské ambice
George Bush dokonale nahrál na smeč Vladimiru Putinovi. Americký prezident na summitu G8 v Petrohradě mluvil o tom, jak se podařilo zavést svobodu tisku a vyznání v Iráku. Prohlásil, že Američané by si přáli, aby se podobným směrem ubíralo také Rusko. Putinovi už stačilo pouze dodat, že takový druh demokracie, jaký je v Iráku, si Rusko vskutku nepřeje. Nynější stav Iráku je všeobecně považován za selhání americké politiky, což Bush pravděpodobně ví. Přesto poskytl Putinovi příležitost, aby odvrátil pozornost od výtek, že ani ruská demokracie zdaleka nefunguje ideálně. Kreml však zdůrazňuje, že ruská „demokracie“ je především „suverénní“. Snaha vystupovat jako nezávislá velmoc je možná tím nejviditelnějším rysem ruského předsednictví ve skupině G8, jehož vrcholem byl právě petrohradský summit.
Jeden ruský bulvární list na začátku devadesátých let napsal článek o tom, jak tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin hlásí Georgi Bushovi, otci nynější hlavy státu, že „jeho příkazy jsou splněny“. Šlo samozřejmě o fikci. V případě Vladimira Putina a jeho protějšku ze Spojených států by ovšem nikoho nic podobného nenapadlo ani v legraci.
Ruský prezident Vladimir Putin hýří sebevědomím a usiluje o to, aby jeho země zase hrála o nejvyšší pozice ve světové politice. Summit osmičky byl ideální příležitostí ukázat, že se už do světové elity vrátila. Zdá se, že sám Putin má v rukou velmi silné karty. Jeho popularita ve vlastní zemi je vysoká, na rozdíl od dalších státníků ze skupiny G8, George Bushe, francouzského prezidenta Jacquese Chiraka či britského premiéra Tonyho Blaira. Putinovu vládu schvalují více než dvě třetiny Rusů. A oceňují i to, že současný prezident po éře chaosu za prezidenta Borise Jelcina vrací zemi sebevědomí. To však má i svá rizika. S Putinem Rusové spojují i takové naděje, které nebude možné naplnit.
Plynové království.
V současnosti se ovšem Kreml může pochlubit tím, že jeho ekonomika „šlape“ a roste více než šestiprocentním tempem za rok. Díky prodeji plynu a ropy Rusko vykazuje vysoký přebytek běžného účtu platební bilance a dokonce ještě před summitem G8 oznámilo, že splatí všechny své dluhy, které činí 22 miliard dolarů, pařížskému klubu věřitelů. Tím, jak rostou ceny strategických surovin, se Rusům daří vytvářet strategické finanční rezervy. Devizové rezervy země už přesáhly 300 miliard dolarů, což Rusko řadí v tomto měřítku na třetí místo na světě. Vedle toho z ropných dolarů Kreml vytvořil i padesátimiliardový stabilizační fond. Státem ovládaná plynárenská společnost Gazprom dobývá světové trhy, včetně těch kapitálových. Podobné ambice má ropná firma Rosněfť, která „pohltila“ Juganskněftěgaz, někdejší klíčovou těžební divizi Jukosu, podnikatelského impéria uvězněného oligarchy Michaila Chodorkovského. Úspěšný primární úpis akcií Rosněfti se uskutečnil v Moskvě a v Londýně právě před summitem a nakonec ho nezastavila ani zoufalá žaloba Jukosu.
Putin říká, že v oblasti energetiky se Rusko musí stát světovým lídrem. Šéf Kremlu k tomu má nejen jasnou koncepci, ale i celkem svéráznou ideologii, kterou vypracoval náměstek šéfa kabinetu prezidenta Vladislav Surkov. Ten odmítá rozšířenou definici, která označuje současný ruský politický systém za takzvanou řízenou demokracii. Říká, že řízená demokracie je režim, který závisí na vůli globálního politického centra. Surkov tvrdí, že v Rusku není řízená, ale právě ona suverénní demokracie.
Manažeři a politici.
