Sociální demokracie opět o týden přežila svou existenci v dosavadním složení, když se jejímu vedení podařilo prosadit veřejné hlasování při volbě členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Ale za jakou cenu? Hlasování předcházelo masírování a zastrašování opozičníků na ústředním výkonném výboru strany.
Zde dokonce navrhla senátorka Gajdůšková, aby byli ze strany vyloučeni ti z členů, kteří kritizují veřejně ve sdělovacích prostředcích vedení strany v čele s „neomylným předsedou“. Terčem přitom nebyl nikdo jiný než předseda poslaneckého klubu Petr Ibl, bývalý náměstek druhého muže ve straně Stanislava Grosse. Iniciativa rázné senátorky zůstala oslyšena, dokonce se jí dostalo reakce, která obvykle provází fotbalová utkání - sál začal bučet. Proti snaze o zavedení zásady „kritizuj si příteli, ale jenom doma“ tak zatím zvítězil Iblův postoj, že nedokáže novinářům lhát. Způsob řešení kritických ohlasů na oficiální linii sociálních demokratů, pokud vůbec nějaká dnes existuje, to však nepřineslo. Kromě jediného. Zastrašení sociální demokraté hlasovali veřejně, tak jak si načalstvo přálo. Včetně těch, kteří slíbili svým kolegům v ODS, že budou hlasovat tajně, aby pak v samotné volbě zabránili silovému řešení, které chce koalice prosadit. Stranická disciplina a problémy s ní spojené byly vždy neuralgickým bodem ČSSD. Stačí vzpomenout na vzpouru Tomáše Teplíka a Josefa Wagnera v roce 1996 při schvalování státního rozpočtu. Tehdy ale zasáhl Zeman svou přirozenou autoritou a charismatem, a tak „zrada“ zůstala pouze ojedinělá. Ostatně tehdy byla zcela jiná situace a přestoupivší či kverulující poslanci neměli v opoziční straně co ztratit. Železná pěst Miloše Zemana pak byla čtyři roky dostatečným stranickým tmelem i v důsledku toho, že ČSSD se stala stranou vládní. Nová vláda však ne každého uspokojila. A právě s kverulantů a politiků z neuspokojenými ambicemi se stalo silné opoziční křídlo. Špidla, který má problémy sám se sebou a se soudržností koalice, není schopen stranu držet pohromadě. Rozhodně ne přirozenou autoritou, ale za cenu konfrontace, za použití nadávek, zastrašování a vyhrožování. To na své kůži poznali ti, kteří zvedli ruku pro Miloše Zemana jako oficiálního kandidáta ČSSD na post prezidenta republiky, či politici jako Rusnok, který k tomuto postu dopomohl Václavu Klausovi. Podle některých poslanců ODS patří do rejstříku nátlaku na odbojníky dokonce i temné výhružky, že by v případě kritiky a nespolupráce na ně mohla policie či BIS něco vytáhnout. Situace ve straně, která se honosí přívlastkem demokratická, tak začíná pomalu ale jistě připomínat situaci ve zcela jiné straně. Kdo si vzpomíná, jakou drakonickou rukou stmeloval své řady Miroslav Sládek, nemůže se této paralele ubránit. Tehdy kandidáti na poslance dokonce podepisovali směnku na jeden milion korun, která měla být ve prospěch předsedy proplacena v případě neposlušnosti. I veřejné hlasování v personálních otázkách patřilo u Sládka ke stranickému bontonu. Že by existoval nějaký podobný podpis krví i v případě nešťastníků deroucích se na kandidátku nejstarší české strany? V každém případě je totiž zajímavý rozdíl mezi tím, jak reagují a jak se chovají poslanci ČSSD při tajných hlasováních nebo při jakémkoli aktu, kam nedohlédne bedlivé oko Lidového domu. Kam se ztrácí vůle a síla chrabrých oponentů v kritických chvílích, kdy by měli skutečně jednat zmužile? Řešení hádanky ale může být daleko jednodušší. Takzvaná realistická platforma, o níž se již nějakou dobu v ČSSD hovoří, existuje zatím spíše pouze v hlavách některých opozičníků. Navíc i kdyby vznikla - bez jasné hlavy a programu bude jenom plácnutím do vody. A existuje vůbec šance na její vznik a případně dokonce samostatnou politickou akci? Pokud bude hřát poslance mandát a pokud bude politická scéna zablokována jako doposud, tak zřejmě nikoli. Zvrat by mohlo přinést pouze vyhrocení některé závažné vnitropolitické otázky, jako je například reforma veřejných financí. Okolo diskuze nad takovýmito závažnými otázkami se však uvnitř sociální demokracie zatím vznáší biblická tma nad vodami.
