V prezidentských volbách 18. března dosáhl Vladimír Putin svého vrcholu: dostal téměř 77 procent hlasů. Z vrcholu vede cesta jen dolů.
„Není Putin, není Rusko,“ praví slogan, jejž před březnovou prezidentskou volbou sestrojil předseda Státní dumy a někdejší Putinův vicekancléř Vjačeslav Volodin. Myslel to jistě upřímně a slogan také našel mnoho příznivců: znovuzvolení Vladimíra Putina do čtvrtého (de facto pátého) prezidentského funkčního období mělo příchuť nevyhnutelnosti. A přesto budou muset Putin a jeho voliči v čele s Volodinem zapojit představivost; Rusko bez Putina už je na dohled.
Způsob, jímž nejdéle vládnoucí moskevský boss od dob Josifa Stalina z politické scény zmizí, do značné míry napoví, v jaké formě Rusko vstoupí do druhé čtvrtiny 21. století. Možností je mnoho, od chaotického období soupeřících mocenských struktur (hrozícího rozpadem země) přes sestup do diktatury středoasijského typu až po civilizované předání moci proreformní, na místní poměry liberální politické garnituře.
Intelektuální rozpor
Putinovu dosavadní vládu charakterizuje jeden intelektuální rozpor. „Teoreticky je Vladimir Vladimirovič především ruský vlastenec s dobrým povědomím o tom, co jeho zemi prospívá, ač se to ne vždycky musí Západu líbit,“ říká Ben Aris, šéfredaktor časopisu Business New Europe. Praxe však často mluví jinak. Pokud se obecně prospěšné pravidlo dostane do rozporu s Putinovým vlastním momentálním politickým prospěchem, má pravidlo smůlu - což je také to jediné, na co je v Rusku doopravdy spoleh.
Čtěte: Car Putin I. už Rusku vládne déle než Brežněv
V době, kdy Putin byl schopen expanzi - především ekonomickou, ale také geopolitickou a vojenskou - financovat, nebyl tento rozpor zničující. Voliči se mohli spolehnout na stabilitu, fungující banky a včas vyplácené důchody; elitní podnikatelská klika měla tolik volnosti, kolik potřebovala k pohádkovému bohatnutí, a svůj díl dostávali i generálové, jejichž loajalita je nezbytnou složkou kterékoli vlády.
Pax Putiniana však je stále obtížněji udržitelný stav. Všechny tři skupiny, na jejichž relativní spokojenosti Putinův osud závisí, totiž potřebují více peněz - a jejich dlaně se natahují ke Kremlu. Aby vláda pokryla rozpočtový deficit, vyplenila rezervní fond živený v letech 2008 až 2014 drahou ropou. Teď má na mušce Fond národního blahobytu, jenž pomáhá vyplácet důchody. Nikdo neví, odkud bude brát, až vysaje i ten (což může trvat rok či dva). Navíc vláda po letech zrušila svázání růstu důchodů s inflací. Znamená to, že ruský důchodce se již dnes má lépe, než se bude mít zítra.
Problém jménem peníze
Žádný ruský vůdce ještě nepadl kvůli tomu, že lidé byli nespokojeni s poměry. Ale nejrychlejší nárůst bezdomovectví a nominální chudoby za posledních 25 let se může proměnit v klacek, kterým by některá z vlivných klik mohla Putina mlátit po hlavě.
Na druhé straně je třeba živit imperiální ambice, ať už za účelem odvedení pozornosti od domácích potíží, nebo pro uspokojení generálských ambicí. Rusko tak loni předehnalo Saúdskou Arábii ve zbrojních nákupech a stalo se po USA a Číně světovou trojkou. Co to stojí? Pakatel ve výši 69 miliard dolarů či 2,84 procenta HDP; letos příslušná cifra ještě naroste.
Putin je prý bohatší než Gates s Bezosem dohromady. Čtěte více
Vtip je v tom, že čím zdatněji Kreml zakoupenými zbraněmi haraší za hranicemi (ať už na Ukrajině, v Sýrii, či jinde), tím obtížněji na to shání peníze, protože tím méně má Západ náladu rozvolnit, či dokonce zrušit své protiruské sankce. Postihy sice nejsou velkou komplikací pro ruskou ekonomiku jako celek, ohrožují však byznys právě těm lidem, kteří jsou pro Putinovu moc klíčoví. Obzvlášť prominentní případ představuje ropný producent Rosněfť, jejž vede Igor Sečin, prezidentův petrohradský kolega z KGB.
To vše je třeba mít na paměti při odhadování, jak si Putin povede ve stále sílícím střetu zájmů svých se zájmy Ruska. Za šest let mu končí (nominálně poslední) funkční období. Jaké jsou možnosti dalšího vývoje?
1) Rusko bez Putina
a) Putin v 71 letech sbalí fidlátka a odstěhuje se na daču na Krymu, kde bude rybařit a podepisovat děvčátkům památníčky. Nikdo tomu však nevěří.
b) Změna poměrů bude razantnější, než Putin plánuje, a on sám se bude muset uchýlit do exilu (pokud to stihne). Vzhledem k tomu, že veškeré jeho snažení bude směřovat k prevenci takového vývoje, však ani to není právě pravděpodobné.
c) Ani Putin není věčný. Pomineme-li možnost přirozené smrti (zdá se víc než fit), někdo ambiciózní se může pokusit jej odstranit fyzicky. Poslední skutečně úspěšný atentát ale v Rusku proběhl v roce 1881.
