O budoucnosti Evropy se stále více rozhoduje ne v unijní metropoli Bruselu, ale v německém hlavním městě Berlíně. Ve svém komentáři to rozebírá vlivný komentátor Financial Times Gideon Rachman. Velké evropské země - Itálie a Španělsko – jsou silně oslabené krizí a tatam je úzká francouzsko-německá spolupráce dua Merkozy. Otázkou je, jestli centrální role Německa je pro Evropu dobrá.
Hlavní instituce EU - Evropská komise a rada – jsou v Bruselu, skutečným místem rozhodování je ale čím dál více Berlín. Opustí Řecko euro? Bude to nakonec záležet na Němcích. Najde se podpora pro další pomoc jižní Evropě? Klíčové bude rozhodnutí Bundestagu. Kdo má hlavní slovo v jednáních o eurokrizi s Mezinárodním měnovým fondem? Berlín a Evropská centrální banka sídlící ve Frankfurtu, ne Evropská komise.
Přesun moci z Bruselu do Berlína nakopnula krize eura. Německá kancléřka Angela Merkelová sice stále do unijní metropole na summity jezdí, je ale jasně nejdůležitějším politickým lídrem, bez kterého nejde v podstatě nic rozhodnout, píše Rachman.
Španělsko a Itálie jsou oslabené, Britové se odmítají řešení problémů eurozóny aktivně účastnit, nejvlivnější země východní Evropy – Polsko – dosud nepřijala euro a její hospodářství je stále relativně malé.
Francouzsko-německé spojenectví drhne
Zbývá Francie. Dlouho bylo francouzsko-německé partnerství hnacím motorem Evropské unie. Summitům předcházelo setkání představitelů obou zemí a společné prohlášení. Úzká spolupráce francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a kancléřky Merkelové dala vzniku novinářské zkratce „Merkozy“.
I když i tehdy byli mnozí skeptičtí. Jeden z vrcholných představitelů EU poznamenal, že Francie potřebuje Německo, aby zamaskovala, jak je slabá. A Německo Francii, aby to zamaskovalo, jak je silné. Jenže teď už společné dopisy Paříže a Berlína před summitem nevznikají, všímá si Rachman. Nový prezident Francie François Hollande se vůči názorům Merkelové dokonce často vymezuje.
Čtěte také:
Soros: Krize eura ničí EU, osud je v rukou Německa
ESM nemá dost peněz na pomoc Španělsku
Návrhy Francie na zavedení eurobondů, společných investic EU do infrastruktury a sjednocení sociálních programů v unii vnímá Berlín s velkým podezřením, že jde jen o to přelít peníze německých daňových poplatníků do podpory Francouzů. Paříž zas nelibě nese snahu Německa zavést unijní kontroly národních rozpočtů, což označuje za nepřípustné zasahování do národní suverenity.
Dřív se dařilo prosadit kompromis obou zemí za každou cenu. Teď ale stále častěji tahá Francie za kratší konec. Tamní hospodářství se totiž podle mnohých začíná řítit do dlouhodobé krize.
Německo svou vůdčí pozici vnímá ambivalentně
Německu se hlubší krize stále vyhýbá, což Berlín posiluje. Němečtí politici to ale vnímají se smíšenými pocity. Kvůli zjevným historickým okolnostem se Německo po druhé světové válce nikdy nehnalo do dominantní role. Po sjednocení země se nahlas mluvilo o tom, že cílem je evropské Německo a německá Evropa. Instinkt potlačovat německé zájmy ve prospěch evropského celku je pořád silný, ale dluhové problémy ostatních evropských zemí a jejich nedodržování pravidel vede k tomu, že Němci začínají přílišnou ostražitost před projevováním své vůle odhazovat.
Schvalování finančních pomocí problémovým zemím tak vede čím dál více k přistoupení Evropy na pravidla, která narýsoval Berlín. To může občas vést až k výlevům arogance. Rachman popisuje, že v Berlíně jde občas zaslechnout láteření nad „arogatními Španěly, nadutými Brity, klamavými Francouzi a zkorumpovanými Řeky.“
Zatím ale podle Rachmana naštěstí převládá seriozní, trpělivá a zodpovědná diskuse. Němci jsou euru a EU dál oddaní, míní komentátor Finacial Times. Problémem se může podle něj nakonec stát až to, že potíže Řecka nebo Španělska jsou sladkému životu v prosperujícím Berlíně příliš vzdálené.