Finanční zázemí pro takovou suverenitu zajišťuje státem kontrolovaný energetický byznys, a to zejména ropný a plynárenský. Novou ruskou doktrínu je možné čím dál tím více nazývat „doktrínou Gazpromu“, jehož prezidentem je Dmitrij Medveděv. Ten je zároveň prvním vicepremiérem Ruska a po roce 2008 se může stát i nástupcem Putina. (Pokud ovšem současný prezident nemá jinou strategii, aby mohl v Kremlu zůstat on sám až do roku 2012.) Výkonným šéfem Gazpromu je Alexej Miller, který s Putinem a Medveděvem před léty úzce spolupracoval ještě v Leningradu, nynějším Petrohradu.
Personální propojení ve vrcholovém vedení energetických firem s významnými politiky je pro Putinův režim více než signifikantní. Například Igor Sečin, Putinův spolupracovník z leningradské KGB, je prvním mužem Rosněfti, největšího ropného koncernu v zemi kontrolovaného státem. Ministr průmyslu a energetiky Viktor Christěnko řídí společnost Transněfť, která (monopolně) vlastní potrubí na přepravu ropy. Tato společnost má brzy pohltit podnik Transněfťprodukt, který kontroluje přepravu ropy. Tuto firmu řídí právě již zmíněný Vladislav Surkov, označovaný za hlavního ideologa Kremlu.
Rána z Blízkého východu.
Petrohradský summit se nakonec musel více než jiným tématům věnovat Blízkému východu a konfliktu mezi Izraelem a libanonským hnutím Hizballáh. Ceny ropy právě v době kolem jednání světových státníků výrazně rostly. To však také znamenalo, že všichni mohli ještě více pocítit význam Ruska. Vedle neklidného Blízkého východu je největší země světa hlavní zásobárnou ropy a především plynu. Státníci se shodují v tom, že je nutné diverzifikovat zdroje a nespoléhat na jednu surovinu či na jednu zemi. Proto je důležité podporovat obnovitelné zdroje a většina účastníků (ale ne všichni) se shodne i na tom, že důležitá je také jaderná energetika. V Petrohradu se však také realisticky vycházelo z předpokladu, že poptávka po ropě, plynu a uhlí ještě poroste. V roce 2030 by se tato fosilní paliva mohla podílet na světové spotřebě až osmdesáti procenty. Moskva klidně může sázet na to, že o ruský plyn bude nadále zájem - ať už dopravovaný plynovody nebo ve zkapalněné podobě. Otázkou je spíše to, zda Rusko v budoucnu dokáže uspokojovat veškerou poptávku.
Závislé je i Rusko.
Pochybnosti vyvolává i další otázka, a sice zda ruská ekonomika není na plynu a ropě závislá až příliš. Státní pokladna se však nadějně plní.
Když ale budou Rusové chtít udržet současné tempo, budou muset investovat do obnovy plynárenské a ropné infrastruktury, rozvoje nových odvětví, ale také takzvaných „národních projektů“, díky nimž mají lidé pocítit modernizaci země také ve školství, zdravotnictví, bytové výstavbě či obnově venkova. Putin a jeho lidé si pravděpodobně uvědomují, že hospodářský růst může znamenat také zvyšování sociálních rozdílů. A chtějí v zárodku zabránit případným nepokojům, které v ruské historii bývaly tak hrozivé. Na všechny zmíněné cíle však ani peníze z ropy a plynu stačit nebudou. Rusko také potřebuje zahraniční investory, kteří by například pomáhali s rozvojem nových surovinových nalezišť.
Právě summit G8 ovšem ukázal, že dohoda o formách spolupráce mezi Západem a Ruskem není jednoduchá. Rusové mají pocit, že se po nich žádá příliš, aniž by druhá strana byla stejně vstřícná. Když Gazprom pošilhává po akvizicích v západní Evropě, setkává se se snahou bránit plynárenskému gigantu ve vstupu na tamní trh. Silný odpor některých britských politiků například vyvolala úvaha o tom, že by Gazprom mohl převzít tamní plynárenskou společnost Centrica. Střední Evropa se obává, že se Gazprom skupováním místních firem snaží vrátit Rusku jeho dřívější vliv v této části světa. Rusové ovšem především tvrdí, že za současných podmínek jsou nuceni prodávat plyn velmi levně. Kdyby měli ve větší míře přístup k distribuci na evropském území, zajistili by si vyšší příjmy. A ty by bylo možné investovat třeba právě do rozvoje plynárenské infrastruktury, jejíhož zastarávání se obávají mnozí Evropané, v té či oné míře závislí na ruských dodávkách.
