Útok na Bagdád může posílit islámské extremisty
Musíme zabránit střetu civilizací. Nesmíme se dostat do situace, kdy celý islámský svět bude bojovat proti celému Západu. To je už řadu měsíců hlavní myšlenka německého ministra zahraničí Joschky Fischera, která stojí za velmi opatrným postojem Berlína vůči chystanému americkému útoku na Irák. Zatímco kancléři Gerhardu Schröderovi se právem vytýká, že využil protiamerických nálad k vítězství v posledních volbách, Fischerovy argumenty jdou daleko za rámec úvah o momentálních politických výhodách.
Mohutné protiválečné demonstrace v Evropě i jinde ve světě ukázaly, že vojenská akce v Iráku narazí na mnohem širší odpor veřejnosti – nejen v arabských zemích. Vládě amerického prezidenta George Bushe hrozí, že se dostane do střetu se světovým veřejným míněním. Pozorovatelé v této souvislosti stále více citují slovo „Vietnam“, které připomíná jedno z největších traumat v historii amerických zásahů v zahraničí. Protiválečné demonstrace byly přitom největší v zemích, jejichž vlády se do značné míry postavily na stranu prezidenta Bushe – Británii, Itálii, Španělsku.
To není antiamerikanismus!
George Bush tvrdí, že se jeho kroky nemohou řídit postoji omezené části veřejnosti. Jenže průzkumy veřejného mínění ukazují, že postoj, který vyjádřili demonstranti, má v evropských zemích většinovou podporu – bez ohledu na to, zda se vlády těchto států připojily k americké argumentaci, či nikoliv.
Američtí odpůrci války tvrdí, že dokonce i v samotných Spojených státech odpor proti akci v Iráku roste. Demonstrace sice nejsou zdaleka tak silné jako v Evropě, ale také do ulic amerických měst vycházejí statisíce lidí. Veřejné mínění je na straně války proti Iráku, ale jen menšina obyvatel je pro samostatnou akci Spojených států, kterou Bush nevylučuje. Americkým „disidentům“ (tak se sami nazývají) vadí jedno: tvrzení, že za protiválečnými protesty v Evropě stojí antiamerikanismus. „To není antiamerikanismus, to je nesouhlas s politikou George Bushe,“ říká Arie Farnam, filmová dokumentaristka, která působí v Česku.
Lidé se připojují k protiválečným demonstracím z různých důvodů. Zčásti jsou to zapřisáhlí pacifisté. Mnoho lidí se prostě domnívá, že válka zhorší jejich ekonomickou a životní situaci. Kromě toho se však objevuje silný racionální argument: útok v Iráku pobouří obyvatele arabského světa, islámští fundamentalisté získají nové ovečky. Řítíme se do ještě méně bezpečného světa.
„Za každého člena teroristické organizace al-Káida nebo hnutí Tálibán, který byl chycen či usmrcen v Afghánistánu, byla al-Káida schopna naverbovat dalšího jednoho či dva členy,“ uvádí Rohan Gunaratna, který se dlouhodobě věnuje zkoumání sítě al-Káidy. Televizní nahrávky šéfa teroristů Usámy bin Ládina ukazují, že se snaží chystaného konfliktu v Iráku využít. Vyzývá muslimy k obraně země, jejíž režim vždy nenáviděl. Z arabského pohledu však v tomto nemusí být viditelný rozpor – mnozí Arabové totiž chystanou invazi nechápou jako akci proti Saddámovi, nýbrž jako agresi vůči iráckému lidu.
Diktátoři jsou nebezpeční.
Stoupenci útoku na Irák mají silný protiargument. Pokud necháme Saddáma Husajna v klidu, vyšleme signál všem diktátorům, kteří vlastní zbraně hromadného ničení, že si mohou dělat, co chtějí. Podobný názor má i Radek Khol z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. „Máme před sebou několik špatných scénářů a musíme si vybrat ten, který je nejméně špatný, nebo ten, jehož hrozby budeme schopni nejlépe zvládat,“ říká (viz strana 28). Pokud Amerika a Evropa nebudou jednotné a odzbrojení Iráku se bude odkládat, islámští extrémisté by si to mohli vyložit jako důkaz slabosti Západu. O to více by byli ochotni na něj udeřit.
