Soudy by se v konkrétních případech neměly za každou cenu držet doslovného znění právního předpisu
K napsání tohoto článku mě přimělo setkání s právníky na 20. ročníku Karlovarských právnických dnů. Příspěvky jednotlivých kolegů spojovalo základní téma, vznešeně nazvané „effet utile“ (tedy užitečný účinek zákona), které by mělo sloužit jako zásadní interpretační pravidlo pro posuzování konkrétních kauz soudy. Že právě takové téma oslovilo řadu právních odborníků, svědčí o tom, že ho veřejnost vnímá jako nedostatek současné judikatury. Effet utile přitom není nic jiného než povinnost soudů posuzovat případ tak, aby byl naplněn užitečný smysl zákona, tedy aby rozhodnutí bylo spravedlivé a praktické.
Laik by řekl, že to by snad měl být základ soudní praxe – ale jaká je realita?
Vnímám několik základních nedostatků civilní rozhodovací praxe, především v obchodních věcech, které vedou k popření zásady interpretovat právo užitečně a spravedlivě.
Prvním hrubým nedostatkem je posuzování všech právních úkonů ryze formalisticky, bez zřetele ke skutečné vůli a úmyslu účastníků, bez zřetele k zásadě pacta sunt servanda. Takoví soudci se sice tváří, že je jim litera zákona svatá, nezamýšlejí se však nad praktickými otázkami a spokojí se s formálním závěrem o neplatnosti právního úkonu. Formalistický přístup byl v minulosti opakovaně a po zásluze kritizován Ústavním soudem a zdá se, že snad i česká justice jej pomaličku opouští.
Druhým nedostatkem je posuzování předmětu sporu podle speciálních ustanovení obchodního nebo občanského zákoníku, bez ohledu na základní zásady vyjádřené v úvodních obecných ustanoveních obou kodexů, zejména zásady zákazu zneužití práva. V těchto případech soudci nevnímají nutnost jednání účastníků v souladu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku jako nezbytný korektiv právních úkonů. Jejich rozsudky jsou pak zásadně vnímány jako nespravedlivé, protože chrání toho, kdo šikanuje jiného, kdo uplatňuje nárok v rozporu s obecně přijímanými mravními zásadami a kdo se domáhá práva, jež mu spravedlivě nepřísluší.
Rozsudek proti rozsudku Třetím nedostatkem, který se českým soudnictvím postupně víc a víc šíří, je podlehnutí tzv. ustálené judikatuře. Zprvu velmi vítaná zásada legitimního očekávání účastníka sporu, že jeho věc bude posouzena stejně, jako obdobné věci rozhodovaly soudy v minulých letech, se rozbujela do téměř angloamerického systému precedentů. V praxi to vypadá tak, že účastníci (respektive jejich právní zástupci) zásobují soud celou řadou, pokud možno vzájemně si odporujících, judikátů a i soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí více opírají o judikaturu než o vlastní právní názor na celou problematiku sporu a o vlastní interpretaci a aplikaci práva. Z rozhodovací praxe se tak vytrácí soustředění se na individuální stránky každého sporu ve snaze v maximální možné míře judikaturu sjednotit. Aby bylo jasno – v žádném případě neodmítám ustálenou judikaturu jako něco negativního, myslím si však, že by měla inspirovat a nikoli svazovat.
Dalším nedostatkem je přílišná vědecká tvořivost některých, zejména těch mladších, soudců. Přiznám se, že jsem v 90. letech s nadějí očekával, že odejde generace soudců, která přišla z bývalé hospodářské arbitráže, a soudní řízení se povznese na úroveň vzbuzující úctu v účastnících procesu. Generace odešla a musím s lítostí přiznat, že tak někde z justice odešli staří praktici, kteří rozuměli nejen právu, ale i obchodu a snažili se právo aplikovat spravedlivě a s tzv. selským rozumem. V této souvislosti vítám prodloužení povinné praxe pro adepty soudnictví, jsem však přesvědčený, že pokud tato praxe bude vykonávána jen a jen na soudu, žádné ovoce nepřinese. V civilních věcech musí mít soudce přehled, musí v první řadě rozumět věci, o které rozhoduje, a teprve potom může vydat rozhodnutí, které je právně užitečné a spravedlivé. V mnohých případech však u soudců postrádám jakýkoli zájem o pochopení podstaty sporu, o obchodní praxi, kterou si strany sporu mezi sebou zavedly, i o speciální aspekty konkrétního oboru podnikatelské činnosti. Takoví soudci obrací ze všech stran teoretické základy celého sporu, libují si v právních finesách a detailech a zcela jim uniká, že právo má chránit věřitele a poškozené, nikoli dlužníky a škůdce.
Složité a nesrozumitelné Každou věc je nutné posuzovat vždy ve všech souvislostech a s ohledem na smysl a účel zákona.
