Kdyby se všem ekonomickým ukazatelům vedlo tak dobře jako vývoji reálných mezd, čekaly by nás světlé zítřky. Ale nečekají. Prudký růst mezd, zejména v nepodnikatelském sektoru, je další špatnou zprávou o stavu hospodářství v České republice a velmi názorně dokumentuje přelévání fiskální nerovnováhy do spotřebitelské poptávky. Ekonomika se k maléru blíží neúprosně krok za krokem.
Zatímco v podnikatelském sektoru rostou mzdy v souladu s produktivitou práce, ve státním sektoru je tyto úměra přímo nepřímá. Výkon, přepočteno na úřední agendu, počet žáků a další parametry, neustále klesá, počet zaměstnanců se nezadržitelně zvyšuje, naposledy o třicet tisíc lidí. A mzdy přitom utěšeně rostou a porostou i do budoucna. Odboráři mohou vykládat co chtějí, ale i ta nejpřísnější verze restrikcí v mzdové oblasti počítala s růstem celkového objemu reálných mezd.
Z toho je zřejmé, že makroekonomická nezodpovědnost zůstává stále velmi silná a je jen málo pravděpodobné, že se s tím současná koalice vůbec kdy vyrovná. Z toho pak lze vyvodit celkem podstatné závěry. Růst mezd ve státním sektoru bude nejspíše nadále pokračovat nynějším tempem. Přitom tento růst nebude kompenzován poklesem zaměstnanosti. Symbolické - a navíc zatím jen plánované - snižování stavů podstatu problému neřeší. Dále jen prohloubí strukturální problém veřejných financí a stát bude mít na své rozvojové priority zase o něco méně peněz. Mzdovou nákazou bude zasažen patrně i podnikatelský sektor. Vzhledem k deviantnímu stavu, kdy stát platí více než podnikatelé, se státní služby stanou velmi lákavým útočištěm pro kvalifikované pracovníky, protože při daleko nižší intenzitě práce a téměř bez rizika propuštění je už dnes možné získat lepší platové ohodnocení.
A to je vážný vzkaz pro guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmu, aby už definitivně zapomněl na další snižování úrokových sazeb a začal přemýšlet, jak se vydat opačnou cestou. Inflační tlaky se dříve nebo později musí objevit.
O statistice z minulého týdne by měli vážně přemýšlet i odboráři, pokud jsou alespoň někteří z nich k takové činností ochotni přistoupit. Pokud by totiž uspěli s dnešními požadavky na další miliardy pro státní sektor, zadělávají na opravdu radikální vlnu propouštění ze státních služeb. Příští vláda, která bude následovat po nynější, si už nebude moci dovolit být nezodpovědná. Popravdě řečeno, jen opravdu hodně zaslepený odborář není schopen připustit, že by jednorázové patnácti až dvacetiprocentní snížení počtu úředníků, ale třeba i učitelů, rozhodně nevedlo ke kolapsu státního aparátu a školství. Nakonec když v roce 1998 propustila ČNB patnáct procent zaměstnanců, tak si toho nikdo ani nevšiml.
