Na summitu G8 v Japonsku se státníci v podstatě na ničem nedohodli
Nevybavuji si tak nanicovatý summit G8, jako byl ten poslední v Tójako. K žádnému aspoň trochu smysluplnému rozhodnutí v ekonomické oblasti se vůdcové prvního světa nepropracovali - až na zbožné přání snížit emise skleníkových plynů do roku 2050 o 50 procent. Ne, že by nebylo o čem si promluvit - leccos by stálo za hádku. Od začátku roku svět doslova zaplavuje povodeň ekonomických problémů: strmý nárůst cen ropy, potravinová krize, podhodnocený dolar, hrozící stagnace, nečinnost Světové obchodní organizace (WTO) - s takovou komplexní sadou svízelí se země Západu potýkají poprvé od poloviny sedmdesátých let.
Po všechny tři dny tójakského potlachu se nad ostrovem Hokkaidó vznášel stín chřadnoucího dolaru. Spekulace o tom, že lídři osmičky se přece jen dohodnou na měnových intervencích, trochu nabuzovaly trh, ale i tentokrát zůstalo u slov - americký prezident Bush zopakoval mantru o „silném dolaru“, ostatní opět apelovali na Čínu, nechť už zvýší konečně kurz jüanu. Polétavá mysl západních lídrů se letmo dotkla také situace kolem WTO. Připomenu, že nynější kolečko jednání o snížení cel a dotací započaté v katarském Dauhá pokračuje bezvýsledně od roku 2001. V Japonsku zástupci G8 se vší vážností doporučili „hledat kompromis“, aniž by se namáhali aspoň naznačit, kterým směrem jej lze hledat.
Neméně důležitým bodem jednání byly ceny ropy, den ode dne děsivější. Za poslední půlrok překonaly desítky starých rekordů a po vzestupu ze 100 na 140 a více dolarů za barel zůstaly dočasně trčet v této výšce. Na rozdíl od ropného šoku sedmdesátých let dnes nikdo s jistotou neví, co vlastně způsobilo tuto explozi. Státníci G8 nevymysleli nic vtipnějšího než „vyjádřit znepokojení“ nad tímto vývojem. A opět - ani náznak odhodlání ke konkrétním krokům. Těžařským zemím bylo doporučeno dál rozvíjet infrastrukturu a zdokonalovat podmínky pro investice, což časem jistě zvýší rentabilitu těžby - jako by to nevěděly samy, bez nápovědy G8. Drahá ropa je však problémem „teď a tady“ a žádná moudra o časech příštích jej nevyřeší.
Pupeční šňůrou je spojená s energetikou také potravinová krize. Ceny obilovin se více než zdvojnásobily, což vyvolává tu a tam výbuchy lidové nespokojenosti. Ruský prezident Dmitrij Medveděv nepřímo obvinil západní země z toho, že krizi způsobily bezhlavým prosazováním biopaliva, jehož výroba si vyžaduje nejlepší ornou půdu, a tím vytlačuje ceny potravin vzhůru. Právě západní Evropa a USA podporují nesmysl hojnými dotacemi. Až ve druhé řadě je dle Medveděva agflace (potravinářská inflace) způsobená zvýšenou poptávkou po potravinách v rozvojovém světě. V závěrečném komuniké G8 je hlubokomyslně poukázáno na to, že vysoké ceny zemědělské produkce ohrožují světovou ekonomiku jako celek, přičemž nejvíce postihují právě ty nejchudší. Ptáte se, co s tím? Očividně nic, neboť deklarace neobsahuje žádnou zmínku o možných konkrétních krocích.
Nádavkem ke zdražení ropy a potravin působí hlavobol přetrvávající krize kreditního systému. Německá kancléřka Angela Merkelová rozvinula na tójakském setkání svou starou myšlenku, dle níž za problémy finančního sektoru může přílišná dominance anglosaských států, a volala po zvýšení vlivu Mezinárodního měnového fondu (MMF). Dle jejích představ by měl být MMF něčím na způsob systému včasného varování před kataklyzmaty na finančních trzích.
Jediným bodem agendy, u něhož se podařilo dosáhnout shody, se tudíž stal boj proti globálnímu oteplování - právě proto, že celá shoda byla „per huba“, nepodložená žádnými konkrétními závazky. Japonsko navrhlo ustavit mezinárodní fond, z něhož by se financovaly programy boje proti skleníkovému efektu. A ostatní účastníci slíbili, že si návrhy nechají projít hlavou.
Summit G8 není v žádném případě zasedáním světové vlády. Jeho neplodnost je dána eunušskou, vykleštěnou povahou sdružení. Občasné schůzky neruší národní zájmy jednotlivých členů, které jsou častěji ve vzájemném rozporu než ve shodě. Kriteria členství v tomto „klubu samozvanců“ jsou pružná až natahovací. Zdaleka ne všichni jeho členové jsou skutečnými lídry dnešní světové ekonomiky. Na země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) připadá celá čtvrtina světového hrubého produktu, leč v G8 je zastoupeno jen Rusko. Dmitrij Medveděv, vědom si vlastních zájmů, opatrně navrhl umožnit členství v klubu takovým zemím, jako jsou Indie nebo Čína, z nichž ta druhá svou hospodářskou vahou dnes ustupuje prvenství jen Spojeným státům americkým. Návrh se však nesetkal s velkým pochopením. Zástupci Západu jej zamítli s odůvodněním, že G8 je přece jen společenstvím sdílených hodnot a tuto podmínku zmíněné země zatím nesplňují. „Sdílených hodnot, říkáte?“ - reagoval Dmitrij Medveděv se záhadným úšklebkem. „Tak to jo, to my bereme.“ Tím byla otázka sdílených hodnot nadobro pohřbena.