Přesto zůstává otázkou, zda je Irák nyní tím pravým cílem. Když už chce Amerika preventivně čelit hrozbám, neměla by se primárně zaměřit spíše na země, které vyvinuly dokonalejší zbraně (Severní Korea) než Irák, nebo přímo na základny al-Káidy? Není Irák terčem chystaného útoku jenom proto, že George Bush už konečně potřebuje naservírovat voličům nějaký jasný úspěch v boji proti teroru a zbraním hromadného ničení po 11. září? Saddám Husajn se loví těžko, ale Usáma bin Ládin ještě hůř.
Idealisté, mezi něž mnozí řadí právě i Bushe, namítnou, že je nutné potlačit veškerá podobná nebezpečí. Otázkou je, zda na to má Amerika (a případně její spojenci) dost sil. Dnešní vládci Afghánistánu se obávají, že se Západ soustředí na Irák a na jejich zemi zapomene. Přitom noví vládci, dosazení s pomocí amerických zbraní, vůbec nemají zemi pod kontrolou. Řada místních náčelníků je nerespektuje. Bývalý odpůrce Tálibánu a jeden z vůdců války proti sovětské okupaci Gulbuddín Hekmátjár nyní spojuje síly s bojovníky al-Káidy i Tálibánu a hodlá „arogantní Američany“ ze země vyhnat.
Jako britské impérium?
Vojevůdce Pyrrhos ve třetím století před naším letopočtem získával jedno vítězství za druhým. Jeho úspěchy ovšem byly vykoupeny značnými ztrátami. „Pyrrhos nedokázal proměnit válečné úspěchy v politické. Uvítězil se k smrti,“ píše se dnes v encyklopediích.
Bylo by velmi předčasné tvrdit, že Amerika jde v Pyrrhových stopách. Dnešní vojenská i hospodářská moc Spojených států je nebývalá. Přesto se řada odborníků domnívá, že tvůrci dnešní americké politiky neberou krizové scénáře dostatečně v potaz. Historik Paul Kennedy před časem v týdeníku Newsweek připomněl, jak nečekaný byl pro mnohé pád britského impéria. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století britští vojáci zasahovali na různých místech po celém světě. Jejich vojenskou převahu nikdo nemohl zpochybnit. V roce 1898 Britové dosáhli rychlého vítězství v Súdánu – podobně jako nedávno Američané v Afghánistánu. Už o tři roky později však tři sta tisíc britských vojáků zabředlo do vleklé války v jižní Africe.
Nepopulární Amerika.
Paul Kennedy se ovšem především odvolává na jiného amerického odborníka, znalce mezinárodních vztahů, profesora Josepha Nye. Ten je autorem brilantní teorie o „tvrdé“ a „měkké“ moci. Spojené státy jsou vojensky mnohem silnější než jakákoliv jiná země na zeměkouli a také z ekonomického hlediska jsou světovým vůdcem. O americké převaze, pokud jde o „tvrdou“ moc, tedy není pochyb. Jenže teď jde i o „měkkou“ moc, zdůrazňuje Joseph Nye. I zde má Amerika poměrně silné pozice – její ideály svobody a demokracie, podobně jako americká kultura, inspirují okolní svět. Pokud se ovšem Amerika bude chovat arogantně, může o tuto svou pozici přijít.