2) Doživotní prezident
a) Putin dal najevo, že nechce zopakovat gambit, jenž mu na jedno období v letech 2008 až 2012 přiřkl premiérský post. Kdyby něco takového plánoval, nebyl by prodloužil prezidentské funkční období ze čtyř na šest let.
b) Druhou možností by byla čínská cesta, podle níž by na poslední chvíli nechal Putin ústavu změnit tak, aby dobu prezidentského působení neomezovala, a po roce 2024 by kandidoval znovu ad nauseam. I to však je trochu jako Hlava XXII. Pokud by to skutečně potřeboval, znamenalo by to, že je velmi oslaben, pročež by takovou ústavní změnu provést nejspíš ani nedokázal.
c) Třetí možností by byla venezuelská cesta: Víte, milí Rusové, já bych rád vypsal volby a odešel do důchodu, ale zrovna máme tak výjimečnou situaci, že bychom teď volby neustáli. Ne, tak hluboko jako venezuelský boss Nicolás Maduro Putin ještě neklesl.
3) Carův premiér?
a) Nejpravděpodobnější proto je vývoj, jenž Putinovi zaprvé zaručí imunitu a zadruhé umožní ponechat si část moci. Tak to fungovalo od 90. let v Číně. Lze si velmi dobře představit situaci, kdy Putin například nechá vzkřísit politický význam horní komory parlamentu, Rady federace, a dá jejímu vůdci větší pravomoci (nyní prakticky žádné nemá).
b) Nejpikantnější možnost, jistá variace na téma předcházejícího bodu, se sama nabídne letos v létě. Sedmnáctého července uplyne sto let od vyvraždění rodiny Romanovů. V Jekatěrinburgu, Petrohradě i Moskvě se k té příležitosti připravují velké show (je-li to správné slovo pro tryznu). Již dnes si 25 procent Rusů přeje obnovení monarchie. Pokud uvidíme, že se Putin v uctění památky Mikuláše II. a jeho rodiny vehementně angažuje, bude existovat i tahle dosud trochu fantaskní možnost.
| Putinovi nástupci |
|---|
| Přehled nejvážnějších kandidátů na úřad ruského prezidenta podle serveru Petěrburgskaj'a politika. |
| Dmitrij Medveděv, premiér (52) Ačkoli s ním Putin nebyl spokojen, je Medveděv ideálním kandidátem pro případ, že by nechtěl nic měnit. Už dokázal, že je ochoten přijímat rozkazy z nominálně nižší pozice. |
| Sergej Sobjanins, starosta Moskvy (59) Někdejšímu Putinovu vicepremiérovi se v čele vedení Moskvy daří dobře a je vnímán jako blízký spojenec Vladimira Bogdanova, šéfa ropné firmy Surgutněftěgaz. |
| Alexej Ďumin, gubernátor Tulské oblasti (45) Putinův člověk jak se patří. Kromě gubernátorské funkce je náměstkem ministra obrany, do roku 1995 sloužil u FSB, dotáhl to na šéfa Putinovy ochranky. |
| Sergej Šojgu, ministr obrany (62) Asi nejloajálnější Putinův spojenec; sloužil jako gubernátor Moskevské oblasti i jako šéf prezidentovy partaje Jednotné Rusko. |
| Alexej Kudrin, exministr financí (57) Jediný ekonomický liberál široko daleko; dlouho se těšil pověsti jediného člověka, kterému Putin skutečně naslouchá. Od uvalení západních sankcí ale zcela zmizel z veřejného povědomí. |
| Sergej Kirijenko, zástupce šéfa Putinovy kanceláře (55) Jediný z trojice „mladých reformátorů“, který politicky i fyzicky přežil, v letech 2015-2016 vedl Rosatom; spolehlivý manažer. |
| Anton Vaino, šéf prezidentovy kanceláře (46) Vše, co jde Putinovi k podpisu, jde přes něho. Nedělá chyby a Putin na něj nedá dopustit. |
| Elvira Nabiullinová, guvernérka centrální banky (54) Za rok 2017 ji britský časopis The Banker vyhlásil nejlepší centrální bankéřkou východní Evropy. Pokud by chtěl Putin do čela Ruska technokrata, v Nabiullinové by jej nalezl. |
| Igor Sečin, šéf Rosněfti (57) Jeden z nejdůležitějších hráčů, jenž bourá představy o jednoznačném rozdělení mocenských klik na „siloviky“ a byznysmeny. Sám letitý důstojník KGB (Putinův nadřízený) prosadil do Putinova nejbližšího kruhu svého koně Alexandra Bastrykina coby šéfa týmu vyšetřovatelů odpovědného pouze prezidentovi. To z něho činí druhého nejmocnějšího muže Ruska. |
Zdroj: fppspb.ru
Dále čtěte:
