Souboj nad utajovanými skutečnostmi - tyjátr a hampejz
Dámská krejčová jde po Brooklynu, když náhle - rozhalený exhibující exhibicionista! Krejčová nejprve ztuhne, pak se koukne zblízka a ostře se táže: „Toto, toto má být nějaká podšívka?“
Sebehana.
V nedělní poledne 25. června 2006 dostali bývalý (?) a budoucí (?) ministr vnitra prostor v neurotické veřejnoprávní travestii na diskusní pořad. Očekávaná profesní exhibice však přešla v trapné sebeobnažování, vábící ostrovtip mnohých komentátorů. Přesto jdu se svojí troškou do mlýna, protože předvedené výkony přivodily odborníkům značné chmury. Veřejnost se sice mohla pochechtávat, ale tak trochu s husí kůží a na svůj účet, neboť tento tyátr platíme všichni.
Podpis opět nic neznamená.
Ivan Langer asertivně opakoval, že ponecháním (svým podpisem převzaté) utajené písemnosti na stole sněmovního výboru, tedy mimo svou dispozici, neporušil zákon na ochranu utajovaných informací (č. 412/2005 Sb.). Tvrdil sebejistě, že ochranu utajovaných informací v jednací místnosti má ze zákona na starost „odpovědná osoba“, která prý zodpovídá za to, co se v jednací místnosti děje! Analogicky ustanovení paragrafu 2e/ tohoto zákona je touto „odpovědnou osobou“ zřejmě předseda sněmovny Zaorálek. (Pak by to byl Zaorálek, kdo zanedbal ochranu Langerova výtisku utajené písemnosti, když onen šel kamsi!) Langer opakovaně tvrdil, že zákon zná. Ten však o jednací místnosti hovoří pouze v souvislosti s „pravidelným projednáváním“ informací utajených stupni „tajné“ nebo „přísně tajné“ (paragraf 26) a stanoví, že „odpovědná osoba“ ke splnění svých povinností v této souvislosti musí pouze požádat Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) o technickou prohlídku. Toť vše, protože ani v paragrafu 67 stanovené další povinnosti „odpovědné osoby“ z Langera odpovědnost nesnímají. Langer se buď sám nebere vážně, nebo si sám uděluje výjimky ze zákona. V každém případě však podceňuje právní důsledky svého podpisu, a to je i politicky alarmující!
Co dělat a co ne.
Když oprávněná osoba převezme proti podpisu utajovanou písemnost, zodpovídá za její ochranu dle zákona, a to bez výjimky a pouze ona. Takovou utajenou písemnost pak může opět proti podpisu buď předat jiné oprávněné osobě k úschově, nebo vrátit autorovi. Jinak ji musí mít ve své dispozici, ať již jde kamkoliv (a v případě, že jde tam, kam šel kromě císaře pána pěšky i Langer, musí odolat svodu takovéto nekvalitní materiály na kvalitním papíře využít případněji).
Laskavý zpovědník.
Ministr František Bublan vše vyslechl a téměř nehnul brvou. Laskavě svůj protějšek káral, že se mýlí, a nijak se nezpěčoval, byv přerušen. Možná si byl jist svou pravdou, neuměl ji však podpořit jediným argumentem ze zákona. (Možná však měl za úkol neohrozit budoucí velkou koalici.) Pozoroval i vyslechl svědectví o lecjakém porušení zákona, jak to u zpovědníků bývá, ale navenek neučinil nic, jak to u zpovědníků zřejmě má být. Ne tak u ministrů! Argumentační selhání lze přičíst politické nezkušenosti, ale když přiznal, že na sněmovním výboru viděl novináře dokumentující obsah (Langerova) na stole ležícího utajeného materiálu, jak přitom obracejí listy - a nezasáhl, mohl mě šlak trefit. A nejvyšší státní zástupkyně, když viděla, jak se jednání sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost mění v hampejz, po anglicku zmizela. Možná byli oba zmítáni pochybnostmi, zda chránit dle zákona i materiál, formálně označený stupněm utajení, jehož obsah tomu zjevně neodpovídá, a je venkoncem jasné, že je utajen pouze z marketingových důvodů.