Brusel žádá něco za něco.
Zástupci Evropské komise a některých zemí Evropské unie usilují o to, aby Rusové přistoupili na výměnný obchod: Evropa pustí Gazprom na své trhy a Moskva zase zruší monopol této společnosti na využívání plynovodů. Brusel žádá, aby také evropské společnosti měly možnost podílet se na distribuci v Rusku. Zákon, který nedávno přijala ruská Státní duma, však naopak monopolu Gazpromu dává právní oporu. A pouhé dva dny po petrohradském summitu ho podepsal i Vladimir Putin. Jeho kritici zdůrazňují, že v rozporu se závěry jednání státníků ze skupiny G8. Rusové na druhé straně tvrdí, že musejí hájit své ekonomické zájmy a energetickou bezpečnost. Monopolní postavení energetických společností v zemích se zásobami ropy a plynu ostatně není žádnou zvláštností. Platí ovšem i to, že v těchto případech většinou nejde o státy s vyspělým tržním hospodářstvím západního typu.
Moskva navíc prohlašuje, že díky monopolu bude možné zajistit stabilní dodávky plynu. V tom ji částečně dávají za pravdu evropské energetické společnosti a odběratelé Gazpromu, kteří tuto firmu označují za zcela důvěryhodného partnera. Rusům hrají do karet i analýzy, připomínající, že jedinou velkou firmou, která se nebránila investicím do průzkumu a rozvoje nových nalezišť v době nízkých cen ropy, byla saúdská státní společnost Aramco. A to paradoxně právě proto, že zájmy této firmy musejí být v souladu se zájmy státu Saúdská Arábie. Velké nadnárodní koncerny byly příliš svázány obavami svých akcionářů, kteří nechtěli jít do rizika. Kreml se navíc domnívá, že právě stát zajistí využití zisků Gazpromu na rozvoj plynárenské a ropné infrastruktury.
Zapomeňte na zdražování.
Někteří ekonomičtí odborníci však uvádějí, že liberalizace trhu s plynem by Rusku mohla naopak pomoci. Za neúnosnou považují skutečnost, že plyn se na domácím trhu prodává za podstatně nižší ceny než v zahraničí. I kdyby ovšem padly veškeré výše uvedené argumenty o potřebě monopolního postavení Gazpromu, liberalizace by v současné době nebyla politicky průchodná. Blíží se parlamentní i prezidentské volby. Zdražování plynu by mohlo ohrozit popularitu současných vládců v Kremlu. Bude ovšem zajímavé sledovat, jak se představy Moskvy o ruském plynárenství posunou během dvou tří let. Zřejmě bude záležet i na tom, zda se novým prezidentem stane zmiňovaný Dmitrij Medveděv, považovaný víceméně za liberála, nebo zástupce silových struktur, takzvaných „siloviků“. Jejich ambiciózním kandidátem na post hlavy státu pravděpodobně bude současný ministr obrany Sergej Ivanov. V každém případě může být nadále rozhodující slovo Vladimira Putina, který by se mohl stát premiérem, nebo hledat jinou možnost, jak si nadále zachovat rozhodující vliv v Kremlu. Putin také naznačil, že by mohl jako svého nástupce doporučit dosud méně známou osobnost.
Bylo by nicméně chybou tvrdit, že se dnes Kreml obrací k tržním principům zády. Strategie Gazpromu spočívá spíše ve snaze skloubit rozhodující vliv státu ve společnosti s tržním chováním. K němu by měli přispět i zahraniční minoritní akcionáři, kteří budou tlačit vedení plynárenského gigantu k efektivnímu hospodaření. Bude ovšem záležet na Moskvě, zda jejich volání vyslyší. Určitě to nebude platit ve všech případech. Rusové nicméně budou mít sami zájem na tom, aby Gazprom (stejně jako Rosněfť) prosperoval, zvyšoval svou tržní kapitalizaci a zprostředkovával příliv peněz ze zahraničí do ruské ekonomiky. Gazprom by navíc měl hrát roli jakési „světové centrální banky“ plynárenského sektoru, tedy podobnou té, jakou měla v ropném průmyslu Saúdská Arábie. Přitom pochopitelně záleží na schopnostech ruské společnosti uspokojovat a ovlivňovat světovou poptávku po plynu.