Zde je možná další kámen úrazu pro českou justici. Právní předpisy moderního demokratického státu, za který se Česká republika považuje, by měly být jasné, srozumitelné a neměly by přinášet zásadní problémy při aplikaci a interpretaci ani adresátům normy, zpravidla občanům, a už vůbec ne právníkům a zejména soudcům. Pokud jsou však jednotlivá ustanovení právního předpisu psaná tak, že i odborník se zamýšlí nad tím, co vlastně chtěl zákonodárce říci, pokud je právo tak nepřehledně komplikované, že se v něm i zkušený právník ztratí, zcela logicky přestává jednotlivec vnímat právo jako nezbytné a nutné pravidlo svého chování (jak se mám chovat podle něčeho, čemu nerozumím) a ze společnosti se postupně vytrácí úcta k právům (i právnickému stavu).
Změně celého systému komplikovaných právních předpisů směrem ke zjednodušení a zcivilnění by určitě napomohlo, kdyby alespoň ty nově přijímané předpisy byly srozumitelné a snadno pochopitelné pro osoby, které mají „rozum průměrného člověka“, jak definuje nový občanský zákoník. Po takovém přístupu se však volá již roky a každý, kdo si v posledhyde ní době přečetl nějaký nový právní předpis, asi poznal, s jakými výsledky. Zásadně odmítám myšlenku, že právní předpisy musejí být v zájmu odborné dokonalosti složité a že se přece každý občan může poradit s právníkem, když předpisu sám nerozumí. Odborně dokonalý přece může být i předpis, který je jazykově jednoduchý a srozumitelný. Jednoduchost musí být v použitých výrazech, ve stavbě věty a konstrukci celého ustanovení – a právě tuto jazykovou jednoduchost vnímám jako prostředek, nikoli překážku, dosažení odborné dokonalosti. Pokud má však paragraf věty dlouhé deset řádků, člení se na patnáct odstavců a každý odstavec na pododstavce označené písm. a) až z), pak předpis být srozumitelný nemůže – a adresát jej bude ignorovat.
Příkladem složitých a obtížně srozumitelných ustanovení je bohužel třeba i nový občanský zákoník, právě ten předpis, který je určen všem občanům, a který by proto podle mého názoru i názoru mnohých mých kolegů měl být formulován jednoduše, a hlavně jednoznačně. Rozsah (přes tři tisíce paragrafů) byl již opakovaně kritizován. Věty, které obsahují padesát slov, v něm nejsou žádnou výjimkou. Výrazy, které jsou nejednoznačné, rovněž ne. Vytváří se tak výrazný prostor pro to, aby bylo právo dotvářeno soudy. Mám však obavu, že soudy budou (tak, jako je tomu i dosud) považovat za slabšího vždy dlužníka a jen se dále posílí ochrana těch, kteří nechtějí splnit své závazky, případně svou neochotu zaplatit dluh vydávají za platební neschopnost.
Úkol pro soudce Důsledkem nesrozumitelných zákonů i nespravedlivých soudních rozhodnutí je společenská akceptace toho, kdo zákon obejde, nikoli uznání toho, kdo zákon dodržuje. Titul advokát byl v minulosti titulem vyjadřujícím i čest jeho nositele a tato profese se těšila široké úctě. Dnes je advokát veřejností vnímán, za vydatné podpory médií, jako někdo, kdo svých znalostí a inteligence využívá, respektive zneužívá k ohýbání zákonů, spravedlnosti i morálky. Nekritizuji kolegy za to, že využívají legálních prostředků k obraně oprávněných zájmů svého klienta, jen se mi někdy zdá, že soudy (za přispění některých advokátů) nezřídka svými rozhodnutími chrání nepoctivce…
V současné legislativní spleti je podle mého názoru úloha judikatury výrazně posílena.
Soudní praxe je jedinou silou, která může nedostatky zákonodárce napravit. Rozhodně tím nemyslím smíšení moci zákonodárné a soudní. Jsem však přesvědčen o tom, že soud má možnost se v konkrétních a odůvodněných případech, je-li to v zájmu všeobecné spravedlnosti, odklonit od doslovného znění právního předpisu. Zásada effet utile by měla být závazným pravidlem interpretace právního předpisu v rozhodovací praxi. Mezi účastníky Karlovarských právnických dnů nikdo tuto myšlenku nekritizoval – všichni se zamýšleli jen nad tím, jak tuto zásadu aplikovat v konkrétních případech. To je velmi velmi pozitivní závěr. Právníci ještě nerezignovali na spravedlnost. Věřím, že směrem k užitečnosti a spravedlnosti bude kráčet i česká justice. l
O autorovi| Petr Novotný • vedoucí partner Rödl & Partner v ČR