Eristický faul.
Eristika je již Aristotelem rozpracovaná disciplína, popisující primitivní i sofistikovanější úmyslné nekorektnosti při diskusi. Langer posloužil za ilustraci: vyvrátil nejprve nařčení, že filmování jeho dokumentu na výboru mělo „přímou“ souvislost se „všemi“ zveřejněnými stránkami dokumentu. Z této dílčí věci se pokusil vyvodit, že on zákon neporušil nikdy. Svatá prostoto! Ani moderátor, ani úřadující ministr skok na tento špek neodmítli. Dobrou chuť, alespoň. Kdo se však na ně má koukat, kdo pod nimi má sloužit?
Prekérní situace.
Teprve opakovaný vtip je prý vtipem. Připomeňme loňskou úvahu o Prokrustově loži ředitele NBÚ (EURO 16/2005) , který se věrohodně dozví o zákonu odporujícím jednání osob, které mají „zvláštní přístup“ k utajovaným informacím všech stupňů utajení bez platného osvědčení fyzické osoby a poučení (paragraf 58 cit. zákona). Co má v této situaci dělat? Normálního smrtelníka by musel za podobnou „nestandardní“ manipulaci s utajovanými materiály postihnout, a tak ho doslova profesionálně „oddělat“. Co však s oněmi „zvláštními bytostmi“ se zákonem stanoveným „zvláštním přístupem“ k utajovaným informacím? To je ve zřejmém rozporu se zásadou rovnosti občanů před ústavou, kterou nesmí ovlivnit ani jejich zvolení či jmenování. Tato situace lidem z bezpečnostního úřadu NATO také nevoní: opouštějí konečně pseudodiplomatickou nicneříkající mluvu a snad udělají to, v co mnozí už ani nedoufali, a pomohou nám se trochu „srovnat“!
Kdo kontroluje kontrolory?
Bez dalšího vysvětlení je téměř poplašnou zpráva, že předseda sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost „odmítl“ 25 utajených materiálů. Nebyla náhodou mezi nimi předchůdkyně Kubicovy zprávy? Jakým právem nepřijímá jemu adresované dokumenty? Proč tam tedy je? Co tam tedy všichni dělají? Proč to, u všech všudy, neřekl Bublan před volbami? Na rozdíl od Kubicovy zprávy by to byla naprosto korektní informace voličům, s jakým zápalem pracují ti nejlepší z nás, byť to někdy rozum nebere.
Ryba smrdí od hlavy.
Nemohu uvést všechny veselé příhody, které jsem v oblasti „ochrany“ utajovaných skutečností zažil a slyšel. Třeba jak jeden ředitel tajné služby přinesl ministrovi zprávu. Ministrova sekretářka ji zaevidovala a předala ministrovi, který ji hodlal s ředitelem na místě probrat. Zpráva však byla tak příšerná, že mu ji doslova hodil na hlavu. Ředitel ji sbalil do tašky a odešel. Sekretářka ho pak týdny naháněla, aby si ji administrativně opět převzal. A celou dobu měla strach z kontroly, neboť jí chybělo „PéTéčko“. Nebo jak jeden ministr pověřil část svého kabinetu zvláštním úkolem: vždy po zasedání vlády, když hodil všechny materiály do kouta, vrhli se na tu hromadu úředníci a třídili pracovní materiály od makulatury a utajovaných písemností (ty občas našli mezi denním tiskem). Anebo jiný ministr - ve svém úřadě pracovitý a pečlivý - se při jednání vlády často nudil a občas si zdřímnul. Jednou se probral a zjistil, že jednání je docela zajímavé. Hned a nesobecky se o čerstvé zážitky podělil s novináři, trpělivě vyčkávajícími hluboko do noci. Co prospal, byla i chvíle, kdy premiér prohlásil další část za utajenou, nechal vypnout záznamové zařízení a poslal pryč všechny nečleny vlády. Druhý den to všechno bylo v novinách.
