Miliardy ze státní kasy za nefunkční továrnu
Tak absurdní hru by nenapsal ani Ionesco: vysoudit příslib miliard (výši má určit další stání u Krajského soudu v Ostravě) za zatopení nefunkční a stářím sešlé továrny, a ještě k tomu ze státní kasy! Předmětem soudního sporu byla ostravská rafinerie Ostramo, příčinou povodeň 1997 a žalobcem firma Transkorekta Miroslavy Vlčkové, na niž její manžel Vítězslav před zahájením konkurzu převedl všechno, co mělo v Ostramu ještě nějakou cenu. Klopit by mělo vyjukané Povodí Odry. Prý kvůli špatně postaveným hrázím.
Ne že by Povodí bylo bez viny. Samo vězí v betonářském objetí a chce stavět přehrady a hráze, místo aby posilovalo prevenci a se stavebními úřady vyhánělo stavebníky ze zátopových zón. Ale o to žalujícímu nejde. Vede spor o výšku hrází, což je první z absurdit příběhu. Žádné povodí na světě by nepostavilo dost vysoké hráze na přívaly vody, které Moravu a Slezsko toho roku postihly. To by soudkyně Věra Skařupová mohla odsoudit i Pánaboha.
Zřejmě při tom podlehla Vlčkově imaginaci. Asi nelze nepodlehnout. Jak si jinak vysvětlit, že za sebou nechal 150 důvěřivých podnikatelů, kteří se v konkurzu marně hlásí o 467 milionů korun? Vždyť v Ostramu po převodu do Transkorekty nic nezbylo.
Za nejvydařenější absurdní skeč lze ovšem považovat to, že dotyčná firma, která se nyní cítí být poškozena Odrou, se na těchže pozemcích šest let po povodni snažila postavit továrnu novou. Přechodně byly hráze zřejmě dost vysoké.
Nejsměšnější roli v této absurdní truchlohře ovšem hrají státní i municipální úředníci. Nejdřív dali Ostramo Vlčkovi v privatizaci za babku kvůli pouhému příslibu zlikvidovat proslulé laguny nebezpečných látek a staré chemické zátěže pod fabrikou. Nezlikvidoval nic. Pak mu dali povolení na pozemcích prosáklých jedy znovu stavět. Po šesti letech to povolení potichu prodloužili. Vlček snad umí procházet zdí a zaslouží si za to řád. Za oprsklost.