Už nabízíme dost.
V Petrohradě dal Putin jasně najevo, že zcela v duchu zásad oné „suverénní demokracie“ zahraniční kapitál nezíská žádné jednostranné ústupky. Proto také Moskva dosud neratifikovala evropskou energetickou chartu, která je v rozporu s monopolním postavením Gazpromu. Rusové mají pocit, že už teď nabízejí hodně, když slibují zahraničním investorům podíl na rozvoji surovinových nalezišť. Pro řadu Rusů jsou přitom surovinové zdroje pořád národním bohatstvím, jehož předání do rukou cizinců znamená téměř vlastizradu. Zdá se ovšem, že Kreml spíše hledá kompromis, jak ze surovin vytěžit co největší potenciál pro celkový rozvoj země. I když se Rusové tváří sebevědomě, dobře vědí, že vyhráno ještě nemají.
Když se v prohlášení ze summitu G8 uvádělo, že jeho účastníci jsou pro otevřené a transparentní trhy, považovali to někteří pozorovatelé za diplomatickou prohru Ruska. Nezaregistrovali však, že v jiné větě o potřebě přeshraničních investic do energetických společností se objevila slova o tom, že vše má být „vzájemně výhodné“. A právě tato dvě slova jsou pravděpodobně tím, na co bude Moskva při dalších složitých jednáních o energetické bezpečnosti poukazovat.
Spojenci z Ameriky.
Zájem zahraničních firem o ruský trh je ostatně další dobrou kartou, se kterou může Vladimir Putin kalkulovat. Během petrohradského summitu se nepodařilo dokončit jednání mezi Moskvou a Washingtonem o vstupu Ruska do Světové obchodní organizace (WTO). Spojené státy jsou tak poslední zemí, která se s Ruskem na podmínkách přijetí do WTO ještě nedohodla. Jestliže však někdo na rychlé uzavření dohody tlačí, jsou to americké firmy, které věří, že se jim otevře ruský trh. Vedle Boeingu, který bojuje o zakázku pro leteckou společnost Aeroflot s evropským Airbusem, pozorně sledují zmíněné rozhovory také energetické giganty Chevron a ConocoPhilips. Právě tyto korporace by se měly společně s Gazpromem podílet na rozvoji plynového naleziště Štokman v Barentsově moři. Tamní plyn by měl ve zkapalněné podobě putovat na export do Spojených států. Zatímco Američané váhají s uzavřením dohody o vstupu Ruska do WTO, Rusové nepospíchají s oznámením, které firmy si Gazprom vybere jako své partnery pro projekt Štokman.
Mnohem větší napětí mezi Rusy a Američany však vyvolávají jiné záležitosti. Washington kritizuje Moskvu za porušování lidských práv, ztěžování života nevládním organizacím a viceprezident Dick Cheney dokonce obvinil Rusko z energetického vydírání svých sousedů. Kreml na oplátku připomíná Američanům jejich neúspěšnou vojenskou akci v Iráku. Ještě více však Moskvě vadí to, jakým způsobem Spojené státy chtějí ovlivňovat vývoj v bývalých republikách Sovětského svazu. Rusové jsou přesvědčeni, že „barevné“ revoluce v těchto zemích podněcují právě Američané podporou některých politiků a finančními příspěvky nevládním organizacím. Ty otevřeně usilovaly o změnu vlády v jednotlivých republikách a Rusko označovaly za nepřítele. I v tomto ohledu se dnes Putin může cítit na koni. Na Ukrajině se karta zcela obrátila. Už před summitem G8 se ukazovalo, že bývalý hlavní terč oranžových revolucionářů Viktor Janukovyč je schopen se svými spojenci zformovat většinovou vládu.
Velmoc díky jádru?
Jsou však i oblasti, ve kterých si Američané a Rusové zřejmě začínají rozumět velmi dobře. Také v Petrohradě se potvrdilo, že je čím dál tím více spojují představy o budoucnosti jaderné energetiky. Na rozdíl od Německa v ní Moskva i Washington vidí cestu k větší energetické bezpečnosti a snížení závislosti na fosilních palivech. Jde však ještě o mnohem více. Rusko i Amerika se přihlásily k formování jakýchsi regionálních center jaderné energetiky. Ta by byla umístěna v zemích, které jsou schopné jiným státům dodávat jaderné palivo a například obohacovat uran. Pochopitelně rovněž v Rusku. Pro Američany je noční můrou Írán a jeho jaderný program, o němž předpokládají, že by mohl být využit i k vojenským účelům. Představa, že by Íránce dostali více pod kontrolu Rusové, je tedy pro Washington patrně poměrně přitažlivá. Existence center jaderné energetiky by v americkém pojetí byla pojistkou proti šíření nukleárních zbraní.