Jak a co utajovat.
Začněme pointou předchozího odstavce: ono se ale nic nestalo! Vládou projednávané materiály byly přeutajené, takže uniknuvší informace žádnou škodu zájmům státu nezpůsobily. Přeutajení je však porušením zákona! Tvrdím, že z největší části je způsobeno kombinací alibismu, nezkušenosti a touhy po důležitosti. Přeutajením informace se však značně sníží možnosti jejího využití, nezablokuje-li se tím úplně. Různé instituce totiž mohou mít poměrně značně nekompatibilní kritéria pro stanovování stupně utajení, takže se může stát, že příjemce, který by měl s předanou informací pracovat, vůbec není na daný stupeň utajení prověřen!
Tajné kuře.
Byl nebyl jednou v Praze na návštěvě ředitel CIA. Při přípravě této návštěvy došel návrh jeho jídelníčku v režimu „secret“. Vysvětlil jsem, že náš kuchař prostě takovou prověrku nemá, partner rychle pochopil nesmyslnost situace, zasmál se, přiložil dokument na kraj stolu a odtržením okrajů s nápisem „secret“ písemnost na místě operativně „odtajnil“. A bylo.
Profesionálové.
Jeden soudce kdysi nařídil odposlech obžalované, avšak provádějícímu policejnímu útvaru „pozapomněl“ sdělit jméno jejího advokáta. Prokazatelně porušil zákon, neboť čtením odposlechů mezi obžalovanou a jejím obhájcem omezil jejich práva. Vyšší soud pak tyto odposlechy prohlásil za nezákonné a nařídil veškeré písemnosti a zvukové nosiče zničit. Posledním, kdo je od policie převzal, byl soudce - a ten je nebyl schopen vydat. Prostě je neměl. Kdokoliv jiný by za ztrátu „PéTéčkových“ materiálů byl dávno „v teplákách“. Ne tak soudce. Soudí dál, pokud lze jeho činnost tak nazvat. Je příliš někomu zavázaný.
Zažil jsem však i jiné případy. Sekretářka ředitele cizí zpravodajské služby přinesla šéfovi před jednáním materiály. Ten je zkontroloval, podepsal do protokolu a sekretářka odešla. V klidu. Podobnou zkušenost jsem kdysi udělal také: z mé kanceláře nešlo vyjít jinudy než přes sekretariát, takže sekretářka mi předala veškerou poštu. Ale běda, jak jsem chtěl odejít! Rentgenovala mě očima, zda něco nevynáším! Holt, dobré účty dělají dobré přátele.
Byrokrati.
Po šestnácti letech, co přišli do mnoha institucí zcela nezkušení lidé, se již nemají na co vymlouvat. Proto by měli například vědět, jak a co a kdy utajovat, co to s sebou nese a kolik to stojí. V případě, že se však staví systém ochrany utajovaných informací současně z několika stran (v postavení NBÚ je totiž ze zákona ještě několik dalších institucí, na něž NBÚ prostě „nemá gebír“), nemůže garant (tedy NBÚ) skutečně vážně zajišťovat kompatibilitu celku. To pak znamená, že se věci, aby byly průchodné, nesmějí brát tak úplně vážně a doslova. Tedy u „těch nahoře“, většinou praxe neznalých, to platí zcela jistě. Na chudý lid však musí být přísnost, a tak se po něm požaduje fundamentalistické dodržování každé litery zákona. Litery proto, že duch zákona je v těchto zeměpisných končinách konceptem téměř neznámým. Ze zákona na ochranu utajovaných informací se tak stává amébická nestvůra, která nevytváří funkční systém ochrany utajovaných písemností, ale poskytuje mnoho příležitostí, jak kohokoliv kdykoliv na něčem „nachytat“. A nejsou-li „ti nahoře“ vzorem chování svým podřízeným, pak se nedivme už ničemu. Snad proto i díky za tu travestii. Jedna otázka však zůstává: Toto má být nějaká podšívka?