Zatímco země bývalého komunistického bloku stále hledají ve Spojených státech inspiraci, v jiných částech světa tomu tak často není. Středoevropanům to vzhledem ke zdejší historii bude připadat divné, ale mnoha Arabům či Latinoameričanům se Spojené státy jeví jako imperialistická mocnost a agresor. V Evropě nenávist vůči Americe zdaleka nejde tak daleko, ale průzkumy veřejného mínění hlásí, že politika Spojených států už vyvolává obavy. Není divu, že zmínění američtí „disidenti“ nemají lehkou úlohu, když chtějí, aby se nemluvilo o „antiamerikanismu“, ale o „nesouhlasu s Bushovou politikou“.
Mnozí představitelé Bushovy vlády (bezpochyby ministr zahraničí Colin Powell) si riziko antiamerických nálad ve světě uvědomují. To se během loňského roku projevovalo i v zahraniční politice USA. Jestliže dříve se ve Washingtonu hodně mluvilo o preventivních válkách a jednostranných akcích Spojených států, později se začal klást větší důraz na úsilí o získání mandátu OSN a hledání spojenců. Přesto Bush nikoho nenechával na pochybách: když se k nám ostatní nepřidají, pustíme se do toho sami. Ten, kdo pak nepůjde s námi, půjde proti nám. Výsledkem je dojem, že se americký prezident na svět sice více usmívá, ale jeho záměry se nijak nezměnily.
Saddám a al-Káida.
Americké zacílení na Irák je kontroverzní také proto, že přímo s válkou proti terorismu nesouvisí. Údaje o propojení Saddámova režimu a al-Káidy jsou nejslabším místem amerických důkazů o iráckých prohřešcích, které Colin Powell prezentoval v Radě bezpečnosti OSN.
Rohan Gunaratna na základě svého zkoumání uvádí, že al-Káida považuje Saddáma Husajna – diktátora sekulárního státu - za bezvěrce. Saddám sice v minulosti poskytl podporu teroristickým skupinám v Izraeli, Kuvajtu a Íránu, ale nikdy jim údajně nepředal chemické a biologické zbraně. Zřejmě se obával, že by nakonec mohly být použity proti jeho režimu.
Američané, kteří se silně zaměřují na riziko propojení terorismu a zbraní hromadného ničení, vyjadřují obavy, že v Saddámově případě nelze vyloučit prakticky nic. Gunaratna se více obává toho, že by iráckého diktátora mohla k předání nebezpečných zbraní teroristům donutit až americká invaze.
Idea modelové demokracie.
Řada komentátorů si stěžuje, jak malá pozornost se v Americe věnuje tomu, co se bude dít v Iráku a v celém arabském či islámském světě po očekávané válce. Nelze však říci, že by Washington toto téma zcela ignoroval. V americké metropoli se dokonce objevil velmi optimistický scénář, že by se Irák měl stát modelovým příkladem islámského demokratického státu, jehož příkladu by mohly následovat další země v oblasti. Někteří stoupenci této teorie se dovolávají příkladů Německa či Japonska, rovněž okupovaných po druhé světové válce.
Německý a japonský příklad je ale bohužel zcela „mimo čas a prostor“. Případy amerických zásahů z nedávné minulosti naznačují jiný vývoj. Kosovo ani Afghánistán se modelovými příklady demokracie nestaly, v těchto případech lze spíše hovořit o centrech organizovaného zločinu. (Názory na to, nakolik se tam situace po vojenských zásazích zlepšila, se velmi liší.)
Objevuje se řada dalších scénářů, u nichž v zásadě platí jedno – na rozdíl od vize irácké modelové demokracie vycházejí více z analýzy různých reálných faktorů, méně z idealismu. Vzhledem k etnicky a nábožensky nesourodému složení iráckého obyvatelstva hrozí scénář rozpadu země – podobný bývalé Jugoslávii. Očekává se, že vlády ostatních arabských zemí budou čelit narůstajícímu extremismu značné části veřejnosti a tím se posílí represivní charakter tamních režimů.
V současné době nikdo nemůže stoprocentně předpovědět, jak dlouho by válka v Iráku trvala. Čím rychlejší bude, tím více zmíněných rizik snad může být smeteno se stolu. Stále jich však zůstane dost.