V Moskvě se zase prosazuje představa, že Rusko nebude skutečnou energetickou velmocí, dokud nebude i v jaderné energetice tak silné jako v plynárenství a ropném odvětví. Při své letošní návštěvě Prahy dal prezident Putin jasně najevo, jak mu záleží právě na společných projektech při rozvoji jaderných elektráren. Také v tomto ohledu se Rusům na zahraničních trzích leccos daří. Plzeňská Škoda Jaderné strojírenství dnes patří ruské firmě OMZ, kterou ovládá Gazprom. Nepříliš dlouho po Putinově návštěvě Prahy přišla i další pro Rusy pozitivní zpráva. Elektrárenská společnost ČEZ oznámila, že ruský Tvel bude v budoucnu dodávat jaderné palivo nejen do elektrárny v Dukovanech, ale i v Temelíně. Westinghouse přišel zkrátka. Proti představám Ruska a Spojených států však stojí také různé analýzy, tvrdící, že jaderná energetika není ekonomicky životaschopným oborem. Nelze vyloučit, že bude přežívat jen tam, kde se jí dostane výrazné státní pomoci.
Preventivní údery.
O tom, že je dnešní Rusko významnou energetickou velmocí, pochybuje málokdo. Okolní svět ale bude s napětím sledovat, jak se tato skutečnost projeví v zahraničněpolitických ambicích Moskvy. Je evidentní, že samo Rusko si zakládá na své nezávislosti a „suverénní demokracii“. Otázkou je, do jaké míry se samo bude snažit zasahovat do záležitostí okolních států.
Před dvěma lety Kreml oznámil, že je schopen zasadit preventivní úder proti nepříteli kdekoliv na zeměkouli. Mimo jiné tak naznačil, že preventivní akce by neměly být doménou jediné supervelmoci, tedy Spojených států, a že by svět neměl podceňovat ani ruské velmocenské ambice. Terčem takových úderů by dle Moskvy měli být teroristé. Tehdejší oznámení vyvolalo spekulace o tom, že Rusové zvažují zásah proti bojovníkům na území Gruzie. Kritici současných ruských vládců ho ovšem vnímali také jako tlak na Gruzínce, aby vůči Moskvě projevovali větší vstřícnost.
Ruskou snahu honit teroristy i za hranicemi země potvrdil sám Vladimir Putin, když nedávno pověřil příslušníky tajných služeb a vojenských komand, aby „našli a zlikvidovali“ vrahy čtyř ruských diplomatů unesených v Iráku. Předpokládá se, že ruské zpravodajské služby už v minulosti podobné operace prováděly. V Kataru byl v roce 2004 zabit bývalý čečenský prezident Zelimchan Jandarbijev a tamní soud za tento čin odsoudil dva ruské občany. Nasazení vojenských komand v takových případech je však považováno za novinku.
Na druhé straně nic nenasvědčuje tomu, že by se Rusové chystali k podobným vojenským útokům jako třeba Američané v Iráku. Partneři ze skupiny G8 Moskvu spíše považují za důležitého aktéra v úsilí o mírové urovnání různých krizí na zeměkouli. Vojenská řešení Rusové odmítají. Pravděpodobně však budou hledat způsoby, jak pro sebe příznivě ovlivňovat vývoj v okolních státech. Budou poukazovat na výhody ekonomické spolupráce s Moskvou. Zahraniční politika Putinova Ruska ale není z podstaty agresivní. Nynější hlava Kremlu pravděpodobně cítí šanci vstoupit do dějin jako velký modernizátor, svým významem srovnatelný s nejslavnějšími cary ruské historie. Putinovou ambicí je především vnitřní síla Ruska, která je ovšem vidět i v zahraničí. Nikoliv rozšiřování impéria. I Putinova síla má ostatně jasné limity a na něco podobného by ani nestačila.
